Indie – Nepál 2003: Opět v Kathmandu
(19. den; 08.03.2003, pátek) Durbar Square je srdcem Kathmandu kam jistě vedou kroky každého návštěvníka. Ostatně, většina baťůžkářů se ubytovává ve čtvrti zvané Thamel (v podstatě dve rušné ulice poblíž Durbar Square) a nemají to sem tedy daleko. Ani my jsme nebyli vyjímkou. Durbar Square je náměstí zaplněné palácovými stavbami, chrámy, sochami, modlitebními místy. Doslova tu tepe život a historie protknutá náboženstvím a osudy místních lidí. Většina staveb pochází ze 17. století, ale jsou zde stavby zhotovené v období mezí 12. – 18. stoletím a jsou pod ochranou UNESCO. Řadu znich poznamenala, nebo zcela zničila zemětřesení a znečištění města.
Ani my s Jirkou si Durbar Square nesmíme nechat ujít. Zabalené batohy necháváme v přízemi hotelu, kde si musíme později vyzvednout vyprané oblečení. Na náměstí po nás chtějí za vstup 200 NRs. Místní mají samozřejmě vstup zdarma… Pomalu si na tuto skutečnost začínáme zvykat, ale nějakých 80Kč od nás nedostanou. Proplétáme se tedy okolními uličkami, které nás na náměstí nakonec dovedou zdarma. Užíváme si teplého dne, vzpomínky na zimu z Himalájí necháváme za sebou a je nám fajn. Procházíme další a další uličky, fotíme co se dá a v obchůdkách kupujeme sladkosti, které byly v horách extrémně drahé.
FOTOGRAFIE K ČLÁNKU
Vyzvedli jsme si fotografie, které jsme tu nechali vyvolat předchozí den. Jeden z filmů, které jsem nafotil je zcela prázdný a moje teorie, že foťák nefotí se tak potvrzuje. Jdu tedy do jedné prodejny s fotovýbavou, kde se snažím vysvětlit v čem je problém. Nemám pocit, že by nějak extra rozuměli a na opravu chtějí několik dnů. Vzhledem k tomu, že odjíždíme z města večer v 19:00, nemůžeme si tu kvůli foťáku zůstat. A tak přicházejí na řadu mé “levé” ručičky a po chvilce zkoumání a hrátkách s pinzetou se mi podařilo vše spravit a můžu opět fotit! :)
V sedm večer už sedíme v jednom z mnoha místních kostitřasích autobusů, kde si evropan nemůže ani pořádně stoupnout, protože mu v tom brání nízký strop. Holt nepálcům to stačí, ti se do hlavy, na rozdíl od nás, nemlátí. O to víc jsme rádi, že sedíme. Zdá se, že jedeme nějakou lepší autobusovou linkou. V autobuse je totiž televizní obrazovka, na které běží nejnovější indický kinohit – film DUM :) Pěkný holky, pěkní kluci. K tomu nějaká ta akce a romantika a všichni jsou spokojení.
Jedna poznámka na okraj. Indové a nepálci jsou hrozně zimomřiví. Pokud našinec v příjemném prosluněném dni prochází ulicemi v tričku a užívá si sympatických 20 stupňů, místní budou mit hlavu zabalenou do šály a bude jim zima. O to víc jsem nepochopil, že v nočním autobuse, kde se každý choulil do bund a šál, nikoho nenapadlo zavřít okna. Pro mě tak byla noc maximálního utrpení. Zima, málo prostoru, neustálé poskakování… Snad hodinku, dvě jsem přeci jen prospal.
Do Janakpuru máme přijet nad ránem…
