Den dvaadvacátý – S indiánem přes Novou Scotiu
Od brzkého rána byl na dálnici silný provoz v obou směrech. Zkoušeli jsme stopovat s cedulí i bez cedule, před mostem, za mostem, na nájezdu, přímo na dálnici, v zatáčce, ale nikdo nezastavoval. Přestali jsme experimentovat a prostě jen odevzdaně čekali. Čekali jsme hodinu, dvě, tři. Když konečně zastavilo špinavé auto s nabouraným kufrem, bez váhání jsme nasedli. Auto bylo špinavé i uvnitř a řidič byl sndědé pleti s neobvyklým akcentem. Lepší než pořád čekat u dálnice. Po patnácti minutách jsem z něj dostal kam jede. Jel do Sydney – přesně jako my.
Chlapík byl indián a moc toho nenamluvil. Palubní desce dominovalo pár tlustých čar od hašiše. Kouřil jednu cigaretu za druhou. Vzal nás, protože doufal, že máme nějakou tu trávu. Všechny zásoby měl však u sebe Vojta a my indiána viditelně zklamali. Zastavil u Tim Hortons, koupil nám kafe a sám si vzal slámku. Vyndal z kapsy prášek, půlku ho rozdrtil a “sjel” brčkem. Byl to syntetický heroin a indián ihned pookřál(podobná věc tu stojí 60 dolarů za tabletku). Začal povídat o svém dětství. Musel chudák chodit do školy, kde ho bili. Dodnes prý musí kouřit haš, aby ho kosti nebolely.
Indiáni(nepřesné označení pro původní obyvatele) mají v Kanadě spoustu výhod. Uvnitř rezervací mohou koupit alkohol, cigarety, benzín a buhvícoještě bez daně. Myslím, že se to vztahuje dokonce i na auta. V “osadách” je proto vidět spousta opilých lidí, čtyřkolek, zanedbaných domů a křesťanských symbolů. Indiáni jsou v křesťanské víře skoro až fanatičtí(ale podobný pocit mám i z poláků, proto prosím berte s rezervou). Získat status indiána, podle všeho, není nic složitého. Pokud si v rodokmenu najdete nějaké předky indiány, zajdete na úřad a většinou vám to prý uznají.
V rezervaci, u pramene, jsme nabrali novou vodu. Trochu jsme spěchali, protože soup kitchen v Sydney zavírala v jednu. Přestože byl pod vlivem, řídil dobře. Zvládnuli jsme to. Na oběd jsme dostali kuřecí prsa s rýží a tuřínem, lemon pie. V take away oddělení jsme si každý vzali kilo jablek, banánů, chleba a vůbec spoustu jídla na cestu. Milá černoška, nadšená, že vidí turisty, nám dala ještě dvě porce kuřete pro Vojtu a Anež. Potom na nájezdu ve směru ferry Nfld nic nestavilo. Nevadilo mi to. Opaloval jsem se a bylo mi fajn.
Zastavilo teprve SUV se značkou z Alberty. Budoucí maminka nás zavezla až k terminálu. Cesta trajektem stojí 30 dolarů. Systém kontroly je téměř neprůstřelný. Na loď se dá dostat pouze autobusem a jízdenku kontroluje řidič. Zkusil jsem tedy nejslabší článek řetězce – lidský faktor. Složil jsem slečně za pokladnou pár komplimentů(myšlených upřímně, protože byl opravdu hezká) a začal domlouvat rezervaci. Když přišla řada na placení, vysvětlil jsem jí, že můj ISIC má uvnitř RFID chip, což je v Evropě už normální způsob placení. Samozřejmě to nefungovalo. Začal jsem bědoval jak je amerika zaostalá oproti starému kontinentu. (:-)) Potom jsem zkusil ISIC v bankomatu – card declined. Slečna byla bezradná. Vytáhl jsem svoji kartu z KB. Slečna opsala číslo a zadala ho do systému. Platba neprovedena, protože moje karta je blokována pro internetové platby, což slečna netušila. Za námi už bylo slušná fronta zákazníků, kteří nervózně přešlapovali. Uklidňoval jsem zoufalou slečnu, že to určitě nějak vyřeší. Vyřešila. Spiklenecky se usmála a my dostali lístky zadarmo. THATS A SKILL! Slíbil jsem si, že pokud někdy pojedu stejnou cestou a stále tam bude stejná slečna, koupím jí pořádnou kytku.
Ušetřili jsme 60 dolarů, to ujde. Vojta s Anež trajekt nestihl. Byla to velká, noblesní loď s živou hudbou, jídem zdarma, kinem, sprchami a lůžkovým patrem. Cesta utekla neuvěřitelně rychle a my už zas vystupovali, tentokrát na Newfoundlandu. Venku pršelo. Ustlal jsem si v terminálu, v dětském koutku, a spal až do příchodu prvních zvědavých dětí.