Devaty den: Mame noveho pritele
Ve vcerejsi denikove zpravicce jsem uplne opomnel nase setkani a nasledne seznameni s roztomilym indickym dedou, basnikem a veselym clovekem jmenem Param Parmananda. S nim jsme stravili velkou cast dnesniho dne v Orche.
Byl vecer a my vecereli v prijemne jidelne vedle naseho hotylku, kdyz se nas majitel optal z jake zeme pochazime. Kdyz jsme odpovedeli, ozval se za nami hlas se slovy: “Czech repulic? Yes, Lenka, Martina, Jana…” Kdyz jsme se otocili, stal pred nami starik s dlouhym bilym vousem, dioptrickymi brylemi na ocich a cernym kuliskem narazenem az do cela. Hned si k nam prisedl a vypravel o trech ceskych divkach, ktere pred ctyrmi dny opustily Orchu a stihly s nim stravit prijemny cas (Ne ze to budete chapat jako dvousmysl :).
Hned jsme se s nim dali do reci a roztomily starik nam prozradil, ze je mu 78 let, je trosku znamejsi indicky basnik a v Orche zije v podstate jako poustevnik a je naprosto spokojeny. Slibili jsme mu, ze ho druhy den navstivime a on na oplatku prislibil, ze nam uvari.
Bylo {opet mlzne) pondelni rano 3.1.2004 a my si potrebovali v mistni bance vymenit americke dolarky na rupky. Dvere banky se mely otevrit v pul jedenacte, ale jsme v Indii, kde se nikdy nespecha, takze dovnitr jsme se dostali az tesne pred jedenactou. Line ruicky uredniku, zapisovani do nekolika velkych tlustych knih a k tomu nekolik malych lejster z obycejne vymeny penez udelaly mensi valku nervu a v pul dvanacte jsme konecne pospichali odhlasit se z hotelu a zaplatit dluh za vcerejsi veceri.
Kdyz jsme se odhlasili z hotelu, presunuli jsme se s batohy do pristresku naseho dedy, ktery si nechava rikat jednoduse a proste Baba – stary moudry muz. U Baby jsme si po predchozi domluve ulozili batohy az do vecerniho odjezdu a Baba se dal do slibene pripravy obeda. Naserviroval nam jednoduchou, ale dobrou bastu v podobe varene zeleninove palive smesi kde nechybel kvetak, brambory, rajcata a dalsi zajimave kousky, ktere jsme jen ztezi identifikovali. K tomu jsme prikusovali placky a bylo nam dobre.
Kdyz jsme se dosyta najedli, deda nam zacal ukazovat polorozpadle vystrizky z novin s clanky o jeho basnich ci primo o nem samotnem. K tomu prilozil i par knizek s jeho pretistenymi basnemi doplnenymi fotkou, na ktere bychom ho bez vousu nikdy nepoznali. Basne jsme si bohuzel nemohli vychutnat – hindi obrazkovemu pismu opravdu nerozumime :)
Prijemne jsme si s Babou povidali a deda neopomenul jeste ukazat fotografie a dopisy od jeho pratel turistu, kteri ho navstivili a stejne jako my s nim stravili prijemny cas.
Cas plynul a my se museli s Babou na chvili rozloucit, protoze v Jhansi na nas mely cekat duplikaty nasich ukradenyc jizdenek. Dokodrcali jsme tedy do Jhansi preplnenym vozitkem prezdivanym Tempo, ktere nas prevezlo za mirny poplatek 10 Rs na osobu. Tempo je v podstate vetsi motoriksa pro osm sedicich pasazeru, ale vozidlo odjizdi az kdyz je po okraj naplneno. To obvykle znamena 15 lidi vcetne nekolika deti, ktere jsme si brali na klin.
V Jhansi jsme si vyzvedli jizdenky a opet pospichali zpet do Orchi. Slunicko stale svitilo a cas ukazoval teprve neco kolem ctvrte.
Kdyz uz jsme byli v Orche, chteli jsme si prohlidnout i nejake ty chramy, kterych je tu po okoli spousty a tak jsme skocili z Babou, domluvili se na pozdejsi vecerni navsteve a vyrazili na Laxmi Temple. Prijemna pulhodinova prochazka vesnickou utekla jako voda, prohledli jsme si veliky chram plny zachovalych maleb na stenach a zase se vratili za Babou. Sesli jsme se s nim v jidelne kde jsme ho pozvali na veceri a zase si prijemne povidali v podstate do osmi do vecera, kdy mel jet mistni autobus aby nas odvezl na nadrazi do Jhansi.
Bylo osm hodin a my stali na autobusovem namesticku pred nasi jidelnou v plne polni a vyhlizeli do tmy autobus. Ten si ale daval ponekud na cas a tak jsme si slozili veci do jidelny a nervozne postavali na ulici a hledeli do tmy. Cas utikal a my se zacali bat, jestli vubec stihneme vlak do Varanasi, ktery mel jet v pul desate. Uteklo deset minut, dvacet minut, tricet minut a autobus nikde. Zadny jiny dopravni spoj uz nebyl k mani a my s Terkou porad doufali, ze se autobus preci jen objevi. Majitel restaurace se k nam pridal a spolecne jsme cekali. Hodinky ukazovaly 20:40 kdyz se objevila dve velka svetla, kterymi se autobus konecne prozradil. S radosti jsme vyskocili, hodili si batohy na zada, nastoupili do autobusu a ve 21:15 stastne dorazili na vlakove nadrazi.
Vlak brzy prijel, my si nasli nase mistecka, zalezli do spacaku a pri usinani vzpominali na povidani s Babou a pripominali si, ze mu musime poslat dopis s fotkami, az se vratime domu do Cech…
