Londyn za humny aneb vyprava do Englandu
Vyuzil jsem toho ze 1. listopadu je v Belgi statni svatek a pozval jsem kamarada (Honzu) z Prahy na cely tyden. Bohuzel se ukazalo, ze v praci nemaji prilis pochopeni pro cesky zpusob nakladani se svatky (tj., kdyz je volno ve stredu, tak se jde do prace az v pondeli 😉 ). Ale nakonec jsem vydyndal jeste i volny ctvrtek a patek (ten si budu napracovavat pristi tyden).
Honza prijel na nadrazi uz v sobotu v 6 hodin rano busem se student agency. Neprozretelne jsem se nabidl, ze tam pro nej sjedeme autem. Kupodivu se nam opravdu i podarilo i vstat, ale pak jsem se na vlastni kuzi presvedcil jaky je rozdil mezi planem mesta a automapou, protoze trasa, kterou jsem si doma pripravil se ukazala uplne k nicemu, same jednosmerky, zakazy vjezdu apod. Po tezke improvizaci jsme nakonec prece jen Honzu nasli a jeli domu dospat.
Nasledujici dny jsme stravili tradicnim bruselskym okruhem – Grand Place, Maneken Pis aneb curajici chlapecek, evropske instituce, ochutnavka belgickeho piva, vafli, cokolady a Atomium, na zaver okorenenym velmi uspesnou navstevou aquaparku (zejmena obavanym toboganem „kamikadze“ 🙂 ). V pondeli a utery jsme museli do prace, takze si Honza sam prolez muzea a pomnik bitvy u Waterloo. Nutno rict, ze vsechny dny byly dosti kratke, protoze pres vsechna predsevzeti se ukazalo, ze vstat pred devatou je v podstate neresitelny ukol. Ve stredu si Honza vyzadal vylet k mori, coz jsme radi prijali, protoze belgicke morske letovisko Oostende nejen ze nabizi celorocni zajimavo podivanou, ale hlavne je od Bruselu vzdaleno cca hodku a pul cesty. Pokud tedy nejedete autem z opacneho konce Bruselu a omylem nenajedete na dalnici do Antverp a nevsimnete si toho az v pulce cesty…
Cesta byla zajimava mj. i tim, ze to byla teprve druha moje delsi cesta po dalnici a uz dopredu muzu prozradit, ze to prezilo jak auto, tak posadka a dokonce i ostatni ucastnici silnicniho provozu! Jestli v lete bruselske more pripominalo (s trochou fantazie) stredomorskou rivieru, pak ted se projevilo jako spravne drsny kout Atlantskeho oceanu, vichr nas div nesmet, o to vic si ho ale uzivali mistni surfari, kteri se projizdeli v neoprenu na prkynku s privazanym kusem plachty, dost me to nalakalo. Pak jsme jeste obdivovali umeni jedne holky s drakem, ktery vytvarel ve vzduchu az neuveritelne kreace – vubec pousteni draku je hodne oblibenou zabavou mistnich a v primorskem vetru se daji delat opravdu divy, zvlast kdyz to clovek umi.
O dalsi zabavu pro ostatni jsem se postaral ja, kdyz jsem na molu nedaval pozor a jedna vlnka me prolila od hlavy az k pate. Pak uz jsme si jen pochutnali na oblibene specialite, grilovanem kureti potrenem silnou vrstvou pikantniho a slaneho koreni s chlebem a na zpatecni ceste k autu stihli paradni slejvak i s kroupama. Dest nas neopustil ani na dalnici coz nelibe nesli hlavne Jarka s Honzou, protoze spatne sestelovane sterace, ktere bezely naplno, vydavaly udesne zvuky. Konecne se dostavam ke zlatemu hrebu celeho tydne, tj. vyletu do Anglie. Jako dopravni prostredek jsme zvolili vlak, neb letadlo bylo strasne drahe a trajekty vyprodane ci taky predrazene. Pro informaci, vlakem se z Bruselu do Londyna da dojet za dve a pul hodiny, pricemz pod morem se jede asi dvacet minut – nic extra, proste jako v metru ;).
