Indie – Nepál 2003: První probuzení v Indii
(2. den; 19.02.2003 Středa) Probudili jsme se kolem půl desáté a hned jsme se šli podívat do ulic a především vyměnit nějaké peníze, abychom zaplatili hotel a vrátili peníze Unsfriedovi, který za nás předešlou noc zaplatil taxi. Vylezli jsme z naší kobky a ocitli se po pár krocích na ovocném tržišti, kde už dávno bylo velmi rušno. Směs vůní a změť pobíhajících lidiček, posedávajících prodavačů, projíždějící skútry, cyklo a moto rikši doprovázené nepřestávajícím troubením. Tím nás uvítalo Delhi.
>> PROHLÉDNĚTE SI SOUVISEJÍCÍ FOTOGALERII <<
Šli jsme jen tak po hlavní ulici kam nás nohy vedly a hledali jsme místo, kde vyměnit dolary na rupky. Po chvíli jsme v jednom obchůdku viděli možnost výměny peněz a tak jsme oba s Jirkou dali $50 a na oplátku dostali celkem 4725Rs. S penězi v kapse jsme si přišli klidnější a naším druhým dnešním úkolem byl nákup vlakových jízdenek do Gorakhpuru, abychom se dostali na hranice s Nepálem. Šli jsme tedy dál směrem kde jsme tušili vlakové nádraží. Po chvíli se z ničeho nic objevil mladík, který se hned zajímal odkud jsme, co hledáme a pořád nám byl v patách. Nešlo se ho zbavit. Po chvíli dal pokoj a situace využil jiný. Až mi to přišlo, že jednotlivé ulice má mládež rozdělené. Každý nás tlačil do nějakého „tourist office“ abychom tam koupili lístky tam, kam potřebujeme. Přepážka na hlavním nádraží je údajně kvůli přestavbě uzavřena. Ha ha. Takových výmyslů jsme za dobu naší cesty ještě slyšeli mnoho… Postupně na nás naléhalo asi pět mladíků. Zkusil jsem tedy jeden office s tím, že tam minimálně dostanu mapu Delhi zdarma. Tak se také stalo. Na nabídku jízdenek jsem jen s úsměvem poděkoval a odešel. Ceny byly pěkně přemrštěné. Drželi jsme se cen, které nám prozradil Lonely Planet a to byla veliká výhoda. Už nevím kolikátého mladíka od nás odehnal údajný novinář, který mi i ukazoval svou legitimaci. Prý si máme na takové lidi, co nám pořád něco nabízí, dávat pozor a omlouval se za ně. Jirka mu nevěřil ani slovo a myslel si své, já jsem celou cestu po Indii a Nepálu platil za toho důvěřivějšího. Někdy to byla chyba, občas výhoda. Údajný novinář, pán středních let, nám popsal cestu do údajného vládního „tourist office“. Tam jsme strávili asi půl hodiny hledáním ideálního vlakového spoje a řešením cenových podmínek. Nakonec vyšlo najevo, že prý náš vlak nemá kvóty pro cizince, které by nám umožnily získat snadno lůžka v často přeplněných vlacích. Jako jedinou šanci nám zástupce turistické kanceláře nabízel spojení přes Varanasi. To se nám moc nechtělo. Už jsme o tom skoro i přemýšleli, ale nakonec bylo vše jinak. Ikdyž ceny nám přišly podobné cenám v Lonely Planet, museli bychom koupit spoje až do Kathmandu a ne jen samotný lístek do Varanasi. Pěkný to vládní office pro turisty. Podvod všechno a jedna lež za druhou. Prostě jsme odešli.
Bylo poledne, kdy jsme se vrátili do hotelu. Bez jízdenek. Snad budeme mít štěstí odpoledne. Návratu jsme využili ke změně pokoje. Zůstali jsme ve stejném hotelu, jen tentokrát jsme si vybrali poměrně hezký pokoj u střechy, s čerstvým vzduchem a hlavně bez záchodu na pokoji. Zatím jsme nesmlouvali. Cena 150 Rs/pokoj nám přišla poměrně rozumná a tak jsme s ní souhlasili. Zaplatili jsme za uplynulou i nadcházející noc a chtěli se vydat znovu hledat nádraží, když jsme zjistili, že pokoj vedle nás má náš holandský přítel, který se právě probudil. Splatili jsme mu dluh za noční taxi a svěřili se mu se svými zážitky se sháněním lístku na vlak. Jen se pousmál a nabídl se, že nás dovede na nádraží a pomůže nám s jejich koupí. Dovedl nás na nádraží, které bylo jen několik minut chůze od našeho hotelu. V prvním patře byla prostorná kancelář pro turisty, kde je možné lístky zakoupit a využít mimo jiné tzv. „turistické kvóty“, které zaručují vždy jistý počet míst pro turisty ve většině indických vlaků. Turisté tak mají šanci dostat se i do dávno vyprodaných spojů. Unsfried nám postupně vysvětlil, jak se vyplňuje formulář se žádostí o koupi lístků a ke kterému okénku se s ním vydat. Poslechli jsme jeho rad a k našemu milému překvapení jsme odcházeli s jízdenkami na páteční spoj.
Cestou na Paharganj jsme se s Unsfriedem rozloučili. Doporučil nám ještě jeho oblíbenou levnou internetovou kavárnu a my už sami pokračovali na Main Bazaar. Napadlo nás podívat se na Connaught Place, v jehož blízkosti mělo být nepálské velvyslanectví. Connaught Place je přibližně 700 metrů od nádraží. O to víc mě překvapily nabídky rikšáků, kteří jezdí jen po jedné rovné silnici od nádraží na Connaught Place a zpátky a žádají nehorázných 10 a více rupek. Příjemná procházka nás nic nestála a protože to byl náš první den ve městě, bylo zajímavé, seznamovat se s hemžením na indických ulicích.
