Indie – Nepál 2003: Napínavá cesta do Pokhary
(6. den; 23.02.2003 neděle) Cestování přináší tisíce zážitků. Dnešní den si pro nás nachystal poruchu autobusu a stopování v horách mezi nepálci, kde nikdo neuměl anglicky. O tom, jak a jestli jsme se do Pokhary vůbec dostali a spatřili tak pohoří Annapurny, bude dnešní zápisek z deníčku.
>> PROHLÉDNĚTE SI SOUVISEJÍCÍ FOTOGALERII <<
Budík nás probudil v 5:50 ráno abychom stihli výlet do Lumbini. Vyprané prádlo z předešlého dne ještě zcela neuschlo a tak jsme ho nechali dál sušit na balkoně hotelu. Vyrazili jsme s malými batůžky a šli na zastávku autobusů před hotelem, abychom si včas koupili jízdenky do Pokhary, kam vyrazíme obratem po návratu z Lumbini. Autobus nám měl jet v 11:40 a jízdenka stála 170NRs (cca 60Kč) na osobu. Příjemná cena za přibližně devítihodinovou jízdu.
S jízdenkou do Pokhary v kapse jsme vyrazili najít si nějaký jeep/taxi, který by nás odvezl do Lumbini – místa vzdáleného od Bhairavy jen 22km. Mohli bychom jet veřejným autobusem za 19NRs, ale ten jede do Lumbini 1,5 hodiny a tolik času jsme dnes ráno neměli. Cena za taxi je podle Lonely Planet 300 – 500NRs, takže jdeme hledat a smlouvat. Po chvíli rozkoukávání se nás začalo několik Nepálců ptát co hledáme a zda nám můžou pomoci. Prozradili jsme, že hledáme odvoz do Lumbini a hned nás dohodili jednomu kamarádovi. Mladý klučina (snad kolem patnácti let) požadoval 500NRs, my řekli 300NRs. Po pár minutách Jirka domluvil cenu 400NRs. Já doběhl vyměnit peníze do směnárny, protože už nám skoro žádné nepálské rupky nezbyly. Za 300Rs jsem dostal 480NRs. Mohlo se jet. Cesta ubíhala příjemně. Bylo zajímavé sledovat, jak prostě žijí lidé kolem silnice. Jen chýše ze slámy a palmového listí – to bylo vše, co měli. Po 45 minutách jízdy jsme zastavili v Lumbini. Údajném rodišti Budhy. Zaplatili jsme u vjezdu 20NRs za možnost parkovat v areálu a vjeli jeepem dovnitř. Kluk zůstal u jeepu a mu s Jirkou vkročili na svaté místo.
Siddharttha Gautama zvaný též Budha, se zde v zahradách u Lumbini narodil v roce 623 před Kristem. Brzy se toto místo stalo cílem mnoha poutníků. Mezi nimi byl i indický vládce Ashoka, který zde nechal v roce 249 před Kristem vztyčit pamětní sloup.
Areál zahrady byl vzorně upraven. Uprostřed zahrady stála budova, která pod svou střechou ukrývala vykopávky historických základů budov a místní archeologové zde prováděly své běžné práce. Tu jsme viděli již z dálky, když jsme se blížili ke vchodu. Vstup do zahrady je zdarma, jen za fotoaparát je poplatek $1.00, ale ten po nás nikdo nechtěl. Cestičky uvnitř zahrady vedou okolo záhonů květin, na budovách je čerstvá malba. Moc hezké. Opodál za menším jezírkem plápolaly v ranním větříku tisíce barevných modlitebních šátečků napnutých na provazech připevněných mezi korunami stromů, přičemž středem všeho byl Budhův strom. Strom, pod kterým došlo údajně k Budhově osvícení. Praporky byly opravdu všude a museli jsme se hodně shýbat, abychom pod nimi mohli projít.
