Den devatenáctý – Forillon

Vstal jsem časně z rána, abych stihnul východ slunce nad mořem. Pozoroval jsem vodní ptáky, tuleně a v dálce se mihla velryba. Ujídal jsem musli a šel jsem pomalu probudit Anežku. Uklidili jsme tábor a schovali její batoh za “kadibudku”. Já jsem celou 25km trasu šel s krosnou, protože moje pohybové ústrojí už nutně potřebovalo trošku zocelit. První trasa vedla až na nejvýchodnější útes Gaspésie. Po ránu se nám šlo skvěle. Většina cesty vedla lesem. Uprostřed trasy je dům s dobovým vybavením rybářského domu. Shlédli jsme představení a pokračovali k majáku na útesu. Vegetace je tu stále dost podobná té naší, ale pobřeží je impozantní.

U majáku stojí domy bývalých strážců majáku, kteří byli nahrazeni solárními panely. Od moře k nám opět pomalu letěla mlha. Vydali jsme se na cestu k vyhlídkové věži. Po cestě nás zastihla přeháňka a z vršku věžě bylo vidět jen na jednu stranu, protože část pobřeží byla ukryta hluboko v mlze. Vrátili jsme se zpět k parkovišti.

Byl to docela záběr. V blízkém campu jsme si dali sprchu a zase zmizeli. V pět hodin jsme už jeli směr Gaspé. Svezla nás dvojce na dovolené vzadu, na korbě trucku. Pozorovali jsme ubíhající krajinu. Vítr ve vlasech, dlouhá cesta před námi ani radost z rychlé jízdy nás neopustily celou cestu. Z Gaspé nás do Percé zavezl kuchař, který se zrovna chystá přestěhovat na jachtu. Minuli jsme útes ve ve tvaru indiánské tváře.

Nejznámější atrakcí v Percé je Percé rock – útes na moři. V době, kdy jsme tam dorazili, bylo vše zase v mlze. Pokusil jsem se získat nějaké ryby zadarmo od místních rybářů, ale měli špatný den. Všude byly davy turistů a krámy se zbytečnostmi. Stmívalo se. Ještě se nám povedlo dostat do vesničky Chandler. Byla to zapomenutá díra, kde “chcípnul pes”. Postavili jsme stan u rozvodné stanice, kousek od řeky.