Indie – Nepál 2003: Druhý den v Delhi (Red Fort, Jama Masjid)
(3. den; 20.02.2003 Čtvrtek) Budík nás probudil v půl deváté ráno. Ještě bychom spali, ale ulice Delhi nás volaly. Dnešní noc byla rozhodně o něčem jiném, než ta včerejší. Vyspali jsme se výtečně.
>> PROHLÉDNĚTE SI SOUVISEJÍCÍ FOTOGALERII <<
Po ranní hygieně jsme vyrazili na snídani a poté se podívat na místa, která jsme vybrali předchozí večer v průvodci. Hlavním lákadlem měla být červená pevnost Red Fort. Zaplatili jsme na recepci našeho hotelu další noc ve stejném pokoji a hned kousek od hotelu si dali pálivou omáčku s dvěmi dutými plackami. Dobré, pálivé a levné. Za 10Rs (6Kč) to jistě jde.
Nohy nás vedly opět přes Main Bazaar k nádraží, kde jsme si našli rikšáka ochotného dovézt nás do Red Fort za 30Rs. Původně chtěl 60Rs, my s Jirkou nabídli 20Rs a 30Rs byla vítězná cena. Spletité uličky směřovaly našeho rikšu k Red Fort a musím říct, že to byla docela dálka. Rikša vytrvale šlapal a u Red Fort jsme po zaplacení odvozu vykročili vstříc hlavní bráně. Kousek od ní byla pokladna a vstup byl 100Rs za osobu. Docela vysoká cena, ale rozhodli jsme se podívat dovnitř a tak jsme zaplatili a vešli.
Red Fort (Lal Qila) je největší historickou památkou Delhi. Na 2km čtverečních se nachází rozsáhlý areál obklopený zdmi vysokými od 18ti metrů až do 33 metrů. Mughalský vládce Shahjahan zahájil výstavbu této pevnosti již v roce 1638, přičemž samotná stavba byla dokončena o deset let později v roce 1648. Bohužel památka je v zoufalém stavu a jistě se na tom podepsala perský vládce Nadir Shah, který pevnost dobýval v roce 1739 a stejně tak velkou měrou britská armáda v roce během bojů o nezávislost v roce 1857. Už samotný fakt, že Britové si z bývalé budovy pro vládcovy manželky a konkubíny vytvořili polní kuchyni, napovídá o stavu, v jakém se dnes může nacházet. Red Fort musel byt překrásný palác, ze kterého dnes zbyl jen slabý stín veškeré nádhery. Při troše fantazie si ale jistě dokážete představit, jak se tu mohl Shahjahan procházet mezi rozkvetlými keři, vodními kanály se zurčící vodou a stavbami s nádhernými malbami a architektonickými skvosty.
Po prohlídce Red Fort jsme se pokusili najít vchod do ptačí nemocnice a džinistického chrámu, který měl byt na opačné straně náměstí před Red Fort. Ve spleti místních uliček jsme ale neuspěli a tak jsme s trochou intuice došli k dalšímu bodu dnešního programu – největší muslimské mešitě v Indii zvané Jama Masjid. Zrovna probíhala modlitba a tak turisté nesměli vkročit dovnitř. Po 15ti minutách čekání na schodech před vchodem jsme byli vpuštěni. Účtovali si ale 100Rs za fotoaparát uvnitř mešity. Prevíti jedni. Zaplatil jsem tedy za foťák, sundali jsme si u vchodu boty tak, jak po nás bylo žádáno a vstoupili jsme.
Jama Masjid je překrásnou ukázkou dovedností starých stavitelů. Typická mughalská stavba, postavená mezi léty 1644 – 1658 pěti tisíci umělci. Se dvěma minarety a třemi dómy (kopulemi) je největší indickou mešitou, ve které se může najednou modlit až 20 000 muslimů. Jeden z minaretů je přístupný turistům a za 10Rs vstupného se můžete vyškrábat po 122 točitých schodech až na jeho vrchol do výšky 40 metrů a pokochat se nádherným výhledem na Delhi i samotný Jama Masjid.
Při výstupu na minaret jsme potkali český studentský pár, který se po šesti týdnech v Indii pomalu chystal na návrat domů. Vyměnili jsme si postřehy a vyslechli i historku, jak při cestování přišli o jeden jejich batoh, který jim byl ukraden společně s fotoaparáty a hlavně měsíčními výstupy studijní práce, kterou v Indii prováděli. Vzali jsme si jejich rady ohledně bezpečnosti k srdci a při opouštění mešity se s nimi rozloučili. Vydali jsme se k bráně, kde jsme zanechali boty. Už dřív jsem si všiml, že ostatní návštěvníci mají často své boty v ruce a tak mi bylo hned jasné, že po nás bude u východu požadováno zaplacení nějaké částky za hlídání bot. Taky že jo a hned po nás někdo chtěl 20Rs. Navíc si všimli, že Jirka občas fotil, aniž by platil za foťák, takže musel doplatit 100Rs. Za boty od nás žádné peníze neviděli.
Pomalu, ale jistě, nám vyhládlo a tak jsme si u jednoho stánku koupili společně s Jirkou rýži s nějakou pálivou směsí (ono ostatně co v Indii nepálí, že? :). K tomu jsme dokoupili pět dutých placek a pořádně se najedli. (Rýže + pálivá směs 5Rs a pět placek dalších 5Rs)
Po jídle byl opět čas na cestování a tak jsme si vybrali rikšu a po chvíli domluv a ukazování do mapy doufali, že pochopil naši touhu dojet k Hamayunově hrobce. Řekl: „No problem“ a po odsouhlasení 40Rs vyjel do ulic. Dovezl nás ale jen na Paharganj. Nemluvil skoro anglicky a za pomoci kolemjdoucích lidí jsme zjistili, že ke hrobce cyklorikša nesmí a tak dál nejede. Po chvíli dohadování jsme mu dali jen 20Rs a šli k nám do hotelu s tím, že si trošku odpočineme.
Nějak nás přemohla únava a dvě hodiny jsme se prospali. Bylo nám jasné, že už nemělo cenu někam jezdit s ohledem na pokročilý čas a tak jsme se domluvili, že půjdeme obhlédnout letiště, jestli nenajdeme nějakou úschovnu, kam by mohlo být možné ráno uložit naše batohy do doby, než nasedneme do vlaku. Po chvíli hledání jsme našli to správné místo a dočetli se, že za uschování jednoho batohu na 24 hodin si účtují 10Rs. Slušná cena.
Už dávno byla tma, ta přichází nečekaně rychle, kdy po sedmé hodině večer již svíti pouliční lampy a na obloze naskáčí hvězdy. Jirku honila mlsná a protože jsme se předchozí večer dohodli, že vyzkoušíme indický klasický pokrm Thali, začali jsme se poohlížet po nějaké příjemné a co nejméně zaplivané stravovně. Stalo se a Jirka si koupil jedno Thali za 20Rs. Já pro sebe jen tři čapati placky za 3Rs a od Jirky jsem pouze ochutnával. Po jídle zpět do hotelu dopisovat deník a rychle spát.