Když jsme se vynadívali, opustili jsme zahradu a šli se podívat po jejím okolí. Našli jsme Budhův chrám, kde uvnitř okolo zlaté sochy blikaly stovky barevných diod a my si na chvíli připadali jako v Las Vegas. Ani nevíme jak, ale utekla celá jedna hodina od našeho příjezdu a tak jsme se vraceli k jeepu. Slyšeli jsme, že v okolí je postaveno několik chrámu, které zde nechaly vystavět jednotlivé buddhistické státy, aby tak byly co nejblíže svatému místu. Je zde korejský, myanmarský, čínský a řada dalších. Některé jsou teprve rozestavěny – například japonský či vietnamský. Nebylo mnoho času a tak jsme se namátkou rozhodli pro návštěvu čínského chrámu. Po chvíli jízdy jeepem jsme si přišli jak stovky kilometrů dál na východ. Klasická pagodová stavba se sochou Budhy a tradiční čínskou výzdobou byla nádherná. Vše jsme si prohlídli a vrátili se do jeepu, abychom vyrazili zpět do Bhairavy. Jirka si vyprosil, že pojede po celou zpáteční cestu na střeše jeepu a hned se i nahoru přemístil. Já jsem raději zůstal dole. Během jízdy náš řidič přibral do jeepu několik místních, které za drobný peníz svezl do města. Jirkova jízda na střeše vyvolávala pozornost kolemjdoucích, kteří se s úsměvem za Jirkou otáčeli. Bohužel policista v Bhairavě už byl bez úsměvu. Jirka se musel přemístit do vozu a náš klučina za volantem dostal pokutu 200NRs. Myslím, že ale ani tak náš řidič na cestě neprodělal. Vystoupili jsme na autobusovém nádraží. Zbývala nám přibližně hodina času do odjezdu autobusu směr Pokhara. Pospíšili jsme si do našeho hotelu zabalit věci, sklidit stále se sušící oblečení, které stejně nedoschlo, odhlásit se v hotelu a zaběhli na snídani/oběd ve stravovně naproti hotelu. Podle našeho odhadu jsme měli ještě 40 minut čas do odjezdu autobusu.
Naproti hotelu byly hned dvě stravovny vedle sebe. Obě dvě prázdné, bez hostů. V první stravovně jsme se lámanou angličtinou dozvěděli, že nám udělají rýži s oblohou a pálivou směsí za 50NRs, což se nám zdálo jako drahé. Smlouvat se jim nechtělo a tak jsme šli vedle do druhé stravovny, kde se nás ochotně ujali. Nabídli nám obdobné jídlo za 40NRs a to už jsme vzali. Jeden z nich uměl základy angličtiny a tak jsme si i trochu povídali. Opět klasické otázky odkud jsme, kam jedeme a jak se nám líbí v Nepálu. To jsou základní otázky, na které se turisty ptá snad každý místní. Když jsme jim ukázali lístek na autobus, kde stálo: „Odjezd: 10:40“ zatvářili se trošku nejistě, ale řekli, že vše bude OK a že jídlo a autobus stihneme. Seděli jsme tedy dál a v tom Jirka poznamenal: „Není náhodou v Nepálu o 15 minut časový posun oproti Indii?“ V tu chvíli nám došlo, že Nepál má posunutý čas, a že jsme na to zapomněli. Znamenalo to, že místo předchozích 40 minut do odjezdu autobusu nám zbývalo jen 25. A to již jsme několik minut zabili domlouváním oběda a povídáním si s majiteli stravovny. Proto se na nás před chvílí tak nervózně podívali. Majitelé nás ale ujistili, že autobus zastaví hned před jejich domkem a my tedy můžeme klidně jíst a počkat pak u nich. Tak jsme se pustili do našeho Dal Bhatu a doufali, že vše dobře dopadne. A taky že ano! Chvíli po té, co jsme dojedli, přijel autobus. Zastavil přímo před stravovnou, vystoupil z něj jeden z našich kuchařů a my mohli klidně nastoupit. V autobuse nás jeden milý Nepálec pustil sednout na prostornější sedačky a sám se uskromnil na menší. Vyrazili jsme směr Pokhara.
