Indie – Nepál 2003: Přílet do Delhi
I přesto, že uplynuly více jak dva roky od mé cesty do Indie a Nepálu, nebyl jsem dodnes schopný donutit se dopsat deník z cesty. Protože může řada informací a postřehů, které jsem psal během oněch více než šesti týdnů, pomoci mnohým, kdo se do stejných míst chystají, budu zde postupně zveřejňovat jednotlivé zápisky. Snad ani s odstupem času nebudou zbytečné.
18.02.2003 PŘÍLET DO DELHI
(1. den) Po špatně prospané noci jsem se probudil ve 4:10 ráno. Deset minut před zvoněním budíku. Ve 4:45 už stál před domem kamarád Pavel, se kterým jsem dojel krátce po páté hodině vyzvednout Jirku. Před šestou hodinou jsme vkročili do letištní haly, nechali si zabalit batohy do igelitové fólie a hned pospíchali do fronty k odbavení. Fronta ale skoro nepostupovala a Jirka začal být pěkně nervózní jestli se včas dostaneme k pasové kontrole. Na poslední chvíli pracovníci letiště otevřeli ještě jednu přepážku a tak se pohyb fronty urychlil a my dva po půl sedmé (po chvíli ověřování Jirkova pasu) prošli pasovou kontrolou a pospíchali do letadla, ve kterém jsme i přes pozdní příchod byli jako první.
Letenka mě navedla na sedačku k oknu a já zažíval pocity člověka, který má poprvé letět letadlem. Letadlo bylo malé, snad pro 50 cestujících.
Po hodině letu jsme se ocitli nad Zurichem, kde jsme tři a půl hodiny čekali na letadlo Airbus A330 do Delhi. Let měl zpoždění a čekání bylo pěkně otravné. Jirka využil nudného čekání k zapisování prvních pocitů do svého deníku. Já spíš četl noviny a sledoval mumraj kolem sebe.
Skutečnost, že mám velmi často smůlu, se potvrdilo i tentokrát a to v podobě nefunkční obrazovky před mou sedačkou v letadle Zurich – Delhi. Přestože se mi snažili stewardi vyjít vstříc a opakovaně restartovali můj přijímač, nebylo mu pomoci a já se tak celou cestu díval na televizní obrazovky spolucestujících. Něco málo jsem prospal, a zbytek času trávil povídáním s jedním mladým Indem (29let), který byl pracovně v Norsku a cestou domů seděl během letu na místě vedle mě.
Během letu jsme také měli možnost poprvé ochutnat náznaky indické kuchyně. Na výběr bylo vegetariánské a nevegetariánské jídlo indického stylu. No, moc jsem se nenajedl. Z jídla jsem moc dobrý pocit neměl a představa, že něco podobného budu mít denně na talíři po sedm týdnů, nebyla nic moc.
V 00:30 indického času jsme přistáli v deštivém Delhi. Dusné a teplé počasí pro nás byla příjemná změna, přeci jen jsme odlétali z Prahy, kde se teploměr snažil vyšplhat nad ukazatel nějakých –12*C. Z letadla jsme došli do fronty na pasové odbavení a tak jsme si přichystali své pasy a formuláře o vstupu na indické území, které jsme vyplnili již na palubě letadla. Dál jsme si ve frontě povídali s Indem z letadla a postupně se náš debatní kroužek rozšířil o jednu Indku a Holanďana jménem Unsfried. Seznámení s Unsfriedem se brzy ukázalo jako velmi přínosné a dodnes nevím, jak těžko bychom se dostali do nějakého hotelu v tuto nekřesťanskou hodinu s neznalostí cen, způsobů smlouvání a naprosto dezorientovaní. Pro Unsfrieda to byla již dvanáctá návštěva Indie a velmi dobře tedy znal ceny a způsoby. Jeho kroky mířily směr Paharganj, do místa oblíbeného baťůžkáři z celého světa pro jeho ideální pozici poblíž vlakového nádraží poblíž středu města a pro své nízké ceny ubytování. Paharganj jsme měli předem vytipovanou a tak jsme se s Unsfriedem domluvili, zda bychom mohli jet s ním a jestli by nám nepomohl s ubytováním.
Za 350Rs (cca 280Kč) pro nás tři sehnal prostorné taxi, které nás odvezlo na fruit market v centru Paharganj. Cestou přes setmělé město nám stále nedocházelo, že už jsme prostě „tady“. Byli jsme unavení, zmatení a chtěli jsme co nejdřív bydlet. Už při výstupu na nás zkoušel řidič své triky, kdy tvrdil, že nemá nazpět na naše bankovky, ale Unsfried se nedal. Krátce nato nás doprovodil do hotelu Navrang, který nám doporučil a sám si šel obhlídnout, zda jsou jeho oblíbené pokoje volné. 100Rs za pokoj nám přišlo rozumných. Pokoj o rozměrech 2×3 metry neměl okna a jeho součástí byl záchod, který nám příliš nedovoloval usnout.
