Taiwan ve vnitrozemi

Czech version with English translation of the photo descriptions. Translation of the article is coming within short. Please be patient.

Taipei a hlavne Catina spolecnost byla moc prijemna, ale nas hlavne lakalo poznat Taiwan, jeho hory, soutesky, horke prameny, pobrezi, caj. V Taipeii jsme se museli zdrzet neplanovane dyl, nez jsme puvodne chteli, protoze jsem cekal na nove vydanou EC/MC kartu.

Okolo pobrezi Taiwanu je polozena zeleznice a vlaky jsou velice ciste, pohodlne a spolehlive. Nedavno tu dobudovali i vysokorychlostni zeleznici na zapadnim pobrezi. Chteli jsme ji vyzkouset, ale nektere zastavky jsou tak nesikovne polozeny, ze bychom museli nejdriv dojet kousek za mesto, pak nasednout na super rychly vlak a pak se u dalsiho mesta stejne tak vratit do centra. Asi to ma smysl pro ty, co chteji rychle dojet do Taipei.

Do vnitrozemi jezdi pak jen autobusy a kdyz nejely autobusy, tak jsme stopovali. Ridici byli mili a obvykle nam netrvalo dlouho, nez jsme meli stopa. Vetsinou tu nikdo nestopuje, tak nam mozna zastavovali uz jen ze zvedavosti :-). Zde ale musim podotknout, ze Taiwanci jsou velice mili lide. Vstricni, napomocni (i kdyz nerozumi anglicky) a usmevavi. Meli jsme ale pocit, ze se tak ale chovaji hlavne k cizincum – Evropanum/ s bilou pleti. Mezi sebou navzajem to asi tak idealni neni.

Obecne jsme meli pocit, ze “bila” kultura (doufam, ze se nikoho nedotknu… mam na mysli Evropskou a severoamerickou kulturu) je neco jako jejich vzor a ke ktere smeruji. Snazi se aby jejich plet byla co nejvice bila. Pouzivaji make-up, ktery zesvetluje jejich plet, oblekaji si kosile s dlouhymy rukavy, kalhoty a pouzivaji silne protiopalovaci kremy. To jak nam rekla Maggie, pokud by jejich kuze byla narudla, tak by napriklad jejich sef v praci rekl, at se vic oblecou nebo to zakryji. V kazdem pripade by se citili velice neprijemne vuci jejich okoli.
Maggie nam jeste vysvetlila, ze opaleni, tmavi lide jsou automaticky povazovani za nizsi vrstvu. Jsou to delnici a lide pracujici na ulici, silnici a polich. Rikal jsem Maggie, ze v Evrope se lide radi opaluji a jestli nas opalene vidi stejne jako jejich tmave lidi, ale to pry ne. Tak budte v klidu a klidne se opalujte. I tak budete na Taiwanu povazovani s uctou :-). Co jsme slyseli, tak tento trend neni jen na Taiwanu, ale obecne v rozvinutych statech Asie. Napriklad Japonsko je zname svymi kvalitnimi belicimi make-upy. Pro Taiwance jsou velice atraktivni, ale hodne drahe.

Ideal nasi kultury neni jen v pleti, ale v oblekani. Snad nikde jinde, nez v Taipei a velkych mestech jsme nevideli tolik lidi oblecenych ve znackovych a velice drahych znackovych odevech. Prada, Gucci a dalsi znacky tu uvidite na kazdem kroku. Nakupovani (a potom asi chatovani na internetu) je jejich nejvetsi zalibou a timto zpusobem travi take vetsinu volneho casu. Taiwanec si nedokaze predstavit lip straveny cas nez nakupovani ve znackovych obchodech.