Lidé nastupovali a vystupovali na řadě „zastávek“ jejichž existence se nedá vlastně ani vytušit. Ostatně fungování místní dopravy nechápu dodnes. Neexistuje pořádně pevný jízdní řád. Lidé, kteří chtějí někde v zapadlé vesničce nastoupit podle mě musí na zastávce stepovat celé hodiny, než se dočkají nějakého spoje. Pro Evropana opravdu nepochopitelné… Osazenstvo autobusu se postupně s plynoucím časem měnilo, jednou to byli školáci, jednou pán s kozou, jednou jsme brali pasažéry na střechu… O zábavu nebyla nouze. Po chvíli jízdy se začala krajina zvolna měnit a objevily se hory. Byla to příjemná změna. Přibližně po dvou hodinách jízdy se ozvala rána a zpod jedné sedačky se zaprášilo. Jeli jsme přesto dál. To jsme ještě netušili, co nás dnes v tomto autobuse čeká. Asi o půl hodiny později jsme zastavili v malé vesnici u domku s autoopravnou. Řidič se společníky začali vyměňovat pneumatiku a opravovat snad přední nápravu nebo kdo ví co to tam vpředu pod autobusem prováděl. Přestávka byla asi hodinová a tak jsem si po chvíli vzal do ruky foťák a šel se procházet tou takřka nedotčenou vesničkou a nafotil při tom pár fotek. Autobus si nechal domluvit a tak jsme se vrátili na silnici a pokračovali v jízdě.
Po několika hodinách jízdy jsme museli opět zastavit a opravy pokračovaly, tentokrát už mimo jakoukoli vesnici někde v horách. Naštěstí za necelou půlhodinu jsme opět stáli na silnici. Výhled na hory a tmavozelenou řeku podél silnice byl nádherný. Brzy se setmělo a my jeli za tmy. Když v tom opět se opět objevila závada a my zůstali stát na silnici někde v horách. Řidič vzal svíčku a zalezl pod autobus. Tentokrát závadu neopravil. Prakticky nikdo v autobuse neuměl anglicky a tak jsme si jen všimli, že všichni vystupují a tak jsme vystoupili taky. Venku tma, podél silnice jen pár dřevěných chýší, kde místní lidé prodávali sušenky a vařili jídlo. Z několika anglických slov od řidiče jsme pochopili, že musíme čekat na jiný autobus. To ale mohla být otázka půl hodiny několika hodin. Tak jsme venku hezky čekali. Hlídali si batohy, kochali se krásnou jasnou oblohou a já si čekání zpestřil několika doušky vodky, kterou jsem měl sebou. Hned se čekalo veseleji. Čas od času se místním lidem podařilo zastavit nějaké projíždějící auto. Obvykle celá početná rodina s taškami se vměstnala do malého auta. Pro nás s našimi velkými batohy nebyla šance.
Přeci jen se na nás usmálo štěstí. Přibližně po hodině čekání se nám s ostatními cestujícími podařilo zastavit jiný autobus a v něm napěchovaný pokračovali směr Pokhara. Měli jsme štěstí, ne všichni z našeho rozbitého autobusu se dostali dovnitř. Čekalo nás přibližně 2,5 hodiny cesty. V autobuse jsme si začali povídat s několika místními mladými cestujícími, kteří uměli více či méně anglicky. No, spíš si začali povídat oni s námi. Dva z nich nás dokonce pozvali spát k sobě domů, ale nakonec vystoupili před Pokharou a tak z toho sešlo.
Do Pokhary jsme dorazili pozdě v noci. Na místě nás odchytili dva kluci s autem a nabízeli odvoz do hotelu. Nechtěli jsme, ale na druhou stranu byla tma, nevěděli jsme kde přesně jsme a tak jsme začali vyjednávat. Chtěli jsme do hotelu s cenou za pokoj do 100NRs a to nám slibili. Hodili nás autem do hotelu Sierra. Opravdu, 100NRs za příjemný pokoj s koupelnou na chodbě ve které především tekla teplá voda. Líbilo se nám tu a rozhodli jsme se zůstat. Taxikářský kluk chtěl ale za odvoz 500 rupek. To jsme odmítli, začalo dohadování, argumentování o tom jak je drahý benzín a že v tuto noční dobu je to cena velmi dobrá. Nakonec jsme mu dali 100 rupek za odvoz a bylo hotovo. Rychle jsme šli na pokoj, osprchovali se a šli spát. Byli jsme vymrzlí a unavený z autobusu.
