Pár slov úvodem aneb odlet se blíží…

Je pátek, 20. 3. 2009. Do odjezdu na letiště do Vídně zbývá deset dnů. Nechci tady ze sebe dělat velkého cestovatele, ale v kontextu mých ostatních výletů je to povýtce brzy, že se už dostávám k psaní prvních vět, kterými vás chci vtáhnout do svých zážitků.

Cesty po Evropě sice většinou s ohledem na práci plánujeme s celkem velkým předstihem, otázky odjezdu i pobytu samotného jsou ale často otázkou posledních hodin nebo minut před akcí samotnou… Podobně tomu je (teď už tedy bylo)  i s mými cestami za geografické hranice ten náš domovský kontinent vymezující.

Pokud budu mluvit o větší „exotice“, vítr mě prozatím zavál do Thajska před čtyřmi lety a na Srí Lanku před rokem. Letos tedy Vietnam – a všechny zaběhnuté postupy se prozatím bortí.

Srí Lanka byla – co se plánování týče – dosti hektická. Letenku jsme koupili tři dny před odletem a během téhle doby jsme se i vybavovali na cestu. Nakonec nám nic (díky bohu) nechybělo a celá anabáze proběhla bez větších problémů. Vietnam jsem s ohledem na dobu návštěvy i svoje kumpány plánoval dlouho dopředu – vždyť jenom letenku už máme v ruce nějaké tři měsíce! A tady je asi kámen úrazu…

Čím delší dobu na rozmyšlenou, co vzít s sebou, máme, tím větší vidím riziko, že něco zapomeneme. Uvažovat o množství nutných věcí je pak tak dlouhou dobu naprosto zhoubné – pět triček nebo sedm, dvoje či troje plavky, kolikery boty? Tyto a mnohé další otázky mi v současné době nemilosrdně provrtávají poslední zachované mozkové závity a zcela jistě zanechají nesmazatelné stopy.

Podobné je to s plánováním míst, která chceme navštívit. Pravidlo, které jsem si po absolvování 14 dnů v Thajsku a 3 neděl na Srí Lance pro pohyb v JV Asii dal, zní: NIKDY NIC NEPLÁNUJ. A před Vietnamem jsem ho kvůli moři času do zážehu málem porušil.

Naštěstí jsme společně s Milanem a Luckou, kteří jedou se mnou, po určité době (marného) snažení dospěli k závěru, že měsíc je na Vietnam sakra málo, a pouze si po předání mých učených rad vytyčili místa, která ve Vietnamu chceme vidět. Prozatím každý sám pro sebe. Doufejme, že se budeme shodovat v co největším množství bodů, protože pokud ne, bude to boj na život a na smrt. Jedno je ale jisté už teď – saolu chceme vidět všichni! 

Na přesný plán cesty jsme rezignovali, což je věc takřka nezbytná – beztak by se dost pravděpodobně po prvních okamžicích v Hanoji zbortil jako domeček z karet.

Do Vietnamu letíme za velmi rozumné peníze z Vídně přes Dubaj a Bangkok, otázku cesty, stejně jako představení svých souputníků si ale nechám na další příspěvek. Kdy přijde, to ještě nevím. Vzhledem k tomu, že jsou dvě ráno a já tu musím sedět do půl osmé, je ale možné, že se objeví velmi brzy…

Tak nám držte palce a poleťte s námi:-)