Velice malo travi volny cas sportem. Obecne Taiwanci se neradi poti, coz je v jejich klimatu a velice vlhkem a horkem vzduchu opravdu tezke… ;-). Klimatizace je tu tedy na kazdem kroku.
Kdyz jsme se bavili s mladymi Taiwanci, jestli by nam poradili, jak cestovat na Taiwanu, kam zajit do hor, co je zajimave, tak moc nevedeli. Jen Jeffry byl asi vyjimkou a dokazal nam poradit.
Zavazadla, ktere maji Taiwanci jsou vetsinou tasky nebo kufry na koleckach. Kdyz nas nekdo videl s nasima velkyma batohama, tak se nam smali a asi se divili, jestli jsme normalni. Opravdu, neprehanim :-). V Taipei jsme si toho ze zacatku nevsimli a takovych lidi tam bylo malo asi i proto, ze lidi jako jsme my jsou tu obcas k videni. Ale jakmile jsme byli v mensich mestech nebo ve vesnicich, tak se na nas usmivali nebo si zakryvali pusu, kdyz spitali k sobe navzajem.
Na Taiwanu nebylo moc turistu. Absolutne se to neda srovnat s Novym Zelandem, Fiji nebo Thajskem a jihovychodni Asii, tady se to turisty hemzi jako v ule. Ale po chvili jsme si zvykli, ze na Taiwanu jsme za exoty :-).

Na tomto priblizovani jejich Taiwanske kultury k te nasi evropske nas mrzelo jen to, ze jistym zpusobem potlacovali a nechavali v pozadi jejich vlastni a velice zajimavou kulturu. to jsme pocitili i na jejich celosvetove vyhlasenem polozelenem caji Oolongu (nejznamejsi je asi Zelezna bohyne soucitu). Mozna je z vas nekdo cajovy milovnik a prijde vam to povedome nebo zname. Ja mam caj moc rad a uz roky doma jsem chodil do cajoven a vychutnaval vselijaky caj a taiwansky oolong patril k mym oblibenym.
Nicmene, kdyz jsme si pri jedne veceri u Cate povidali s jejimi kamarady, tak jsme se ptali, kde bychom mohli videt nejake cajove plantaze. Odpovedeli mi, ze nevi. Oolong pry piji, ale jen ze supermarketu SevenEleven, kde ho kupuji v plastovych lahvich. To mi prislo opravdu zvlastni, chvili jsme se o tom jeste bavili a pak ten kamarad zavolal jinemu kamaradovi a ptal se ho: “Ty nevidels nahodou nekde caj? Jsem na veceri s Evropanama a delaji si ze me srandu.”
Jeho kamarad odpovel: “Jasne. V SevenEleven supermarketu”
Znovu ten privni: “To jsem jim taky rikal. A nevis, kde jsou nejaky cajovy plantaze, kde by se na caj mohli podivat?”
Jeho kamarad: “Jee, nevim. Pockej. Podivam se na internetu.”

Tak tohle se opravdu stalo a dobre to vystihuje mladou taiwanskou generaci :-).

Nicmene na jejich obranu musim rict, ze i na Taiwanu maji cajovny nebo restaurace, kde si clovek muze vychutnat kvalitni cajik. Jen je to drahe. Kolikrat si clovek muze donest i svuj vlastni caj a pak se plati za kazdou konvici horke vody. Zajimave ze?
Skoro na kazdem rohu maji cajove a ovocne bary. Tady si clovek muze dat cerny, oolong (polozeleny) nebo zeleny caj a to bud horky nebo s ledem nebo nejakou ovocnou prichuti. Meli jsme oblibeny zeleny nebo polozeleny caj a nekdy jsme si ho davali s citronem nebo medem. Mnam :-). Sice se to neda srovnat s poradnym cajovym obradem, ale v tom horku a vlhku to bylo velice prijemne, levne (0,5l asi za 15 az 20 Kc). Uz nekolikrat jsme si rikali pri nasem cestovani po Thajsku a Kambodzi, ze nam to tu chybi a radi bychom si takovy caj dali.

To jsem se zase rozepsal a nejak unika to cestovani. 🙂

Z Taipei jsme jeli vlakem do Hualienu, mestu na vychodnim pobrezi, ktere je hlavnim vychozim bodem do asi nejturistictejsi prirodni atrakce Taiwanu a to do soutesky Taroko. Ta byla opravdu uzasna a jedinecna. Tady jsme stanovali v jednom z mala kempu, co na Taiwanu jsou. Tento je dokonce zdarma.

