Přepis deníku – den první, odjezd z Prahy
Protože na Srí Lance jsme se na net moc nedostali (ani ne, že by tam byl tak špatný přístup, ale nějak na to nebyl moc čas), tak jsme si s Michalem vedli papírové deníky, které teď doufám přepíšeme. Snad vám to nebude připadat úplně passé. Taky bychom sem rádi dali nějaký přehled cen a tak, pro případné zájemce o Srí Lanku (když odhlédneme od nepříznivé politické situace, tak návštěvu Srí Lanky vřele doporučujeme:-)
Odjezd provází již tradiční peripetie – nestíhání, zapomínání a rady starostlivých rodičů. Hlavně se prý nenechat zabít (to by mě opravdu nenapadlo), pamatovat na dobré vychování (protože prý kdo ví, co je Michal za člověka:-) a tak podobně, znáte to.
Mezitím rychle dobaluju, vyřizuju maily, tisknu si info o siru Arthurovi C. Clarkovi (kdyby náhodou) a do toho jsem rodiči napomínána, že přijdu pozdě. Konečně sedím v autě a jedeme na nádraží. Stejně určitě něco nemám, ale už se nedá nic dělat. Michal už mě nervózně prozvání. Loučení s rodiči, poslední významné pohledy, nástup do autobusu, odjezd.
Sedíme na zadní pětce, kus od chrchlající, tuberkulózní Slovenky. Steward něco mumlá do mikronu a pouští nám pro zpříjemnění cesty Román pro ženy. Jako vždy se na hranicích zjistí, že v autobuse jsou nějací potížisti, co mají problémy s pasem. Nevím, odkud byli tihle a nechci vyznít xenofobně, takže to uzavřu tím, že celníci se naštěstí slitovali a pustili nás celkem bez řečí dál. Stejně už měly být kontroly dávno zrušené, když jsme v Schengenu…
Následovala typická autobusová noc, kdy už nevíte, jak se stočit, protože vám postupně začnou brnět všechny končetiny, táhne vám na záda a na nohy, obličej se vám přilepí na sklo a do zbytku těla se zavrtávají všechny kovové součástky, co obklopují vaše sedadlo.
Ani nevím, jak se nám tu noc podařilo přečkat, nicméně se přiblížila nekřesťansky brzká sedmá hodina a my vystupujeme na největším evropském letišti, v městě světoznámé burzy, denního tisku a knižního veletrhu – ve Frankfurtu nad Mohanem. Naštěstí jsme zastavili u správného terminálu, a tak se jen přesuneme z autobusových sedaček do letištních lehátek, kde trávíme nekonečně se vlekoucí den, čteme průvodce, jíme, spíme a pozorujeme davy lidí spěchající na letadla do všech koutů světa. Občas se kolem nás prožene livrejovaný černoušek nesoucí ceduli “Passengers, follow me to terminal B” a za ním se táhne zástup cestujících. Vlastně je to docela zajímavý sledovat všechny ty telefonující businessmany v oblecích, dámy na podpadcích s malým kufříkem na kolečkách, rodinky s neposlušnými dětmi a uniformované piloty a letušky. Kam asi všichni tihle lidé letí? Letištní zmatek mě vlastně vždycky lákal a vzrušoval. Tolik lidí, tolik cest a osudů… Ale už aby se ten nekonečně dlouhý den přehoupl a my nastoupili do letadla Frankfurt-Colombo!