Ikdyž jsme došli na Connaught Place, bloudili jsme s mapkou v ruce a snažili se zorientovat. To nám moc nešlo a tak jsme se rozhodli, že pojedeme motorikšou. Oslovili jsme prvního, který byl po ruce. Ten na nás ale použil zákeřnou věc. Řekl, ať si sami řekneme první cenu. Dobrý tah. Řekli jsme, že ho chceme na dvě hodiny, na mapě mu ukázali tři různá místa, kam bychom postupně chtěli dojet. Naše nabídka začala na 40Rs, ale po chvíli jednání, kdy se zmínil o obchodech, které by nám rád cestou doporučil, jsme mu na rovinu řekli, že víme o jeho provizi z naší návštěvy obchodů. A to i v případě, že si nic nekoupíme. Navrhli jsme tedy, že nás bude vozit zdarma a my na oplátku navštívíme dva až tři obchody, do kterých nás zaveze. Plácli jsme si a vyrazili.
Počasí bylo skvělé, modrá obloha s bohatými bílými oblaky a sluníčko svítilo o stošest. Bylo něco přes dvacet stupňů. Na únor prostě paráda. Ikdyž při cestě v motorikše jsem byl rád, že mám dlouhé kalhoty
Prvním cílem naší cesty bylo nepálské velvyslanectví. Bohužel tento den bylo zavřené a tak jsme se rikšou nechali rovnou odvézt na první památku – India Gate. 42 metrů vysoká brána obklopená zelenými parky byla postavena jako památník 90 000 vojákům padlým během světové války a v několika dalších konfliktech. Stěny brány jsou celé popsány jmény všech padlých. Bránu jsme si hezky ofotili, odehnali pár prodavačů tretek, mladíky s opičkami, které „tancovaly“, když je strašili tím, že před nimi mlátili klackem o zem, minuly prodavače balónků a šupky hupky zpátky do rikši.
Teď byl cílem cesty první obchod. Domluva byla jasná: zůstat v obchodě několik minut, projevit zájem, nic nekoupit a odejít. Rikša dostal 50Rs a jeli jsme dál. Druhý obchod, stejná rutina. Jen místo drahých vyřezávaných suvenýrů („lidové umění“) nám nabízeli hedvábné šátky a některé byly moc pěkné. Za vyšívaný 1500Rs a za potištěný 750Rs. Líbil se mi vyšívaný a tak jsme se bavili o něm. Že prý je to nově otevřený obchod a že nám proto majitelka dá 10% slevu. Nabídka zněla 1300Rs. Říkal jsem, že je to moc a na její otázku, kolik maximálně můžu dát, jsem odpověděl 1000Rs. Za tisíc vám bude říkat pane, zněla odpověď prodavačky. Najednou ;) Stejně jsme nic nekoupili, protože nákupy jsme si nechávali na poslední dny cesty.
Řada byla zase na nás a tak jsme rikšákovi ukázali v mapě na chrám Lakhsmi Narayan (Birla Mandir). Červená budova s kopulemi postavená v roce 1938 nám představila moderní hinduismus. Jde o celý komplex staveb se pěknou zahradou a vše je krásně fotogenické. Líbilo se nám tu, ale prohlídku jsme zvládli rychle a vrátili se za rikšou. Ten nás vezl do třetího obchodu, kam se nám už moc nechtělo, ale slíbili jsme mu to a tak jsme nakonec jeli. Moderní obchod s vyššími cenami nabízel skoro vše. Šátky, sošky, dřevěné i kamenné předměty, koberce, obrazy… Snad vše, na co si turista vzpomene. I tuhle návštěvu jsme zvládli a zalíbila se nám výmluva, jak se vyvléct z přemlouvání prodejců, kterou jsme pak ještě několikrát použili. Prohlásili jsme, že se nám velmi líbí nabízené šátky a byl by to jistě pěkný dárek pro sestru. Bohužel ale nevíme, jaký přesně by se jí líbil a že se jí tedy po internetu ještě ten den zeptáme, vyfotíme si pár šátků na digitální foťák a kdyžtak přijdeme druhý den. Rozloučili jsme se s žádostí o vizitku, ať k nim ráno případně trefíme a odešli jsme. Navždy.
Čas v Indii utíká velmi rychle a proto jsme se nechali odvézt zpět do hotelu a jak bylo domluveno s rikšou – nic jsme neplatili. Rikša nám ještě nabízel své služby na druhý den, ale my s díky odmítli.
Trochu jsme si odpočinuli a na střeše u našeho pokoje si nechali udělat něco dobrého. Nad jídlem jsme probírali možnosti jak strávit druhý den.
Dávno už byla tma a zdálo se, že město ožilo ještě víc, než přes den a tak jsme se nechali zlákat noční procházkou. Křižovali jsme sem a tam, pozorovali prodavače, kuchaře při práci a jen vstřebávali atmosféru. Zašli jsme i do tichých uliček a sledovali, jak bydlí rodiny, pokud zrovna nejsou ve svém obchůdku. Jirka cestou ochutnal Banana Lassi. Nápoj z jogurtu s rozmixovaným banánem a cukrem. Na to jak jim tam ten jogurt ležel v míse celý den, to nechutnalo nejhůř, ale 250ml bylo fakt moc i na Jirku, který se během cesty stal specialistou na ochutnávání všech roztodivností, které kde k jídlu prodávali. Já Lassi jen 3x ochutnal a stačilo mi.
Kolem půl jedenácté jsme došli zpět do hotelu. Chvíli ještě psali deníky a zalezli do spacáků. Usnuli jsme skoro okamžitě.
