PRAGUE ADVENTURE

Jsme ještě nohama ve středoevropské zimě, za pár dnů bude ale všechno jinak. Letíme na Srí Lanku…

Chtěl jsem navíc něco vtipného. A nepovedlo se. Trvalo mi dlouho, než jsem vůbec titulek tohoto prvního příspěvku vymyslel. Chtělo by se napsat „Prvního dne našeho dobrodružství“, protože doufám, že větší nás nečeká. Nakonec to tedy dopadlo tak, že titulek moc vtipný není, vystihuje aspoň trochu, co se dočtete (a co se nám tudíž stalo…).

Je pondělí, 21.1.2008 – relativní začátek zkouškového období na škole (no jo, Vlaďka sice kromě FSV dělá ještě veterinu v Brně, ale tu bych si dovolil trošku opominout, mně je do ní jen sakra málo. Jenom by mě štvala, kdyby Vlaďce nedovolila letět se mnou…). Nestává se mi to moc často, ale celkem přesně vím i to, v kolik hodin k té události došlo. Abyste rozuměli, všechny zkoušky na zimní semestr mám za sebou. Všechny až na jednu – žurnalistickou tvorbu, píšu ji od deseti a v půl dvanácté mám s Vlaďkou sraz na Hlavním nádraží – jdeme zaplatit letenky Mnichov-Colombo. Letíme za dva dny, 24.1. Takhle to tedy mělo být, ale osud (pravděpodobně vtělený do nějakého poťouchlého obtloustlého Němce) chtěl jinak. V deset jsem usedl do auly a začal psát test. Byl snadný, měl jsem radost, že nic nebrání odletu, ještě, že jsme rezervovali letenky. Měl jsem skoro hotovo, když mi v 10:38 začal v kapse bundy nervózně vibrovat telefon. Když ho to dlouho nepřecházelo, radši jsem odevzdal test a vydal se na chodbu zjistit, co se děje. Na displeji blikala vizitka Airstop. Nadšeně jsem to vzal a chtěl potvrdit, že už se řítíme s podepsanou smlouvou k počítači poslat peníze. “Společnost Airstop, dobrý den. Váš zpáteční let je vyprodaný,” zpražila mě nejpříjemnějším hlasem dívka ze sluchátka. Co nejlhostejněji jsem požádal o zaslání podobných letů na mail a pádil na internet do přízemí Hollaru. Při sprintu do spodních pater mi blikla zpráva od Vlaďky s plačícím smajlem: MOJE LETENKA JE ZRUSENA;-(

Na školním počítači jsem se napíchl na ICQ (pokud jsem zaviroval síť, tak se omlouvám, ale byla to otázka cti!) a pustil se do hledání letenek, což jsem konzultoval s Vlaďkou, která byla tou dobou doma a už hledala na stránkách Airstopu alternativu. Všechno bylo plné, mně neustále padalo ICQ a navíc jsem nemohl volat, abych nerušil ostatní v učebně. Vlaďce se nezobrazovaly lety, které se mně zdály dobré… Jak tedy vypadala naše spolupráce?Já vždycky našel let, který by vyhovoval našim nárokům, rezervoval dvě letenky a poslal Vlaďce číslo objednávky, aby vše potvrdila, ta mi hned odpovídala, že to z toho a toho důvodu nejde. Takže na jméno Šťastný bylo v jednu dobu rezervováno deset letenek ze čtyř německých letišť, ale ani jedna se nakonec neukázala jako reálná.

Co dělala Vlaďka? Na tu zbyla pozice telefonistky, já jí vždycky poslal zprávu: 26.1.musime byt v osm ve Frankfurtu, jede neco? DELEJ!!! A chudák Vlaďka volala a volala, aby mi mohla napsat, že ani omylem. Po hodině zoufalého hledání jsme nakonec rezervovali letenky z Frankfurtu a 28.1., takže jsme skvěle získali čas. Vlaďka vítězoslavně posté zavolala do Airstopu, že závazně objednává další letenky a já se jal logovat na eBanku, abych své tříleté úspory spláchl do kanálu vedoucího na vysněnou Srí Lanku.JENŽE- na mém účtu decimovaném nájezdy zimních slev nebylo dostatek peněz na dvě letenky, takže bylo třeba, abych já platil převodem, Vlaďka hotově. Myslíte, že to šlo? Ne, jistě, že ne. A tak jsem rezervaci zrušil a doufal, že tisíce cestuchtivých lidí ze všech možných koutů ve vteřině uvolnění našich míst po zajímavé nabídce neskočí, dvousmlouvu zrušil a registroval dvě přihlášky. Naštěstí vše klaplo, takže jsem svou smlouvu poslal Vlaďce (ve vší rozjuchanosti mi samozřejmě nefungovala školní tiskárna a nebylo možné otevírat PDF…), ta ji vytiskla a dali jsme si sraz za dvacet minut na Hlaváku. Já skočil na ebanka.cz a chtěl platit. A přišla další sprcha, školní síť mě nepustila na internetové bankovnictví. Na můj povel si tedy banking otevřela Vlaďka a já jí po ICQ jsem posílal všechny potvrzovací kódy, které mi z banky na mobil chodily. Všechno proběhlo hladce, a tak jsme se u Hlavního nádraží sešli v dobrém rozmaru. Když už bylo všechno v suchu, proč si kazit náladu tím, že Vlaďčin čas zkoušky v Ústavu pro jazyk český se povážlivě blížil.

Rozrazili jsme tedy dveře do kanceláře dopravní společnosti a usedli na horká křesla. Aspoň to moje bylo tedy opravdu hodně horké. Peníze z mého účtu ne a ne přijít a moji letenku, ač na Airstopu byla zamluvená, mohl stále někdo koupit. Patnáct minut, skoro přesně tolik času jsem strávil pocením se a rozhazováním rádoby klidných úsměvů po Vlaďce i slečně, která se na nás za naše neustálé telefonáty během dopoledne (právě tuhle nebožačku Vlaďka neustále bombardovala vybavená mými návrhy…), takže nejspíš nešlo o milé úsměvy vstřícné pracovnice, nýbrž o soucitný (a lehce křečovitý) úsměv s někým, kdo neumí do pěti počítat. To jako s námi. A možná se nás bála – co já vím, co jí Vlaďka do sluchátka všechno říkala, když troskotala tisící varianta.

Asi už nemá cenu to protahovat, mě bolí prsty a vás určitě tahle anabáze začíná nudit. Sečteno a podtrženo, letíme. Já mám za sebou asi pět infarktů, Vlaďka má na mě pifku a možná se mě taky trochu bojí, asi i skrz rastr ICQ zjistila, že nejsem prostě frikulín (je nám dvacet, tak jsem sem musel nacpat nějaký ten neologismus z naší věkové vrstvy – dalo to ale práci!), nýbrž taky trochu fanatik, cholerik a, chcete-li, prostě lehký mešuge. Jak moc to se mnou bude mít těžké, zjistíme už v pondělí ráno. Vyjíždíme směr Frankfurt nad Mohanem, odkud letíme. Věřím, že to spolu zvládneme, že tohle třeba není naše poslední společná cesta. Těšíme se na milion plodů, na palmy a na cikády, co řvou jako krávy. Snad nás nesežerou Tamilští tygři.  

Držte nám palce…