Indie – Nepál 2004: Gorakhpur, Sonali a konečně Nepál
(5. den; 22.02.2003 sobota) Více než třináct hodin ve vlaku směrem k nepálským hranicím, překročení hranic a rozkoukání v Nepálu. Tak by se daly v kostce shrnout události pátého dne našeho putování po Indii a Nepálu.
>> PROHLÉDNĚTE SI SOUVISEJÍCÍ FOTOGALERII <<
Indové jsou nějaký ranní ptáčata. Brzy ráno už ve vlaku štěbetali a postupně skládali sedačky po nočním spánku. Probudilo mě to, ale zůstal jsem ve spacáku. Nebyl důvod někam z něj spěchat. Mohlo být teprve něco kolem půl osmé. Vlak stavěl na řadě malých zastávek, brzy vystoupila i indická rodina pod námi a tak jsme se přemístili k okýnkům a sledovali krajinu, která se od Delhi dost změnila. Polorozpadlé rákosové chýše místo barevných monster v Delhi. Lidé pracovali na polích, objevily se první banánovníky a vzrostlé palmy. Dopisovali jsme si deníky a zároveň sledovali ubíhající krajinu.
Po 13,5 hodině ve vlaku jsme zastavili v Gorakhpuru, cíli naší cesty. Jirka s pomocí Lonely Planet, a mapy v něm uvedené, navigoval naše kroky. Šli jsme z nádraží v plné polní doleva, že prý na konci ulice bude za rohem autobusové nádraží. Nezdálo se mi to, ale šli jsme. Samozřejmě jsem se za chvíli vraceli po stejné cestě, jistě k pobavení místních prodejců. Cestou nás odchytávali dohazovači a nabízeli odvoz autobusem do Sunauli na hranicích s Nepálem za 40Rs, což se nám zdálo rozumné, ale pokaždé jsme skončili v turistické kanceláři, kde nám majitelé vnucovali návazné spoje s nutností koupit vše najednou. Hned nabízeli autobus ze Sunauli do Kathmandu nebo kamkoli jinam. Vyšlo by nás to jistě pěkně draho. Dopředu jsme z průvodce věděli, že je vždy dobré dojet jen na hranice, ty přejít a na druhé straně si sami sehnat další spoj. Nakonec nás nalákal jeden dohazovač do přitaveného busu s tím, že bus jede do Sunauli. Za 45Rs. Doufali jsme, že do Sunauli opravdu dojedeme, hodili jsme si batohy na střechu a čekali asi půl hodiny, než se náš menší autobus zaplní. Nastoupily i tři Korejky s Angličankou, prohodili jsme s nimi pár slov a kousek cesty putovali s nimi. Holky se prý potkaly během cestování a držely se hesla, že ve více lidech se to lépe táhne.
Po třech hodinách cesty jsme byli v Sunauli. Rozlámaní ze stísněného prostoru (očividně nebyl autobus stavěný pro Evropany s mou výškou bezmála 190 cm), kdy se autobus postupně zaplňoval lidmi (včetně jejich domácího zvířectva) až po střechu a zase se postupně vyprazdňoval, jsme vystoupili a pěšky došli na imigrační indický úřad – no úřad je silné slovo. Tři stoly v průčelí jednoho domu podél cesty je výstižnější popis. Zde nám potvrdili opuštění Indie a my mohli pokračovat dál do Nepálu. Po chvíli jsme prošli hraniční bránu a hned za ní se objevil nepálský imigrační úřad. Zde jsme vyplnili dva formuláře – jeden pro vstup a druhý pro zakoupení víz na 30 dnů za $30.00. Vše proběhlo bez problémů a opět jsme mohli pokračovat.
Když už jsme byli v Nepálu, přemýšleli jsme kam povedou naše další kroky. Lákalo nás městečko Lumbini – místo údajného narození Budhy – ale poslední autobus tam odjížděl za hodinu (v 17:00). Bylo to moc narychlo a tak jsme se rozhodli zůstat v pět kilometrů vzdálené Bhairavě a Lumbini absolvujeme při troše štěstí druhý den. Vše bude záležet na odjezdech autobusů do Pokhary.
Ze Sunauli do Bhairavy jezdí autobus za 5NRs (1NRs = cca 0,40Kč) a tak jsme do jednoho naskočili – respektive se probojovali. Autobus tu v Asii není to co autobus u nás doma. Tenhle měl například nízkou střechu, takže jsem se svými 188 cm musel stát celou cestu se sklopenou hlavou. A to nebylo během cestování poprvé. V půli cesty jsme museli vystoupit a projít kontrolou zavazadel od nepálské hlídky. Ta obnášela jeden stůl u silnice a to bylo vše. Jen v pozadí se skrýval přístřešek s kulometem. Nás nikdo ani nekontroloval. Po deseti metrech jsme počkali, až k nám opět dojede náš autobus do něhož jsme zase nastoupili a pokračovali do Bhairavy.
Vystoupili jsme na autobusovém nádraží, kde nás okamžitě začali lákat do svých hotelů dva dohazovači. Nebyli to ale dohazovači jako v Indii, kteří slibují hory doly a lžou jako když tiskne, jen když vás dostanou do svého hotelu. Nepálská mentalita je úplně jiná. Nevadilo jim, že se jdeme podívat do jiného hotelu, než do jejich. Na vše se usmívali a brali to s klidem. Při dohadování o ceně za ubytování jsme nahodili 150NRs za pokoj pro dva.
Objevil se chlápek z hotelu Ashoka International, který byl postaven jen kousek od nádraží. Hezký nový hotel evropského stylu, ve kterém nám bylo slíbeno ubytování za námi nabízených 150NRs. Jirka počkal v přízemí hotelu s batohy a já vyběhl podívat se, co nám nabídnou za nádheru. Ukázal mi dva pokoje, jeden za 150NRs a druhý za 200NRs, který měl snad jen jasnější okna a závěsy. První levnější se mi líbil. Čistý jasný pokoj, koberec, no prostě luxus ;) Nechal jsem si ukázat koupelny, které taky ušly a tak jsme po chvíli přemýšlení zůstali. Při placení na recepci mě zprvu zarazila cena 400NRs, kterou majitel psal na stvrzenku. Po chvíli jsem se ale uklidnil, to když při součtu ceny připsal slevu 250NRs. Je vidět, že pro majitele je každá rupka dobrá a lepší menší částka, než žádná. Podle knihy hostů jsem poznal, že za náš pokoj jiní obvykle platili o 150-250NRs více. Smlouvat se tedy vždy vyplácí ;)
Po zabydlení jsme se s Jirkou hned vrhli do první pořádné sprchy na cestě a bylo nám skvěle. Já si přepral pár špinavých věcí a šli jsme do ulic hledat nějaké informace o jízdních řádech pro cestu do Pokhary. Informace o jízdních řádech jsme nenašli, za to jídelnu ano a tak jsme si objednali talíř plný pálivých směsí s plackami čapátí. 40NRs za jídlo ušlo. Cestou zpět do hotelu jsme už šli za tmy. Koupili jsme balenou vodu, já pro sebe jedno jablko a pak už jen pár kroků do hotelu a spát. Rozhodli jsme se, že ráno pojedeme jeepem do Lumbini, takže jdeme spát brzy.
