už zase skáču přes hranice
Posledních pár dní před odjezdem zpět do Japonska bylo přespříliš hektických, ale snad mohu říci, že jsem za ty 3 měsíce v domovině stihl, co jsem chtěl. Jen se zubařem jsem terno neudělal, dalo by se říci, že jsme se míjeli ve vzdušném prostoru nad Evropou. Oba jsme letěli na východ. On z Mexika, já směr Asie.
Hypnos byl asi i tentokrát ve při s leteckým dopravcem, a tak jsem neusnul, i když by se to slušelo. Aspoň, že ti Japonci byli slušně vychovaní a oka zamhouřili, abych mohl v klidu přemítat nad možnostmi filmové nabídky. Třeba uznat, že Austrian airlines poskytuje oproti italské dopravní jedničce při skoro stejných cenách přeci jen kvalitnější požitek z letu. Příjemný let mi zkalila jen drobná epizodka, kdy se mi podařilo na přípojném letu z Prahy nechat na sedadle svůj takřka nový mobil. Tento předchozí let byl vůbec poněkud překvapivý – letělo nás jen 9; i s 30 minutovým zpožděním jsem měl dostatek času na přestup ve Vídni; však to byl skoro spíš skok než let; cca půl hodina utekla, jako nic. Ale zpět k mobilu. Ztráty jsem si všiml téměř okamžitě, ale už bohužel mimo palubu letadla. Poprosil jsem jednu milou rakouskou zaměstnankyni, zda by mi nepomohla vyřešit můj problém, a než jsem se nadál, či přesněji vystál frontu u dalšího odbavení, přístroj byl na světě. Ještě jednou díky.
Po pravdě řečeno k letu už není co dodat, přistání bylo sice poněkud hrubší, ale zdrávi došli, jak by řekla má kolegyně. Na letišti jsme podstoupili standardní procedury s vyplňováním vízových vstupních formulářů a celních prohlášení. Má fronta pro držitele re-entry povolení byla jen tříčlenná, takže jsem si čekání na sejmutí otisku a fotografování tolik neužil, jako jiní cizinci a potenciální teroristi. Krapet vzrušení jsem zažil snad jen při celní kontrole, kdy se zprvu úředník tvářil, že snad budu šacovan, i když nakonec po potěžkání mé krosny o váze necelých 9 kg usoudil, že snad s doložkou vědeckého pracovníka asi nic pašovat nebudu.
