Indie – Nepál 2003: Návrat z Thengboche a oslavy nového roku 2150
(15. den – 04.03.2003, úterý) Bylo na čase rozloučit se pomalu s Himalájemi, nádhernými štíty Ama Dablam (6812 m.n.m.) a okolními velikány. Z Thengboche nás čekala cesta zpět do Namche Bazar. Než jsme ale ráno vyrazili na cestu, měli jsme možnost posnídat s místními mnichy z kláštera Thengboche a oslavit s nimi příchod nového roku 2150.
>> PROHLÉDNĚTE SI SOUVISEJÍCÍ FOTOGALERII Z 15. DNE <<
Po chladné noci jsme se probudili poměrně brzy, ale ze zahřátých spacáků se nám moc nechtělo a tak jsme se ven vyhrabali až po půl deváté. Jako první jsem se dostal ven já a s foťákem jsem začal dokumentovat tu nádheru kolem. Blankytně modrá obloha a všude kolem nás nádherné bílé štíty hor mezi kterými se nám odhalil i vrcholek Mt. Everestu. Na tento krásný pohled se nedá zapomenout.
Když jsme se vynadívali, vrátili jsme se na snídani. Už jsme byli skoro po snídani, když do místnosti přišli mniši z protějšího kláštera. Starší i mladší postavičky v červených hábitech se jedna za druhou trousily do místnosti a nakonec jsme jich napočítali něco kolem patnácti. Majitelé lodge jim začali nosit novoroční obřadní jídlo. Ano, novoroční. Bylo na čase oslavit příchod roku 2150. Poměrně nás překvapilo, když i my s Jirkou jsme dostali porci slavnostního jídla. Kdo si ale pod slavnostním jídlem představí opečené selátko a podobné laskominy, toho musíme poněkud uklidnit. Jsme v himalájích a navíc mniši jedí skromně. Jako první věc, která nám přistála pod nosem, byla miska s kopečkem mouky a v ní zapíchané rozinky. Po vzoru ostatních mnichů jsme každý vyzobli jednu rozinku a to bylo vše. Jako další „chod“ byla miska s něčím divným a kyselým. Každý z mnichů smočil jen polštářek prstu a rituálné položil na jazyk. To samé jsme zopakovali i my. Nyní již se na stole objevilo „normální“ jídlo. Byla to vlastěn vydatná polévka sladko-kyselé příchuti plná neurčitelných věcí. Důkladnějším rozborem jsme nakonec identifikovali sýr a kousky špeku vedle dalších neurčitelných „laskomin“ které se usadily na dně misek. Já jen několikrát usrkl, což mi bohatě stačilo. Jirka vypil asi polovinu a tím si u mě zasloužil velký respekt. Na rozdíl od nás se mniši olizovali až za ušima a dokonce si i přidávali. Následoval hrnek čaje, ale to už jsme se rozloučili, protože bylo potřeba sbalit se avydat se zpět na cestu do Namche.
Při placení za ubytování jsme ještě nahlédli do místnosti s mnichy kde se už rozdávaly dárky v podobě sušenek, čokolády a dalších pomlsků přičemž starší mniši měli na hromádce i Mt. Everest Whiskey – snad pro dlouhé zimní večery na zahřátí mezi neustálými meditacemi.
Cesta zpět do Namche probíhala poměrně příjemně. Na rozdíl od předchozího dne jsme sešli kopec pod Thengboche za jednu hodinu (oproti 2,5 hod. cestou nahoru) a v Namche jsme byli za další tři a půl hodiny. Byli jsme rádi, že jsme došli a že už se v podstatě pomalu, ale jistě, přesouváme pryč z hor do teplejší části naší cesty. Odletěli jsme z Česka za teplem a přitom jsme si vůbec nepolepšili ;)
Zpět v Namche jsme se ubytovali v ubytovně jménem Valley Lodge za 50NRs/pokoj, navečeřeli a zbytek večera sledovali televizi, kterou nám majitel zapnul a my mohli přepínat jednotlivé místní kanály. Nejvíce jsme se bavili hudebními stanicemi, tolik oblíbenými v této části Asie.
S úderem osmé hodiny veřerní už jsme se zahrabávali do spacáků. V hotýlku jsme byli jediní hosté. Majitel nám prozradil, že o den dřív u něj bydlela skupinka jiných čechů. Jak jsme později zjistili z registrační knihy u vstupu do národního parku, šlo o dva muže a dvě ženy kolem padesáti let, kteří si vykračovali k Everest Base Campu.
