Indie – Nepál 2003: Výlet na horu Sarangkot
(8. den; 25.02.2003 úterý) Brzy ráno nás opět probudil budík, bylo šest hodin ráno a chvíli na to začalo vycházet slunce. Chtěli jsme dnes vidět pohoří Annapurny, které předchozí den skrývaly mraky. Předpověď počasí nám nedávala moc šancí, ale ranní obloha bývá vždy čistší. Necelých dvacet minut po probuzení povylezlo slunce nad horizont a my poprvé přeci jen viděli to, proč jsme sem přijeli.
>> PROHLÉDNĚTE SI SOUVISEJÍCÍ FOTOGALERII <<
Vyšli jsme na střechu našeho hotelu a zpoza mraků se nám nabízela jedna hora vedle druhé. Nebylo vidět úplně všechny, zčásti se skrývaly v mlžném oparu který stoupal z jezera u Pokhary. Po této ranní vyhlídce bylo rozhodnuto o našem programu. Jsou vidět hory a tak jdeme na vyhlídkový výlet na horu Sarangkot, která se pne do výšky 1592 metrů nad mořem. Rychle jsme zabalili věci na pokoji, vzbudili kluka co nás ubytoval abychom mu zaplatili za pokoj a poprosili ho o uschování batohů. Nakonec jsme si je mohli nechat zdarma na pokoji což bylo bezvadný. Zároveň jsme se ho zeptali na orientační ceny autobusových jízdenek do Kathmandu. Sám nám nabídl turistický autobus za 250NRs, ale ten měl odjíždět až druhý den ráno. Chtěli jsme jet už dnes a tak jsme se rozhodli poptat v okolí na jiné nabídky. Hned vedle hotelu nám nabídl jeden chlápek místní obyčejný autobus za 200NRs s odjezdem ten samý den v šest večer. Vzali jsme ho. Dokonce nám bylo zaručeno, že autobus nám zastaví večer přímo zde před jeho turistickou kanceláří.
Vše bylo tedy zařízeno a mohli jsme pospíchat na vrchol Sarangkotu, dokud ještě není mnoho mračen. Za 5NRs jsme se svezli místním autobusem k chrámu Bindi Basini, kde začíná cesta na Sarangkot. Ta začala hezky zprudka a to nás ještě čekaly více než dvě hodiny chůze než došlapeme na vrchol.
Krátce po vykročení se k nám připojili nejdřív jeden a po chvíli i druhý kluk, a oba nám začali ukazovat zkratky, které nám měly cestu ulehčit. Nakonec se stali našimi průvodci po cestě, ikdyž jsme je o nic nežádali. Vedli nás přes vesničky a políčka v kopcích a já chvílemi myslel, že se mi rozskočí srdce, které námahou bušilo o sto šest. Bylo to velké přemáhání a přitom naši průvodci šli zlehka a bez zadýchání. Asi po hodině ustavičného vyšlapávání polních cestiček a schůdků, se s námi průvodci rozloučili a chtěli samozřejmě nějakou rupku odměny. Dali jsme jim 30NRs a dvaceti korunovou českou minci do jejich údajné sbírky.
Pro nás cesta zdaleka nekončila. Vedla stále do prudkého kopce. Sešli jsme alespoň na silnici, která se pne na vrchol od úpatí hory, a po ní pohodlnější chůzí pokračovali v cestě. Odpadlo vyčerpávající překonávání schodů na políčkách a tak se nám šlo více zvesela.
Mraky, náš celodenní nepřítel, si nedaly pokoj a zatahovaly oblohu čím dál víc. Než jsme se vydrápali na vrchol Sarangkotu, mraky výhled na hory zcela zakryly. Velká škoda. Tak jsme se aspoň pokochali výhledem na Pokharu a přilehlé jezero. Následoval tříhodinový odpočinek, kdy jsme si na vrcholu na vyhlídce i hodinku a půl zdřímli. Cestu zpět jsme zvolili směrem na Lake Side, tedy druhou cestou, než kterou jsme přišli. Pomocí jednoho místního dědy jsme nabrali správný směr a až dolů do údolí jsme dvě hodiny scházeli po schodech vytvořených z kamenů v kopci, které nás vedly přes hezké malé chudé domečky a políčka. Potkali jsme tu i dvě malé holčičky. Obě dvě ke mně přiběhly a každá z jedné strany mě chytily za ruku a chvíli vedly. Šaty měly celé špinavé, potrhané a nosíky pěkně usoplené. Ptali se nás na čokoládu a později i na sušenky a já si vzpomněl, že jsem si pár sušenek koupil před vrcholem Sarangkotu. Zbylo mi šest koleček a tak jsem je spravedlivě rozdělil. Obě holčičky měly velikou radost.
Dolů jsme došli unavení z nekonečného sestupu a po svých došli až do města. Koupili jsme si sladkosti jako odměnu a bylo nám fajn. Jirka šel na jídlo a já zaběhl na internet. Po chvíli jsme se sešli, vrátili se na hotel, opláchli se a s batohy vyrazili na místo odjezdu autobusu do Kathmandu. Bylo půl sedmé a my naskočili do autobusu, ve kterém nás čekala únavná dlouhá jízda. Ostatně, místo na nohy žádné, zima od okýnka, který nikdo nebyl schopný zavřít po celou dobu jízdy. Bezvadný. Ještě že mi Jirka půjčil spacák na přikrytí. Během cesty byly asi tři hodinové zastávky na protažení a jídlo. Na první zastávce v devět večer jsme si dali s Jirkou smažené nudle s cibulkou, pórkem a další zeleninou. Pro dva lidi jedna porce akorát.
