Navalgarh – Delhi

(27.2.-3.3.2007) Do kina jsme se sice vydaly, ale nedošly jsme daleko. Hned pan šéfík z hotelu nám na otázku, zda v noci bude otevřeno, abysme se dostaly zpět, oznámil, že kino je do jedenácti a ne od jedenácti. Tak jsme zklamané zaplatily čaj, co jsme měly večer a zapadly do pokoje.

Nedlouho potom opět vypli proud, tak jsme potmě pily na žal, když kdosi zabouchal na dveře. Domnívaly jsme se naprosto mylně, že nám nesou svíčku. Donesli nám další čaj… Tak jsme seděly v posteli a koukaly z okna na bouřku a blesky v poušti.

V noci mě vzbudil podivný hluk… bouchání na dveře… rozespale jsem vylezla z postele, otevřela dveře, a tam zas pan domácí s kuchařem, že máme puštěnou vodu v koupelně. Tak jsem se odebrala do koupelny a opravdu, nějakým záhadným způsoem se nám urval jeden z kohoutků (z asi šesti)… Tak se pánové pustili do práce, zatímco Štěpa spokojeně spala. Běhali sem tam, voda stříkala po celé koupelně a já jen čuměla, co nevymyslí. Nakonec odmontovali celý kohoutek, do díry ve zdi narvali kus hadru a hřebík… Nevypadalo to příliš důvěryhodně, ale drželo to.

Ráno jsme se horko těžko dočkaly deváté, kdy jsme byly vyzvednout sukni a vršek pod sárí pro Štěpánku. Krása, povedlo se… Kromě zkoušky oděvu už nás toho ve městečku moc nečekalo, stavily jsme se na poště a odjely nejbližším autobusem do Jaipuru, kde jsme přelezly do dalšího autobusu do Agry. Ten se sice netvářil, že by mohl cca 240 km vzdáleného cíle někdy dosáhnout, ale kolem půl deváté jsme byly na místě.

Jako obvykle jsme svedly boj o cenu rikšy a nechaly se odvézt do čtvrti Taj Ganj, kde jsme si sehnaly hotýlek, daly večeři a upadly do hlubokého spánku.

Čtvrteční vstávání sice nebylo tak brzké, jak nám bylo doporučováno, ale i tak stačilo, aby jsme viděly tu “nejkrásnější stavbu světa” s relativně malým počtem turistů (hned potom, co jsme na vstupné vyskládaly našich posledních patnáct stovkových bankovek – alespoň, že zlevnili…). Při vstupu jsme dostaly ZDARMA každá půl litr vody a návleky na boty, abychom jim neničily památku. Obešly jsme celý komplex, nutno dodat, že megalomanský, absolvovaly návštěvu interiéru v návlecích (škoda, že to nemají aspoň osvětlené, aby ta krása byla vidět), prošly si kus zahrad a mizely jsme na snídani. S naspeedovaným cyklorikšákem jsme dojely na autobusák, sedly do autobusu do Bharatpuru a po poledni byly na místě.

Najít ubyto nebylo nijak těžké, zakotvily jsme nedaleko vstupu do ptačí rezervace (kvůli které jsme přijely) a odpoledne strávily couráním po městě. Viděly jsme pevnost, navštívily mnoho krámů, pohrabaly se v několika hromadách kamení, navštívily místní rodinku…

Ačkoli jsme chtěly v pátek vstát do rezervace na svítání, naši domácí nám to vymluvili, že půl sedmá na snídani stačí… Tak nám svítání při snídani akorát uteklo, ale co na tom, protože do rezervace jsme vlezly za slušné mlhy – mlíko všude okolo. Zpočátku jsme nadšeně slézaly na kdekterou odbočku, což jsme si brzo rozmyslely a daly se po hlavní silnici napříč parkem. Dalo by se snad říct, že je Keoladeo jedním z mála dochovaných kusů přírody v Indii, na většině plochy země jsou tu pole a tak nás nadchly nejen ptáci, kterých tu už bohužel nebylo mnoho, ale sem tam i jeleni, divoké krávy, želvičky, hyenoidi… Mlha se dopoledne zvedla a pak už jen neúnavně pražilo sluníčko. Alespoň trochu štěstí jsme měly, viděly jsme krásné hejno jeřábů popelavých (common crane) a dlouhou dobu pozorovaly pár jeřábů antigoniných (sarus crane). Z rezervace jsme odházely nabité dojmy, jediné, co mi chybělo, byly všude jmenované krajty… Návštěvu jsme zakončily akcí geologické kladívko a kokos.

Pozdní odpoledne jsme byly opět ve městě a kromě bezvadného jídla (patato tomato curry a dal) jsme viděly alespoň část oslav svátku holi. Jde o hinduistický svátek, který oslavuje příchod jara. Indové strojí jakési alegorické vozy, užívají si v ulicích s hlasitou pouliční hudbou, metají po sobě kila různých barev, lijí vodu a barevné roztoky.

Sobotní ráno už bylo naprosto prodchnuté atmosférou odjezdu. V Bharatpuru jsme nalezly do autobusu a za čtyři hodiny byly v Delhi. Chtěly jsme se věnovat shánění dárků, jenže díky svátku holi se nám příliš nevedlo, především po Sterém Delhi bylo téměř všude zavřeno, a tak jsme obhlédly Červenou pevnost a motaly se uličkami, kde jsme naplno prožily holi. “Happy holi!” znělo ze všech stran, obvykle hned potom, co na nás přistál balonek vody, případně nám ji někdo vylil na hlavu. Ačkoli jsme ze Starého města odcházely (tedy alespoň já) skrz naskrz, byl to bezva zážitek, plno smíchu, radosti vody a ohleduplně jen málo barev.

Do Nového Delhi jsme se dostaly až za tmy, něco málo ještě nakoupily, užily si poslední smlouvání a přecpaly se v hospůdce perfektní večeří. Na vlakáči už jsme jen vyzvedly batohy a nachaly se rikšou odvézt na letiště.