Tam Dao se nekoná, Halong ano… Velký návrat těžkotonážních králů
Zběžným dotazem jsme zjistili, že po měsíci cestování je pro nás výlet k šedesát kilometrů vzdálenému národnímu parku Tam Dao celkem nemožný. Šlo nejen o neobyčejnou složitost transportu sem, poprvé jsme ale (poněkud pozdě) začali koketovat s myšlenkou šetření a zejména díky vysokým nákladům Tam Dao odpískali.
Strávili jsme tedy několik dalších dnů v klidné a krásné Hanoji, kde se od posledně poměrně zásadně oteplilo. První den jsme navštívili naprosto mimosvětsky působící želví ostrůvek v jezírku Hoan Kiem u staré čtvrti, kde krom velmi posvátného chrámu lze najít i vycpanou želvu Rafetus leloii. Podle legendy tahle želva v patnáctém století předala zlatý meč zakladateli dynastie Ly, která vládla Vietnamu. Ve chvíli, kdy – snad i díky respektu, který nový panovník získal s pomocí bájného meče – Čína uznala samostatnost Vietnamu, vypravila se panovnická družina na jezírko znovu, želví bůh Kim Qui se vynořil, meč si vzal a zmizel v hlubinách jezírka. Byť po meči i po želvákovi pátraly od té doby mnozí vědci i dobrodruzi, zaznamenali pramalé úspěchy. Želv dnes jednoho z nejvzácnějších druhů sice v jezírku pár našli (poslední fotka odtud je údajně z roku 2007 a je vystavená vedle vycpaniny), meč však nenalezl nikdo. Ber jak ber, Le Loi (onen zmíněný první panovník dynastie Ly) dal tehdy jezírku jméno Hoan Kiem, tedy Jezero navráceného meče.
Protože jsme tušili, že někam daleko se stejně nedohrabeme, rozhodli jsme se vydat do etnologického muzea, což se ukázalo velice šťastným. Cestu jsme si rozdělili na dvě etapy, první jsme urazili pěšky a vedla k velikému jezeru zhruba dva kilometry od hotelu. Cestou jsme si koupili durian, po kterém jsem pokukoval celý měsíc, ale nikdy jsme ho nepořídili. Protože jsem si ale zkoušku durianu dal jako jednu z podmínek cesty, tentokrát to dopadlo. Durian je velké bodlinaté ovoce, rostoucí na stromech v tropických deštných lesích. V Asii je neuvěřitelně oblíbený, nicméně pro svou nevábnou vůni zároveň dost problematický. S durianem je zakázán vstup na letiště, do hotelů a většiny veřejných budov. Páchne totiž jako psí výkaly smíšené s odérem městské kanalizace. Chutná ovšem jako směs jahod a vanilky.
Taková je aspoň teorie. Náš durian za 80 .000 VND ani božsky nechutnal a ani ďábelsky nepáchnul, tedy ne na začátku. Specifikovat jeho chuť je těžké, snad velmi moučná bramborová kaše s trochou ananasu, minimem banánu a bešamelem? Pach zpočátku veškerý žádný, jen ve chvílích, kdy člověk vkládá máslovitou dužinu do úst, má takový smrdutě provinilý pocit. A protože jsme celou dobu sbírali semena pro naše kolegy ze skleníku, vzali jsme do pytlíku i semena duroianová. Durian byl pro mě jedním z největších zklamání, ale z druhé strany aspoň vím, že pro příště si tuhle na místní poměry drahou záležitost nechám ujít.
Z durianové svačinky jsme pokračovali taxíkem do etnologického muzea. Taxíkář moc nerozuměl a ani nevěděl, kam pořádně chceme, a tak zpočátku řekl, že to bude za deset tisíc, poté, co jsme dojeli na místo, chtěl sto. Na taxametru bylo 40, tak jsme mu dali 50. 000 VND a měl smůlu.
Etnologické muzeum je opravdu skvělé. A dost rozsáhlé. Ve venkovní části jsou shromážděné fragmenty vesnic většiny vietnamských etnik, včetně proslulých dlouhých domů na kůlech nebo vysokého sněmovního domu kmene Banar. Zajímavé jsou taky hrobky s erotickými soškami kolem. Asi aby se nebožtíci nenudili… Naleznete tu také lodě, expozici vodního loutkářství nebo keramickou dílnu.
