Den třetí – zachránci mořských želv
Tak na časový posun jsme si zatím moc nezvykli. Vstali jsme někdy před desátou a ještě jsme byli rozespalí (pro někoho je tenhle stav okolo desáté hodiny bežný i v Čechách, to je pravda:-) Zavolali jsme našeho hostitele Samanthu z Hospitality Clubu, jestli se k němu můžeme trochu vetřít. Ne, že by nebyl nadšen, ale zřejmě jsme ho trochu překvapili. Vydali jsme se na autobusové nádraží, kde nás měl nabrat jeho známý tuktukář a odvézt do jeho domu, kde už na nás čekala Samanthova žena (Samantha je totiž muž, i když zdání dle jména může klamat).
Zajeli jsme do postranní uličky, zastavili před pěkným, jednopodlažním domečkem a hned nás uvítal usměvavý obličej Samanthovy ženy Najny. Shazujeme bagáž, vypijeme náš první pravý cejlonský čajík a už se nemůžeme dočkat, až vyrazíme na pláž (představte si to – zářící slunce, šumící oceán skoro 30 stupňů teplý… no není to nádhera – lednu?) Jo, je tu rajsky krásně. Ráj bez andělů, jak řekli Zikmund s Hanzelkou. Jako z katalogových fotek cestovních kanceláří – modré moře, bílý písek, kolem kokosové palmy a skalní masiv. Některé domečky u pláže jsou ještě poničené od tsunami, ale v podstatě už by člověk nepoznal, že tu byla nějaká živelná katastrofa.
Pořádně jsme se vysmažili na sluníčku, osvěžili se kokosovým mlékem, posbírali pár mušliček, nafotili “Bondovské fotky” a vyrazili na želví farmu v Bentotě. Místní chlapík ji založil ještě před tsunami, aby vykupoval od lidí želví vajíčka, která mořské želvy nakladou přes noc na pláž, a která by jinak možná skončila na talíři některé z četných zdejších restaurací. Tsunami celou farmu zničila, některé želvy se prý našly až kilometr ve vnitrozemí, a tak se muselo všechno znovu obnovit. Ostatně jako většina staveb na pobřeží… Za jedno takové vajíčko prý zaplatí sběračům 30 Rs (5 Kč), ale pro přírodu má samozřejmě cenu neskonale větší. Je super, že se někteří lidé pustí do takovéhoto projektu. Na druhou stranu může působit trochu absurdně, jak se všichni západní turisté včetně nás dojímají nad malými želvičkami, pomalu pláčou dojetím, když se želvy vypouští do moře, a přitom nad chudobou místních často mávneme rukou… Ale tím projekt rozhodně nechci zlehčovat a lidí, kteří se na něm podílejí si velmi vážím. Mimochodem, kdybyste tam někdo chtěl jít jako dobrovolník, tak adresa je www.seaturtleszone.com (seaturtleszone@sltnet.lk).
Než se začalo stmívat, tak jsem se ještě čachtali v moři a čekali na vypouštění třídenních želviček. Každý den se jich vypustí kolem tří set. Je to fakt dojemné pokládat ty drobounké tvorečky na písek a pak sledovat, jak si to ťapkají k moři, aby spatřili mořský svět. Přežije jich jen deset procent a ty se pak vracejí na své rodné místo naklást vejce. Takže za nějakých pětadvacet let se sem můžeme jet podívat znova na želvy, kterým jsme pomohli zachránit život:-)
Celí rozněžnělí se vydáváme zpět do Ambalangody, kde u Samanthy potkáváme další cestovatelku, bláznivou Australanku. Celý večer nás vydrží bavit svými životními zkušenostmi, které jsou opravdu bohaté – dva roky v hippie komunitě, pár let na lodi jako rybářka, pár let jako stavitelka lodí, učitelka angličtiny na Papui Nové Guineji a v Koreji a kdo ví co ještě… Jo, musela mít krásný život, ale zase nemá žádnou rodinu… holt něco za něco. Jak se říká: “Vezmi si od života, co chceš a zaplať, co to stojí.”
