Zmatena cestovatelka v Indii

Tak nejak nevim kde zacit. Po tech trech dnech tady jsem hrozne zmatena. Sice jsem z vypraveni Roba vedela do ceho jedu, ale asi jsem si to nedokazala tak zive predstavit.

Ted uz to konecne vidim vsechno v barvach. Bohuzel ty barvy jsou mistama hodne smutne. Krome pamatek a ruznych zajimavych mist se hodne soustredim na lidi kolem sebe. Bude to asi i tim, ze nas porad nekdo oslovuje. Ale s temahle ruznyma dohazovacema mluvi spis Robert. Me vetsinou oslovuji male deti, nebo Indove kteri se se mnou touzi vyfotit nebo mali kluci, co mi libaji ruce a pro jistotu i tricko… To, kdyz jsem jim na jejich doterne navrhy na libani nereagovala…:))

Myslela jsem ze nas lide prijmou jako turisty, ale spousta lidi na me kouka jak na nejaky zviratko v ZOO. Koukaji jak co delam, porad si me prohlizi a pak si za zady cosi suskaji a zase pokracuji v duslednem pozorovani. Ale z druhy strany to chapu taky jednim ockem pokukuju, ale opravdu jenom jednim… :)

Nejvic me asi dostavaji poulicni zebraci. Kdyz vidim v jakych podminkach ziji, je mi z toho fakt dost smutno. Nejvic samozrejme matky s detma. Deti maji nadherne. Snad bych rekla, ze si je ani nezaslouzi a hned bych si nejaky to Indatko privezla… :)

Jsou veci ktery cizinec asi nikdy nepochopi a tak hledat v necem logiku proste nema smysl. Akorat jsem se tim prvni den trapila a chtela veci hrozne resit… k cemu ale?

Pres vsechny pro me ubijejici veci se mi tady zacina hodne libit, kor po dnesni teple sprse..:)
Snad me ty chmury z te bidy kolem brzy pusti a ji si to tu budu uzivat na 200%. Jeste tolik nas toho tady ceka…