Odbaveni jak pred nastupem do letadla, ale komfort vcelku normalni, bohate menu jen pro majitele listku v prvni tride. Prvni co me v Londyne sokovalo bylo metro. Jednak ta jeho rozsahlost, prestupni stanice bezne mezi peti stanicemi, mch. maloktera stanice neni prestupni!, no a pak to samotne metro. Hned prvni souprava do ktere jsme vlezli pripominala spis raketu – kulata, mala, nizka…a narvana k prasknuti. Idealni pro klaustrofobiky. Aspon jsme ale pochopili odkud se vzalo oznaceni pro metro – „tube“. Nezapomenutelne se mi taky vrylo do pameti vsudypritomne hlaseni „MIND THE GAP between the train and the platform“ a „STAND CLEAR OF THE DOORS, PLEASE“, coz me trochu jazykove rozhodilo, protoze sam bych to takhle nikdy nepouzil. (Pozn.: K memu nemalemu prekvapeni jsem pozdeji zjistil, ze nejsem sam, komu tahle hlaska pripada kuriozni – dokonce je ji venovano jedno heslo ve Wikipedii! – viz http://en.wikipedia.org/wiki/Mind_the_gap)
Na nocleh jsme po internetu objednali dve noci ve dvou hostelech, jen po 10 librach za osobu a noc. 2 libry jsou asi tak 3 eura. Hostely nas vcelku prijemne prekvapily, hlavne proto, ze pred odjezdem Honza nasel presne na tyhle hostely recenze a nocni mura z Elm street proti tomu byla idylkou. Predpoved se nastesti moc nenaplnila, zvlast ten prvni, Dover Castle, muzu doporucit. Jeste vecer jsme vyrazili na nocni prohlidku Londyna a hned jsme se dukladne seznamili s dalsim specifickym rysem Anglie, totiz jezdenim vlevo. Tahle odlisnost neni problemem jen pro ridice, ale hlavne pro chodce. Clovek se nesmi ze zvyku podivat jen doleva, nez vkroci do silnice, ale ani ne jen doprava, protoze ono to jezdi stridave zleva i zprava. Nastesti proto u kazdeho prechodu pro chodce je velky napis LOOK LEFT nebo LOOK RIGHT ci LOOK BOTH WAYS. I tak ale na to obcas nekdo zrejme zapomene, protoze hned co jsme opustili hostel, stalo na silnici mekolik aut a pred nimi na zemi lezel clovek zabaleny bilou plachtou, zjevne po srazce s autem, obklopeny nekolika lidmi, kteri se mu snazili pomoct. Zajimave bylo, ze nez dorazila prvni sanitka, bylo uz na miste hned nekolik policejnich vozu, ktere tu ale byly uplne k nicemu. Hned potom jsme narazili na dvojici Cechu, coz jak se pozdeji ukazalo, rozhodne nebyla nahoda, protoze o Cechy jsme zakopavali doslova na kazdem kroku. Prolezli jsme klasicka mista jako Piccadily a Trafalgar Square, a taky proslule Soho, kde nam byla sice hned zpocatku kymsi predan letak s varovanim pred predrazenymi erotickymi sluzbami, ale nikdo se nam ani nevnucoval.
Na zaver dne jsme se projeli kamsi nazdarbuh dvoupatrovym londynskym autobusem, kdo nezazil, o hodne prisel! Klasicke doubledeckery uz sice byly vyrazeny z provozu, ale nahradily je moderni dvoupatraky, ve kterych mate take pocit, ze tu zatacku prece ridic nemuze vytocit a ze urcite prejede toho cyklistu pred vami.
