Mezikontinentální let
Někdy je lidská paměť milosrdná. Obzvlášť ta moje je děravá občas jak cedník a já se marně snažím vybavit, kdy jsem protrpěl naposledy takové martyrium, jakým byl let do Asie. Ne snad proto, že bych seděl na jednom sedadle s 10 Číňany či že by se na nás ze zavazadlového prostoru sypaly krabice, nebo nás unesl zběh z turecké armády, ale patrně to jen byla souhra okolností, které nedopřály dosáhnout optima psychofyziognomického stavu mé entitě.
Samotný let trval nepočítaje přestávku v Miláně něco málo přes 13 hodin. To se dá v zásadě přežít bez větší újmy. Na druhou stranu noc ze soboty na neděli jsem probděl na letišti Gatwick a v Praze jsem nestihl úplně dospat. Já vím – mea culpa. Vlastně mne napadá, že to bylo poprvé v neděli ráno, co jsem letěl s Easyjetem na čas. Předchozí 3 lety měly až 2 hodiny zpoždění. Bohužel horší bylo, že jsem si málem spletl čas odletu z Prahy s časem příletu do Milána, což udělalo skoro 2 hodiny díry v časovém odhadu pro úspěšné dobalení posledních drobností. Kol kolem jsem dobalil v časovém presu (naštěstí 90 procent věcí bylo v kufru zabaleno už týden předem) a spal sotva 4 hodiny.
Kufr měl při vážení na letišti takřka ideální váhu, nad 20 kg přebývalo pouhých 0,8 kg, které byly v toleranci. Zvláštní bylo, že ač jsme všichni na letišti byli 1,5 hodiny před odletem, stejně nakonec letištní personál musel z ampliónu vyvolávat naše jména. Asi se nám nechtělo rozloučit. Variantu, že by nastalo kolektivní okno po požití přemíry alkoholu resp. lokální dilatace času jsem zavrhl.
K snídani jsem měl banán, který však cestou na letiště změnil konzistenci, takže italská ranní mňamka přišla vhod. V tu chvílí jsem pil už třetí kafe ten den. Myslím, že do přistání v Tokiu jich padlo ještě 6 nebo 7. Jako druhé plus vidím, že jsem si opět trošku zopakoval italštinu.
Mezipřistání v Miláně vlastně ani nestojí za zmínku, i když znamenalo definitivní rozloučení s Evropou. Tedy pokud budeme počítat dotek nohy. Fakticky jsme ještě museli proletět nad Německem, Norskem a Ruskem, než nás Ural odsekl od Evropy.
Oč je jinačí tak dlouhý pobyt v letadle od autobusu? Že by to byly přívětivý personál, víno, italská pasta a individuální výběr filmů? V letadle se ale zároveň člověk může cítit více odkázán na posádku, může pociťovat strach z výšky a uzavřeného prostoru.
To be continued…