Uvnitř moderní bílé budovy jsou pak uchovávány kroje, drobné nástroje a religiózní expozici, která prostupuje západním kýčem světlených madonek a Santa Clausů. Před muzeem je pak učňovská kavárna, kde jsme se nacpali víc než dobrým brownie za menší než malou cenu 17.000 VND.
Také je tu obchůdek s opravdu etnickými menšinami vyráběnými předměty, takže i tady jsme leccos pořídili. Cesta domů byla poněkud netradiční. Za branou se nám totiž vnutili dva řidiči honda om, kteří se nechali usmlouvat na celkem přípustnou cenu 90.000 za všechny. Ve chvíli, kdy jsme kývli, nám však přistavili pouze dvě motorky. A tak jsme přes protesty a pochyby jeli na mopedu řidič, Lůca a já (přičemž Lůce stále osahával kolínko) a Míla s řidičem číslo dvě. A když jako místní ve třech na mopedu, tak taky co nejdéle v protisměru – zdolat takhle kruháč, dvě křižovatky a notnou délku rovné silnice nebyl problém…
Ve stejný den jsme poslali také pohledy a pokoupili další ze suvenýrů. Boží večeře proběhla v nudlovém stylu, aspoň u mě. Co si dali Míla s Lůcou si už nepamatuju, čas je proti mně a jsem rád, že smolím aspoň těchto pár řádků.
Hanoj je sice krásné město, ale další den jsme už věděli, že přijde nuda a lehká otrava, chtěli jsme proto vyrazit na nějaký menší výlet do okolí, nejspíš na motorkách. Lůce se ale udělalo nějak špatně, a tak výprava skončila hned v zárodku. Odpoledne jsme ale aspoň sebrali nějakou energii a vydali se na procházku a další nákupy. Naše cesta vedla k řece, tedy naprosto mimo turistické lokality. Žel bohu, Rudá řeka nedisponuje žádnými nábřežími a skrz zástavbu se k ní ani nelze dostat, a tak jsme se po určité době bloudění otočili na cestu zpět. Narazili jsme ale na budovu lesnického institutu, kde nám několik lidí na sobě nezávisle potvrdilo přítomnost muzea s vycpanou saolou v budově. Když jsme ji celou prolezli, nenašli jsme nic. Nic až na dalšího zaměstnance, který nám s úsměvem sdělil, že FIPI, kde saola je, stejně jako celé muzeum, se od budovy nachází asi 16 kilometů daleko. Napsal nám také něco na papírek a poslal na taxi.
Naneštěstí však na cedulku napsal jen název FIPI a kilometráž, adresu nikoli. A nikdo z místních cestu neznal, až snad na jednoho obejdu, který si ale za 30 kilometrů cesty (tam i zpět) žádal kolem milionu dongů. Vydali jsme se tedy kolem opery zpátky do centra, stavili se u nejlepšího zmrzlináře v Hanoji a dali si fazolovou a rýžovou zmrzku, abychom se v cestovce u Hoan Kiem ještě jednou pokusili FIPI a saolu najít. To se nám také podařilo, podařilo se nám najít také taxíkáře, který by nás tam i zpět vzal za 250.000 VND, ovšem tušili jsme, že doba notně pokročila. A tak se nám ve čtyři hodiny sen(mírně nadneseno) o spatření byť vycpané saoly rozplynul.
Večeři jsme vybrali v restauraci Club 69, kde jsme se najedli snad nejlépe za celý pobyt. Ceny jsou tu přijatelné a jídla opravdu skvělá. Protože jsme ale dost pili a dali si i nějaké koktejly, utratili jsme tu donedávna nepředstavitelných 600.000 VND.
Ráno nás čekal odjezd na výlet do zátoky Halong, tedy Zátoky sestupujícího draka. Podle legendy je těchto téměř dva tisíce ostrůvků naježeným hřbetem draka, který měl se svou rodinou pomáhat Vietnamcům bránit svou zemi před Číňany. Draci začali na zátoku chrlit perly a jadeit, aby vytvořili neprostupnou zeď před severními nájezdníky. Tyto perly se staly prvními ostrůvky v zátoce. Když válka o Vietnam skončila, zalíbilo se drakům jejich nezamýšlené dílo v zátoce natolik, že se rozhodli v tomto pozemském ráji usadit, sestoupili z nebes a jejich naježené hřbety dnes tvoří další z ostrovů.
