Osmy den: Cesta do Orchi plna bezmocnosti

Nedele 2.1.2005 bude den, ktery asi jen tak nezapomenu. Z Agry jsme vyrazili do malebneho mestecka Orcha s nejakymi 4000 obyvateli. Cesta vedla pres zapadakov jmenem Jhansi a prave cesta ve vlaku z Jhansi do Orchy me stala penezenku se vsemi mymi penezi, platebni kartou a tremi dopredu zakoupenymi listky na vlak. Jak se vse sebehlo hledejte uvnitr teto denikove zpravicky.

Z hotylku v Agre jsme se odhlasili v deset rano a rovnou jsme vyrazili na vlakove nadrazi. Asi uz budete vedet, jake bylo rano pocasi… Ano, byla opet mlha :)

Cesta pres Jhansi do Orchi mela trvat tri a pul hodiny, proto jsme se rozhodli ze pojedeme “dobytcakem” jak jsme pojmenovali obycejnou nejnizsi tridu indickych vlaku. Vlak prijel asi po hodine cekani a hned jsme se rozhodli probojovat do plneho vagonu. S nasimi rozmernymi batohy to nebyla zadna legrace. S trochou usili jsme se procpali do prostoru za dvermi. Ze vsech stran se na nas mackala rada lidi. S pomoci mladych studentu jsme zabrali mista, ktera jsou za normalnich okolnosti urcena pro zavazadla nad sedadly cestujicich, ale mista je tam dost a tak jsou obvykle plna sedicich cestujicich.

Vlak se pomalu rozjel a ja se rozhodl podivat do penezenky na jizdenku, jestli ji mam pripravenou po ruce. No jo, ale penezenka nikde. Stejne tak prilozene mistenky na nasledujici vlakove spoje chybely. Zacalo velke hledani, studenti nam pomahali a dokonce sacovali i nektere spolucestujici. Problem byl, ze jestli dohromady umeli 20 anglickych slov, tak to bylo hodne. S pomoci pantomimy a par slovicek jsme se domlouvali co se stalo. Jenze penezenka se uz nenasla. Jen nase jedna jedina mistenka na vlak z plazi Goa zpet do Mumbai lezela na zemi. Ctyri chlapci, se kterymi jsme se puvodne mackali u vchodu byli davno pryc a pochopili jsme, ze penize uz nikdy nenajdeme. Jakobychom tento trik neznali z prazskeho metra. Umele vytvorena tlacenice a nikdo si vytazeni penezenky z kapsy nevsimne.

Na chvili nas prepadl vztek okamzite vystridany pocitem bezmocnosti a premyslenim co ted. Rozhodli jsme se, ze hned po prijezdu do Jhansi se obratime na supervisora vlakove stanice a s jeho pomoci zjistime, zda je mozne vydat duplikaty nasich ztracenych jizdenek, ktere jsme opravdu potrebovali. To ze uz svych 200 USD a neco pres 2000 Rs neuvidim, mi bylo davno jasne. Jako napotvoru jsem mel v penezence vsechnu mou hotovost, protoze jsem nedavno menil penize a nestihl jsem si penize rozdelit na mensi casti a ty nasledne schovat na ruzna mista v batohu.

Kdyz jsme si srovnali vse v hlave, uklidnili se, ze snad ziskame nove jizdenky a ze Terka ma u sebe stale sve penize, jelo se nam uz trochu klidneji.

Na nadrazi v Jhansi jsme narazili na vstricne lidi. Sepsal jsem zadost o vydani duplikatu a diky tomu, ze vlakove mistenky jsou vystavovany na jmena, nam nasli v pocitacovem systemu dve nase jizdenky. Bohuzel treti nenasli. Lepsi neco nezli nic. Pro duplikaty jsme si meli prijit druhy den a za poplatek 25% z puvodni ceny nam budou vystaveny.

Kdyz bylo vse vyrizeno, presunuli jsme se na autobusove nadrazi odkud jsme dojeli do Orchi.

V Orche se nachazi cela rada chramu starych pres 500 let vcetne velkeho palace. Vse docela slusne zachovane. Cast palace byla prestavena na hotel, ve kterem jsme se chteli ubytovat. Cena za nejlevnejsi pokoj neni nejmensi – 650 Rs – ale za tu moznost spat v palaci jsme byli ochotni zaplatit. Bohuzel vsechny pokoje meli plne a tak jsme se vratili do centra mestecka a za 150 Rs se ubytovali ve skromnem hotylku Sherma Guest House.

Hned za hotylkem jsme meli nejvetsi chram, ktery jsme si jeste ten vecer v rychlosti obhledli, prosli si okolni ulicky a po veceri sli spat. Den byl narocny a vazne jsme spanek potrebovali.