Den čtrnáctý – Parc de la Pointe-Taillon
Noc byla mrazivá a můj spacák mi opět připomněl, jak dlouho už jsme spolu… Ráno slunce pražilo a já na horkém písku poměrně rychle rozmrzl. S jídlem už to bylo špatné. Dal jsem si ke snídani nouzovou zásobu cornflakes z Toronta. Plánek parku ukazoval, že nejdelší trasa má 34km, ale podle všeho je park určen spíše pro cyklisty. Za celou dobu jsme nenarazili na žádného “baťůžkáře”. Z ekonomického hlediska je to chytrý tah, protože vypůjčení kola tu stojí 11 dolarů za hodinu. Šlapali jsme raději pěšmo po trase, která vede 12km napříč parkem až do Saint Monique. Znovu bych do tohoto parku pravděpodobně nejel…
Z parku do vesnice jsme si stopnuli pár, který zoufale hledal hotel. Tam kde to začalo to také končí. V Saint Monique kupujeme balení místního piva Boreale a cukrový koláč. Šli jsme se za vesnici poohlédnout po vhodném místě na spaní. Kousek za řekou jsme našli veřejné tábořiště, které je zadarmo. U prvního stromu visí výrazná značka, která zakazuje používat toto území pro podnikání. Hned bylo jasné, že lepší místo široko daleko nenajdeme.
Kousek od našeho tábora parkoval karavan. Šel jsem si popovídat s výletníky. Toho večera na mě podruhé dýchla Amerika, taková jakou jsem si ji vždy představoval. Muž se představil jako Mario. Bylo na něm něco žoviálního. Vyprávěl jak v mládí procestoval stopem celou Ameriku, pracoval na farmách a spával v Salvation army. Nyní se ženou celé léto jezdí v karavanu a v zimě si postaví obrovský stan s kamny. Klidně bych uvěřil, že to byla usedlejší inkarnace Jacka Kerouaca. Šel jsem zkusit další pivo, které se chladilo v řece(v balení byly 4 druhy Borealu). Když jsem se vrátil, u karavanu seděl lilipután jménem Richard. Rybařil tu na lodi a u břehu nasbíral dříví, na oheň, pro Maria. Po břehu k nám mířili další lidé. Otec se dvěma syny. Mario jim nabídl Marshmallows. Samozřejmě jsem to musel také zkusit. Pokud člověk nepřemýšlí nad tím, že jí opečenou PET láhev, je to vlastně docela dobré. Všichni jsme si dali trošku toho zlata z Quebecu a Mariova žena potom donesla párky, které se tu jí opečené a bez pečiva. Zkrátka jsme strávili jeden ze zatím naprosto nejlepších večerů v Kanadě ve společnosti lidí, kteří se vlastně právě potkali. :)