Musím říct, že legendy Vietnamu moc nelžou. Po třech hodinách jízdy jsme opravdu dojeli na místo, které je až neuvěřitelně krásné. Není jím tedy samo město Halong, které rozhodně není ani krásné, ani nijak zajímavé. Zajímavý je tu snad jen přístav s flotilou dřevěných lodí s dračími hlavami na přídi, jež vozí turisty do zátoky. Každá má na lanoví plachet, které je spíš pro efekt možné napnout, zavěšené množství barevných vlaječek, a tak působí doopravdy jako ze starých časů. Tento dojem ale rychle ztratíte, když se zahledíte na spodní část lodí – dřevěná těla hyzdí bílá tělesa klimatizačních jednotek pro každou kajutu.
My během příprav na vyplutí pozorovali luňáky hnědé, kterých je tu kvůli odpadkům z lodí dost a dost. Krátce po startu začaly přípravy na obšd, který ukázal, že jídlo na lodi bude zase veliká delikatesa. Seafood i běžná jídla tu byly připravené opravdu nebývale dobře.
Po obědě následoval kratičký výstup k jedné ze zdejších jeskyní. Obrovský komplex tří skalních síní je nasvícen několika barvami žárovek a stalagmity se stalaktity tu vytváří opravdu působivou podívanou. Někdy útvary kamene místním natolik připomínaly jisté osoby nebo zvířata, že zde můžeme s notnou pomocí průvodce objevit Pannu Marii, Buddhu, lva, draka, medúzu, Ježíše a další.
Zastávka v jeskyni není jediná, svůj prostor dostává i pořádně rekreační sport – máme totiž možnost vyjet si na seakayaku, a tak ji nadšeně využíváme a vydáváme se mořským tunelem do laguny, kde je naprosté bezvětří a ticho, které pravidelně pročísne jen křik všudypřítomných skalníků.
V místě půjčky seakayaků také kotvíme celou noc, takže právě odtud pozorujeme soumrak nad zježenými šupinami dračí rodiny…
Ráno jsme hned po snídani vyjeli ve směru ostrova Cat Ba, kde jsme vyložili část posádky a pak se už vypravili zpět do přístavu, odkud nás trabzit dovezl zpátky do Hanoje.
Večer zbýval poslední dva zážitky – skvělé jídlo v Clubu 69 a ten zcela poslední, který nám předem trochu pokazili dva angličtí cestovatelé, kteří ho absolvovali před námi. Je jím vodní loutkové divadlo. Ti dva milí Angličané ale asi nemají ani za nehet estetického cítění – nedokázali ani charakterizovat hudbu, která divadlo doprovází a celé představení označili za divné.
Ve skutečnosti jsou vodní loutky naprosto úchvatné. Herci jsou ukrytí v po pás hlubokém bazénku za plentou z rákosových rohoží a před jakousi pagodkou, která jim tvoří kryt shora, se promenují jednotliví dřevění účastníci představení. Těmi jsou osoby i zvířata z běžného vietnamského života i mýtů. Na vodním hledišti se tak střídají rolníci s vodními buvoly s pasáčky kachen, obřadní průvod během doby sklizně, víly tančící divoký tanec na hladině jezírka uprostřed divočiny, jednorožci, rybáři s rybkami, kobra, lišák, lev v podobě tradiční vietnamské masky, párek fénixů nebo oheň plivající draci. Velice důležitým momentem je samozřejmě výjev, během nějž na jezírku Hoan Kiem vrací Le Loi zlatému želvímu bohovi Kim Quimu meč, který mu pomohl osvobodit Vietnam. Celý spektákl je doprovázen skutečně krásnou tradiční hudbou, již zajišťuje soubor zpěváků a hudebníků živě. Kratičké vietnamské výjevy v podobě půvabných vodních loutek jsou nejen velmi filosofické a jemné, ale zároveň také komické a lehké. To, co loutkoherci za 50.000 VND za první třídu sezení předvedou, by si podle mého názoru neměl nechat ujít nikdo, kdo Vietnam navštíví.
Po představení jsme stále ještě sytí po večeři usedli naposledy k můstku u jezera Hoan Kiem, který byl kvůli nadcházejícímu prvnímu máji slavnostně nasvícený. Krátké posezení a nákup rozinkových šneků za zbývající peníze byl tím posledním, co jsme ve Vietnamu zažili. Druhý den brzy ráno jsme taxíkem odjeli na letiště 30 kilometrů od Hanoje a přes Bangkok, Dubaj a Vídeň se vydali na cestu domů…
