Noc plna lampionu, nocni prejezd po dalnici cislo jedna a hory jidla
Hoi An je krome metropole nadherne architektury a lampionoveho umeni taky metropoli jidelni. Je sice fakt, ze jak kdosi rekl, byt narodni kuchyne malbou, mel by Vietnam jednu z nejpestrejsich a nejkrasnejsich na svete, ale nektera mista jsou holt vzjimecna. A prave takovym Hoi An je. Tamni specialitou je bila ruze, krevety obalene v ryzovem ci maniokovem testicku a pekne usmazene, podavane s omackou a smazenou cibulkou, my si oblibili taky zdejsi knedlicky… To jsou zase takove bochanky z kynuteho testa plnene smesi zeleniny s bajecnou chuti. A za hubicku. Pridam li skvostne kokosem plnene bochanky ze sezamoveho testa, je vam jasne, ze se nam z Hoi Anu moc nechtelo…
Na chuti odjet nam nepridala ani skvostna lampionova slavnost uplnku. Ten den do mesta nesmi nic motorizovaneho a cele mesto je osviceno jen tisici lampiony. Lodky ve tvaru lotosu se pousti i po kanalu reky uprostred, ktera tak pusobi jako nocni obloha. Atmosfera jedinecna… Ve spoustach lampionu jsme nasli i cesky a napriklad norsky nebo francouzsky…
Ale nic netrva vecne, takze druhy den rano jsme pujcili motorky a vydali se na rozvaliny nekdejsi camske metropole My Son. Na to, ze jsem jel na motorce poprve a hned se spolucestujici Lucinkou, jsem se sebou jako ridicem naramne spokojeny… Dokonce jsem nacas i zauvazoval, ze bych si poridil nejakou malou Vespu domu. Nas moped mel mimochodem k Vespe sakra daleko, byl to manual a starik, ktery byl rad, ze jede, pricemz nefungoval ani jeden ukazatel.
Samotne My Son je zvlastni misto. Rozvaliny kdysi majestatniho mesta dnesd pohlcuje vegetace plna pro nas zajimavych zvirat od kukacek vranich pres scinky az po lepojestery. Takze opet velika spojkojenost. Chtelo by se pridat fotky, ale je tady s tim velky problem, tak simusite pockat do kvetna.
Cestou domu jsme se stejne jako cestou tam trochu ztratili a domluva s neanglofonnimi Vietnamci je ponekud slozita. Nakonec jsme se ale s jejich pomoci nasli a do mesta dorazili tak rikajic v za pet dvanact. Milan stihnul jeste zaflirtovat s nasi pani hotelnici, ostatne on tu, previt, slavi u zen jeden uspech za druhym. Ja s Luckou jsme zabehli do lekarny pro kremik na spaleniny a na opalovani, po ceste koupili par sladkustek na cestu a bezeli na bus. Vsimli jste si, ze za cely den nebylo ani jedno jidlo, ze….
No ale neva. Cekala nas cesta do svanact hodin vzdaleneho Nha Trangu, Bus byl tentokrat fajnove pohodlny, ale ukazalo se, ze dalnice cisl jedna neni zdaleka tak skvela, jak ji vietnamska vlada lici. Respektive je, jen mistyu neni. Ta mista maji kolem patnacti kilometru na delku a ja na nich mel osobne strach, ze se bus prevrati. Po zbyle trase ale celkem oka… Bus byl jako od Hue obvykle skoro plny turistu, takze jsme si vyslechli, jak nejake holcicky cestuji uz pul roku smerem z Noveho Zelandu do Evropy a svorne se nastvali.
Nam je ale taky dobre.Jak jsem psal vyse, jdu jist, potom do oceanografickeho institutu Nha Trang a pak zjistit, jak a kdy vyjizdi trajektik na Vlastovci ostrov. Drzte palce, at ty salangany vidime…
Priste nashle…
