Weird man in my soul…

Odjezd do Vídně je doslova za dvěřmi a já jsem – a to se mi po pravdě řečeno ani trochu nelíbí – nějak nesvůj. Nevím, co to je. Kdo to čtete, tak jste ode mě jistě slyšeli, že cestovní horečkou netrpím. Pořád si za tím stojím, ale zdá se, že mám minimálně lehce zvýšenou cestovní teplotu. Butterflies are flying in my stomach…

Snažil jsem se přemýšlení o cestě vystříhat až do poslední možné chvíle. Otázky, zda už mám zabaleno nebo nachystané věci, přicházely ze všech stran už nějaký týden a já na ně jen s úsměvem odpovídal, že to snad stihnu v neděli. Aby přípravy trvaly co nejdéle, rozhodl jsem se na ně přepřipravit dvěma goodbye parties, ovšem přesto, že páteční končila ve čtyři ráno a v sobotu jsem si pro sichr naordinoval ještě poslední návštěvu práce a sobotní se protáhla až do sedmi do rána (teda to jsem šel už definitivně do postele), neděle byla podezřele racionální.

Vstal jsem v 11, dal si dlouhou dobu na snídani, chvíli koukal na televizi a pak se už kolem druhé odebral ku nenáviděným pakovacím činnostem. K těm jsem se ale přes davy fanoušků na ICQ (děkuju vám za to milé zdržení!!!) dostal až ve čtyři. A pak to šlo nějak ráz na ráz.

Vyndal jsem všechno, co jsem si říkal, že by se dalo použít – veškeré plavky, krátké kalhoty, trička, trička s dlouhým rukávem, mikiny, bundy, pláštěnky, kalhoty, boty i jiné oděvní součásti. Utvořila se poměrně velká hromada, již jsem se rozhodl nacpat do své krosny stejných rozměrů, kterou jsem měl loni na Srí Lance.

Zatímco loni jsem nebyl s to vejít se s věcmi na 14 dnů ani po rozšněrování batohu do maximálních rozměrů, dneska jsem během deseti minut poskládal do modrých útrob svého cestovního společníka zcela všechno, a hlavně i něco navíc. Nebýt rekognoskace lékárny, v půl páté bych byl hotový.

A teď mám pocit, že nic nemám… neustále lustruju šuplíky, skříně i další věci, co by se ještě dalo vzít. Už tu ale nic není. Nechápu to a let motýlů se zrychluje, přičemž se taky horší jejich koordinace pohybů – dost brutálně naráží do mých žaludečních stěn.

Právě mi ale volala Lucka, že je na tom stejně. Já už ale dospěl do stadia, že v batohu mám krom armbeltu na iPod kvůli rannímu joggingu i oční roušku. Malý problém je snad jen to, že rouška je z černého saténu a s růžovým lemem. Kurzívou je na ní, rovněž růžově, vyšito BEAUTY SLEEP, pročež se za ni poněkud stydím. Ale Lucka má naštěstí také roušku. Prý je tmavě modrá, tak si je můžeme vyměnit. Ale já vám nevím… Asi chci být aspoň na chvíli i v té exotice za exota.

 Příště už z cesty…