Souteska Taroko (Taroko gorge)

Vedle nas stanovali i 3 mili ucitele z mesta Hsinchu. Dva z nich Patrik a Kaisha byli Kanadane a Anya byla Americanka. Prijemne jsme si s nima povidali a nabidli nam, ze by nas druhy den mohli autem svizt do Wunshanu, coz bylo asi 10km od naseho kempu. Jsou tam horke prameny, ktere jsou oficialne zavrene, ale mistni tam stale chodi. Oni tam byli uz ten den. Radi jsme se k nim pripojili a tyto prirodni horke prameny jsme si opravdu uzili.
Ve skale prystil pramen, ktery plnil bazenek ve skale. Ten mel urcite pres 40C a byl opravdu horky, jen tam dat nohy. Po chvili jsem tam vlezl cely, ale mel jsem pocit, ze jsem v hrci a pode mnou poradne prikladaji :-). Ochladit se clovek mohl hned pod bazenkem v tekouci rece. Proud mlecne, vapencove vody byl silny a clovek se musel drzet na provazu.
Hned vedle reky ale jeden pramen vytekal do maleho bazenku, kde se misila tato voda s vodou z reky a tak teplota byla vic nez prijemna a snesitelna.

Horke prameny Wun Shanu (Wun Shan hot pools)

Most k horkym pramenum u reky (bridge to the hot pools at river)

Po ceste autobusem z Taroka jsme mohli pozorovat tyto zalesnene vrcholky hor (On the way from Taroko we could see such green peaks of surrounding mountains)

Potom jsme autobusem a stopem vyjeli do hor Hehuanshan a dostali jsme se do vysky pres 3000m. Prvni den bylo krasne, s uzasnymi vyhledy po okoli, ale kdyz jsme vysli na vrchol Hehuanshanu do vysky 3416m, tak se zatahlo, bylo chladno a poprchavalo.

Hehuanshan

Rano jsme vstali brzy rano a vychutnali si uzasny vychod slunce nad horama (We woke up early in the morning and enjoyed a very cold but amazing sunrise over the mountains)

Z Hehuanshanu jsme sjizdeli okolo spousty cajovych plantazi do Puli, pak okolo znameho letoviska Sunmoon lake, do Sueili, Jhushanu az do Shitou. Chteli jsme do Shitou, coz nam doporucil Jeffry jako prirodni park. Ten nas sice moc nenadchl, ale cesta sem byla opravdu dobrodruzna. Museli jsme za den vystridat 5!!! autobusu a kolikrat jsme se dostali do mist, kde nikdo nemluvil anglicky a rukama hohama jsme na mape ukazovali kam chceme. Snazili jsme se pochopit jejich pismo. Ale bez sance… Tak jsme si rikali, ze musime je na “dve motyky a svicen” :-). To byl Jhushan.

Tohle je informacni tabule v Sueili a jeli jsme to Jhushanu (nas pracovni nazev byl “dve motyky a svicen”). Takze jsme chteli do Jhushanu… typnete si, kterym autobusem jsme tedy jeli… Nasli jste dve motyky a svicen? 🙂 Napovim bylo to 15:30… 🙂
(This is the bus time table in Sueili. Guess which bus to Jushan we took. We called Jushan “Two axes and candle holder” small help is 3:30 PM 🙂 )

Pak jsme jeli do Shitou (nas pracovni nazev byl anglicke slovo “shit” – kdyz tak se sami mrknete do slovniku, pokud to neznate :-). V Shitu jsme si postavili stan. Tam nestanoval nikdo a tam jsme byli definitivne za exoty. Taiwanci maji zvlastni zvyk, ze stanuji ne primo na zemi, ale maji mista a na nich je drevena konstrukce. Takze stan stavi na drevenych prknech. Asi maji stany bez koliku… Nicmene my jsme nasli i misto primo na zemi. Spravce chodil s nama a neveril vlastnim ocim, ze jsme nechteli dreveny fosny. Nemluvil anglicky, tak domluva byla slozita. Nicmene jsme zacali stavet, ale on prisel za chvili s velkou plastovou celtou a nutil nam ji abychom si ji dali pod stan. Kapitulovali jsme a pro jeho klid jsme ji tedy dali pod stan. Dokonce nam dal i velkou baterku a telefonni cislo, at zavolame, kdybychom cokoli potrebovali. Tohle by se nam v Cechach nemohlo stat :-).

