Kolo

Během pondělka bych se snad měl stát majitelem auta. Ne že bych byl ten typ, co bez auta nedá ani ránu, ale pro přepravu na vzdálenější místa a občasné velké nákupy nám přijde vhod. Celou “šaškárnu” kolem zařizovaní autíčka nechám na později, teď bych se raději věnoval ještě cyklistice.

Já osobně jsem kolo “podědil” po Břéťovi, ten snad ještě po Liborovi, takže je na něm znát, že něco zažilo. Vlastně mé seznámení s ním rovnou začalo výměnou duše. Co vám budu povídat, výměna se povedla, ale pokud vezmu v úvahu, že jsem byl špinavý až za ušima a sedřený od pumpování naprosto nejstupidnější pumpičkou na světě, tak to zas a taková výhra nebyla. Každopádně na popojíždění po Cukubě za světla a bez deště je to kolo v celkem dobrém stavu.

Tento víkend jsem si konečně pořídil nějaké rozumné světýlko. (Jedno se mi rozbilo na prvním větším drncáku a čelovka také není úplně ideální řešení.) Ono jezdit skoro 10 km po hrbolatých chodnících po tmě je sice adrenalinový sport, ale člověk, aby se bál o potenci a notebook, který má téměř každý den v baťůžku na zádech. Navíc tady můžete zapomenout na veřejné osvětlení, a tak jediným přisvícením jsou reflektory aut či shnilý pařez.

Vztah Japonců ke kolům bude podobný jako u Holanďanů – má ho praktický každý, s jeho použitím nedělají žádnou vědu a nějak moc se nehledí na to, jaký je to typ, či zda je životu nebezpečný. Kolo prostě musí jet. Občas se děsím, kolik neosvětlených cyklistů lze potkat po setmění ve městě. Naštěstí jezdí velmi pomalu, takže i průměrně rychlým během je předhoníte. Mnozí nosí bílou uniformní helmu, takže připomínají mravence ze seriálu včelka Mája. Nemám to ověřené, ale soudím, že jejich pomalý způsob jízdy souvisí i s faktem, že se nechtějí zapotit. Raději pomlčím o tom, kolik kilometrů na kole a jakou rychlostí jsem jel já v pátek, než jsem se dostal na oslavu státního svátku ČR na ambasádě v Tokiu.

Vlastně mne napadají ještě dvě maličkosti ke kolu: Jezdí se tu vlevo, tak prosím, než se naučíte bezpečně ovládat přehození směru, raději choďte pešky. A za druhé jezděte bezpečně a ne jako Japonci – nezkoušejte řídit s deštníkem v jedné ruce, sviťte a dejte pozor na opilé a neopatrné řidiče. Jeden mne už málem sejmul, ale to je jiná pohádka…