Druhy den jsme zahajili snidani v hostelu, ktera me coby zkuseneho projektoveho navstevnika vybranych hotelu prilis neuspokojila, tak jsme se alespon pokusili si ohrat pizzu v mistni kuchynce, ktera byla taky zazitek sam o sobe. Pocasi bylo nadherne, uplne vymetena obloha, zadna obavana londynska mlha ci dest. Udelali jsme si prochazku podel Temze, s vlnami jak na mori, prosli vcelku pusobive muzeum mucicich nastroju, mrkli na Tower Bridge a pak se nechali svest na obrim kole, ktere si v Londyne postavili, aby meli neco na zpusob parizske Eiffelovky, prazske petrinske rozhledny ci bruselskeho Atomia, totiz aby se meli turiste odkud divat na mesto a nacvakat spousty fotek. Teprve v nejvyssim bodu jsme pochopili, jak obrovsky Londyn je a ze i takovy Brusel je proti nemu jen zanedbatelnou vesnickou.
Dalsi „nutnosti“ po ceste byl Big Ben, videli jsme i Buckingamsky palac, bohuzel vse jen z dalky, protoze nebyl cas, odpoledne uz jsme nasedli na vlak a presunuli se do Cambridge, kde na nas jiz cekal nas dalsi pruvodce, kamarad Martin, byvaly fotbalovy brankar naseho hanspaulskeho tymu, ktery tu dela sva postgradualni studia. Diky nemu jsme se dostali do mist, kam obycejnem smrtelnikum neni pristup, absolvovali jsme slavnostni veceri v historickem objektu koleje Trinity, prosli si mistni knihovnu, doslova nabitou vzacnymi kniznimi ulovky (nejstarsi kniha z 9. stoleti) a rucnimi poznamkami slavnych vedcu, kteri zde studovali. Opravdu v cele koleji bylo na co se divat. Nejvic na me ale zapusobil klid a syte zelene travnate plochy vsude, hlavne kolem reky Cam, po ktere se prohaneji kanoiste, ale hlavne veslari, nebot veslovani je tu takovym narodnim sportem, tradicni klani mezi univerzitnimi kolejemi se udrzuji po staleti.
Rozhodne mestecko Cambridge jsem zaradil na seznam mist, kde bych si dovedl predstavit zit :). Abych nezapomnel, zazitkem byla taky vecerni navsteva kolejniho baru, kde jsme se seznamili s dalsima dvema Cechy a ztratili iluzi, ze mistni studentska „smetanka“ je vzdalena nasim studentum a cele vecery travi ucenim se a badanim. Naopak se tu radilo ve velkem a kdyz jsme slyseli, ze to tu tak chodi bezne, pak clovek opravdu zasne, kdy se tu ti studenti vlastne uci a jak potom prichazeji na takove genialni myslenky. No ale asi to neni zase mozne uplne zevseobecnovat, na to jsme tu byli moc kratce. Na zaver nas jeste Martin provedl dalsimi rozlehlymi kolejnimi prostorami a prohledli jsme si i krasnou kolejni kapli. Mch. v Cambridgi je pry asi 30 koleji a kazda z nich ma svoje vlastni pozemky a kapli, ikdyz v mensim meritku, cele mestecko je z velke vetsiny studentske.
Po navratu do Londyna uz nam nezbylo moc casu, druhy jsme stihli jen „nakouknout“ do britskeho muzea (kde je vse k historii, prirodovecke sbirky jsou umisteny v jinem muzeu, ktere ceka na nasi pristi navstevu) a na zaver jsme prosli slavny Hyde Park, kde k me radosti opravdu byl tzv. Speakers Corner a asi 10 recniku, zanicene pronasejicich sve projevy hlouckum prihlizejicich. To byl pro me nakonec jeden z nejvetsich zazitku z Londyna vubec – a divim se, ze neco takoveho neni v kazdem vetsim meste, urcite by o to byl zajem. Za tech par dni, co jsme v Anglii byli jsme toho stihli celkem dost…a prece jen kapku z more zajimavosti, ktere se tu daji videt. Rozhodne nas Londyn presvedcil, abychom se sem jeste nekdy vratili.