Narodni park Shitou, bambusovy prales (National park in Shitou, Bamboo forest)

Pri ceste ze Shitou jsme se zastavili v Lugu, coz je vyhlasena oblast, kde se pestuje prvotridni Oolong. Prosli jsme se vesnici a v jedne restauraci kupodivu jeden kluk mluvil anglicky a krome vyborneho obedu jsme si dali i vynikajici caj a koupili i balicek domu.

Jeli jsme do Chiayi a uvazovali, jestli pojedeme jeste do hor Alishanu, ale melo hodne prset, tak jsme radsi druhy den jeli do Tainanu. Tam jsme si pujcili motorku/ skutr a jeli do jinych hor Maolinu. Bylo to asi dal, nez jsme sami cekali a za cele odpoledne jsme najeli skoro 200km a zadek nas bolel uplne nehoraznym zpusobem :-). Bylo ale moc zajimavy projizdet krajinou, ryzovymi policky a plantazemi s kokosovymi palmami. Maolin byl zajimavy, ale bohuzel jsme nemeli dost casu ho radne prozkoumat.

Nocni Chiayi. Takhle vypada typicke mesto na Taiwanu. Spousta svetel. (Chiayi at night as typical night picture with many lights)

V Tainanu nam prselo asi dva dny v kuse. Uz jsme chteli odjet dal, ale Maggie nam dala kontakt na jeji kamaradku Wendy a ta nas se svymi kamarady provedla po Tainanu a ukazal nam jeho nejzajimavejsi temply a hlavne holandskou pevnost a stary dum holandskych obchodniky, ktery jeste prezil ze 17. stoleti.
Hlavne jsme ale obdivovali Tree house, coz byl sklad nalezijici k tomuto holandskemu domu, ale byl dlouho zanedbany a stromy vyrostly na jeho strese a naprosto uzasne prorostly domem.

Lucka si povida s Wendy a jejimi kamarady (Lucka talking to Wendy and her friends in Tainan)

Tree house (stromovy dum)

Z Tainanu jsme jeli do mestecka Lukang, ve kterem byly zajimave stare chramy a vecer jsme na ulici videli pruvod maskar a alegorickych vozu, ktery se zastavoval pred chramy a projevoval uctu jejich bohum.

Fotka okenic z Longshan chramu v Lukangu. Jedna se o typicky budhisticky symbol. Jen fasismus ho zprofanoval ve svete. (One of the window in Longshan temple in Lukang. It is a budhistic symbol. Just fashists misused it…)

Jedna z poslednich zastavek pred navratem do Taipei bylo Hsinchu. Tady jsme se opet potkali s milymi kanadany Patrickem a Kaishou a zasli s nimi na vynikaji mistni caj Eastern Beuaty (Vychodni krasa, Don Fan Mei Ren Cha). Ukazali nam i cestu do moc prijemneho mestecka Beipu. Nejdriv jsme se chteli vykoupat tentokrat ve studenych pramenech (cold springs), ale cistota vody nas odradila a tak jsme se radsi vykoupali pod vodopadem v rece.
(Here we came to cold springs in Beipu. But because of the colour of the water we decided to take a swim rather in the river under the waterfalls.)

Chram Citian v Beipu (Citian temple in Beipu)

Tady pripravuju jejich mistni specialitu – caj Lei cha. Nejdriv se drtil zeleny caj, potom se pridavaly dynove a slunecnicove seminka a dalsi ingredience, ktere se zalily vodou a podavalo se to se sladkymi fazolemi a burizony. Nebylo to spatny, hodne syty a urcite se to nestane mym oblibenym odpolednim cajikem :-).
(Beipu’s speciality – Lei Cha. Tea from grean tea leaves grinded and pestled with pumpkin and senflower seeds poured over hot water, served with sweet beans and rice popcorn. It was interesting but it will not be my favourite cup of tea 🙂 )

Tady jsme zanechali nasi stopu mezi spoustou odstatnich. (Here we have left our finger prints among many other)

Z Beipu a Hsinchu jsme jeli rovnou zpatky do Taipei, kde nas s otevrenou naruci cekala Cate.