Indie – Nepál 2003: Lotus Temple a Hamayunova hrobka v Delhi

(4. den; 21.02.2003 pátek) Nastal náš poslední den v Delhi a my se konečně mohli pomalu vydat vlakem k nepálským hranicím. Než však vlak vyrazil, zbylo nám ještě několik hodin na prozkoumání města a tak jsme si byli prohlédnout lotosový chrám bahaiského náboženství a nádhernou Hamayunovu hrobku.

>> PROHLÉDNĚTE SI SOUVISEJÍCÍ FOTOGALERII <<

Budík nás opět nemilosrdně postavil na nohy. Ukazoval půl deváté. Trocha ranní hygieny a už jsme si balili batohy. Dnes večer odjíždíme směr Gorakhpur na indicko-nepálské hranice. Se sbalenými batohy jsme se na recepci rozloučili a zkusili se optat, jestli by nebylo možné nechat si v hotelu batohy uložené do večera, aniž bychom museli platit plnou cenu za pokoj na další den. Když jsme malému klukovi za pultem řekli, v kolik odjíždíme, nabídl nám pokoj do sedmi hodin do večera za 50Rs. Jiná možnost prý není. To se nám nelíbilo. S díky jsme odmítli a hezky pochodovali na nádraží do předem vyhlídnuté úschovny. Tam nás čekala půlhodinová fronta. Během čekání jsme si vyplnili formulář pro podání batohu do úschovny. Ono vůbec Indie je hrozně byrokratický stát. Těch úředníků a formulářů, které jsme během cesty potkali, se nedá ani spočítat.

O mnoho kilo lehčí odcházíme z nádraží a chceme motorikšu, aby nás odvezl k Hamayunově hrobce, kam jsme se včera nakonec nedostali. Jdeme raději dál od nádraží, protože přímo před nádraží se dala očekávat vyšší cena. Nakonec se s jedním rikšou dohadujeme na ceně za odvoz. Jeho poslední nabídka je 50Rs, my ale chceme dát tak 30Rs. Nakonec se domlouváme, že zapne taxametr, čemuž se docela bránil, a pojedeme podle oficiální ceny. Souhlasí, spouští taxametr a jedeme. Po 700 metrech mu ale náhodou (?) přestává fungovat taxametr. Jedeme tedy dál a u hrobky mu dáváme 50Rs. Je to přeci jen docela dálka a tak tedy s výslednou cenou souhlasíme.

Vstupné do Hamayunovy hrobky je pro cizince $5.00 (místní platí 10Rs), ale vyplatí se. Vnitřní prostory jsou úchvatné a mám pocit, že je to první památka, o kterou se Indové nějak starají. Po chvíli vidím, že památka je pod ochranou UNESCO a je mi jasné, odkud peníze na údržbu a opravy tečou. Ikdyž stav budov je bídný, ve srovnání s tím co jsme dosud viděli, můžeme mluvit o zachovalých stavbách. Hamayunova hrobka byla jednou z nejkrásnějších v Indii, později ji překonal jen Taj Mahal a tak to mnohé napovídá o její kráse. Hrobku nechala roku 1565 postavit Hamayunova vdova Bega Begam devět let po manželově smrti. Mnozí tvrdí, že tato hrobka byla předlohou pro samotný Taj Mahal. Hrobku obklopují rozlehlé upravované zahrady a po okolí jsou i další malé hrobky a stavby neznámého původu. Máme nádherné počasí, čistě modrou oblohu a je to pohoda. Ani tady se nezbavíme otravných Indů a místní pracovnice místo aby odnášely nějaké tyče, chtějí se nechat fotit za bakšiš.

Návštěva je pro nás nezapomenutelný zážitek a po odchodu zvažujeme, zda ještě dnes navštívíme Lotosový chrám. Snad to ještě stihneme, a tak jdeme najít nějakého rikšu. U Hamayunovy hrobky je několik rikšů, ale ikdyž nás chtějí odvést, požadují přemrštěné ceny a nebo neumí anglicky. Ostatně mám pocit, že většina z nich by odkývala cokoli, jen aby si nás mohli nabrat. Co na tom, že nerozuměli kam chceme. Jdeme tedy dál „někam“ pěšky, že cestou nějakého rikšu vezmeme. Stalo se. Nechali jsme si zapnout taxametr a bylo to dobře. Ikdyž nechtěl jít pod 50Rs, taxametr ukázal 34Rs. Poděkovali jsme mu, zaplatili a šli do Lotosového chrámu. Chrám víry Bahai nazývaný podle svého tvaru Lotosový chrám (Lotus Temple nebo také Bahai Temple) leží na jihu Dillí. Víra Bahai je jedno z nejmladších náboženství na světě a tento svůj chrám dokončili teprve v prosinci roku 1986. Přesto patří mezi jedno z nejnavštěvovanějších míst v Delhi. Svůj název získal svou podobou s bílým polootevřeným lotosovým květem. Chrám je vysoký 35 metrů a kolem něj jsou průzračné modré bazénky (jezírka), které mají ztvárňovat listy kolem lotosového květu. Vstup je zdarma a tak se jdeme podívat dovnitř. Nejdřív ale musíme v úschovně uložit boty, dostaneme lístky s číslem a v ponožkách, nebo naboso můžeme pokračovat. Uvnitř chrámu je nádherné ticho. Jak Jirka trefně poznamenal: „První a snad i jediné tiché místo v Indii“. Přítelkyni doma v Praze jsem slíbil, že budu na cestě fotit malého plyšového medvídka, kterého jsem dostal pro štěstí před odletem a tak ani tady nesmím zapomenout. Vytahuji jej z batohu a k velkému zájmu indických dětí fotím v mnoha polohách. Terka bude mít jistě radost ;)

Před východem měl čekat náš rikša, ale byl už dávno pryč a tak jsme si vzali jiného a usmlouvali cenu na 60Rs až na Paharganj. Zavítali na hodinku na internet (20Rs). Oproti dříve navštívené je tato dvakrát dražší, ale nevypadává spojení. Jen dvakrát elektřina a osvětlení ;)

Stále jsme měli dost času do odjezdu vlaku a tak jsme šli pěšky na Connaught Place a dál podle mapy hledali Jantar Mantar. Architektonickou raritu postavenou k měření polohy hvězd, času a podobným věcičkám. Vstupné ale bylo pro turisty $5.00 nebo 100Rs ve srovnání s cenou za vstup pro místní za 5Rs. To se nám za pár zdí zdálo hodně a tak jsme přes různá tržiště bloudili zpět přes Connaught Place na nádraží. Hodinku jsme počkali v čekárně a já čekání využil k příjemnému spánku. Krátce na to jsme si zjistili číslo nástupiště pro náš vlak, vyzvedli batohy a došli na nástupiště číslo 8, kde se tísnila velká spousta lidí. Vlak po chvíli přijel a zdálo se, že nemá konce. Chtěli jsme nastoupit, ale obě dveře vagónu byly zaseklé a tak jeden Ind otevřel zvenčí okénko vlaku, vlezl dovnitř a po chvíli otevřel ostatním cestujícím. Zabrali jsme hned naše horní místa, zabezpečili batohy řetězy a snědli sušenky, které jsem měl ještě z domova. Indové šli kolem půl desáté spát, zatímco my s Jirkou ještě dopisovali deníky. Brzy jsme ale také zhasli a šli spát. Po půlnoci jsem vytáhl spacák. Ochladilo se a ve spacáku mi bylo nakonec moc dobře!