Nikko poprvé aneb cesta tam a zase zpátky
Všichni jezdí do Nikko či snad do Nikka, tak proč ne my – tak by se asi dala nazvat naše prvotní motivace. Ostatně ti, co tam jezdí, asi vědí, proč tak činí. Věci druhou však je, že by se člověk neměl bát objevovat Japonsko svou vlastní cestou. Nakonec vlastní cesta by neměla být pro nás takový problém, to už spíš bude problém chovat se jako domorodci.
Cesta do Nikka začala v 6 hodin ráno v sobotu zvukem budíku, který jsem nekompromisně zamáčkl a spal dál. V pátek se nám nějak nepovedlo usnout včas a tohle byly následky, resp. trest měl ještě přijít. Ivka (mám zákaz o ní psát plným jménem Ivana pod trestem otevřeného okna v ložnici :-) dojela pro druhou polovinu výpravy na kole a o necelou hodinu později se před našim domkem zjevilo naše modré autíčko (Nissan Bluebird), které s námi slavilo premiérový výlet. S autem by se tu nemělo bez pojištění vůbec jezdit, ale tou dobou již bylo zaplacené, byť jsme ještě neměli potvrzení v ruce, tak jsme “to riskli”. Policie je tu spíše symbolická, jak se nám dostalo vysvětlení, takže pokud nebudeme pít, či nespácháme nehodu, nemělo by nám hrozit příliš obstrukcí z její strany.
Řízení se ujal Petr, já figuroval jako náhradní řidič a hlavní navigátor. V závěrečném hodnocení Petr vyšel v ostrém testu lépe, já jsem občas ztratil v důsledku nedospalosti koncentraci, takže se i párkrát lehce kufrovalo, i když jsme se shodli, že částečně za to může pro nás dost nezvyklé dopravní značení většinou jen v kandži. A teď se vlastně trestalo – to že se vstalo pozdě, znamenalo, že jsme nějakých “trapných” 150 km jeli skoro 6 hodin. Museli jsme zaplatit nováčkovskou daň z neznalosti japonského automobilismu. Dohled nad dodržováním pravidel je tu sice patrně velmi benevolentní, nicméně aut je příliš mnoho a prakticky všude tj. i mimo obec na okreskách se jezdí povolenou padesátkou, a pokud se někde havaruje, tak provozní rychlost klesne skoro na nulu.
Z toho by mělo plynout poučení pro příště – jezdit v noci. Aut je pomalu a rychlost nad 70 je tolerovaná. Jen pozor na cyklisty, ti tu mají absolutní přednost, i když jsou občas na odstřel za svůj neopatrný způsob jízdy. A dále nejezdit tam, kam jezdí ve stejnou dobu Japonci.
My jeli po nějakých okreskách tam bez GPS a proklínali projektanta silnic za šílené číslovaní resp. značení silnic. Tady je naprosto normální, že mají dvě silnice stejné jméno a jsou, buď na míle (metrický systém promine) od sebe, či ještě lépe na sebe kolmé. Nemluvě o tom, že spoustu poměrně významných přípojek autoatlas (s podivným měřítkem 1:53000) neuvádí. To jsou pak chvíle, kdy domorodcům tu GPSku i závidíte.
Je vám tedy jasné, že cestu jsme si náramně užili. Kde jinde totiž uvidíte, že lze za jízdy vystoupit na dálnici a jít venčit psa? Kde jinde na vás ukazují opice zadek na silničních svodidlech? Kde jinde je tolik volně otevřených hřbitůvků do silnice bez oplocení? Ale což cílem nebyla cesta, ale Nikko. Tedy samotným městem, jehož památky jsou zapsané na seznamu UNESCO jsme se ještě další hodinu táhli jako smrad, ale aspoň jsme v plné kráse poprvé viděli semafor, který má zelenou doleva, rovně a doprava – každou zvlášť.
Tuším kolem druhé jsme dorazili na náhorní plošinku nad Nikkem poblíž lanovky. Cesta vzhůru po serpentinách byla ostatně také zajímavá, víc jsem si užil jen před lety v Norsku, kde jsme při táhlém klesání uvařili brzdy na škodovce 120. Převýšení, teď promiňte vážení plácnu, bylo cca 1300 m, což na autíčko s automatickou převodovkou je, myslím, celkem slušný výkon. My neřidiči jsme, ale místo kroucení volantem prožívali spíše krasně do ruda zbarvené listí horské přírody. Už jen štěbetání, cvakání foťáků a trochu jiný fenotyp a byli bychom za Japonce…
Na plošince jsme do sebe nasoukali místní teplou napodobeninu párku a hurá na zteč hory. Tedy nejdřív bylo potřeba překonat nejspíš výhružný japonský nápis, že tudy cesta nevede, ať koukáme použít lanovku, ale usoudili jsme, že možná jen důrazně upozorňují na krásy okolního kraje, a tak jsme šli dál. Moje polobotky nebyly to pravé ořechové na navlhlé listí, ale k horní stanici lanovky jsem došel. Pokochal jsem se vodopády v dálce a pak se vyrazilo po hřebeni dál. Ve 4 hodiny začala padat mlha, trochu mrholit, takže skupina A šla zpět k autu, aby skupinu B, která překonala horu horem, vyzvedla na druhé straně tunelu. V 6 jsme se opět shledali a vyrazili hledat přístřeší na noc.
Po hodině se na jakémsi vysokohorském parkovišti vztyčil stan, pojedlo se, převléklo se a šlo se spát. Malí spali v autě, větší ve stanu. Výhra nebylo ani jedno. Lezavá zima s vlhkostí kolem 90 procent a Měsíc, který rušil ze sna. Kluky by myslím, ani nezahřál zpěv písně “Mám malý stan, mně na nohy táhne…”
Kruté ráno s teplotou pod nulou, ale krásným výhledem na okolní hory. Ve zkratce – teplé kafe, snídaně, sbalení načerno postaveného stanu, převlečení a šup do mokřin. Putování po mokřinách bylo zajímavé. Tu tam zpíval ptáček jarabáček (mám někde vyfocenou ceduli s informacemi, jakéže obludy jsou v národním parku k nalezení, ale ještě jsem nepátral po českých názvech), občas spadla rosa a jinak hučel potok.
Všude běhali Japonci s rolničkami na plašení medvědů, před kterými varovali cedule. Za plotem v dálce se mihlo stádo opic a pak ještě před obědem vodopády.
Odpoledne jsme obkroužili jezero, navštívili menší chrám, prohlédli sirné prameny a jezírka. Překonali zas pár set metrů převýšení. Předběhli hejno čilých babiček uprostřed strmého stoupání za neustálého opakováni koničiva. Další krásné jezero, zobnutí čajového cukroví, opláchnutí nohou, seběhnutí sedla. Hups do auta a vyzvednout Ivu, která se prostě trhla a šla svou chůzí, zatímco my mladí býčci jsme museli přece dokázat všem, že máme na to běhat po horách.
Cesta zpět byla mnohem příjemnější v tom, že jedna ze silnic číslo 4 byla netradičně vysokorychlostní, takže jsme po ní svištěli i místy 110 km v hodině. Závěrečné zhodnocení? Příjemný výlet, příště snad svatyně a pár dvoutisícovek.
