Cestování po Maroku 2007

Cestování po Maroku 2007

Marie + David Kolmanovi
Maroko, 4.-21. května 2007
Brusel – Casablanca – Meknes – Volubilis – Fes – l’Oum-er-Rbia – Imilchil – Rich – Erg Chebbi – Tondra Gorge – Dades Gorge – Telouet – Toufliat – Marrakesh – El Jadida – Casablanca  – Brusel
 

Obsah

Příprava
1. den, pátek 4.5.2007, Brusel – Casablanca
2. den, sobota 5.5.2007, Casablanca – Meknes
3. den, neděle 6.5.2007, Meknes – Volubilis
4. den, pondělí 7.5.2007, Meknes – Fes
5. den, úterý 8.5.2007, Fes
6. den, středa 9.5.2007, Fes – l’Oum-er-Rbia
7. den, čtvrtek 10.5.2007, l’Oum-er-Rbia – Imilchil
8. den, pátek 11.5.2007, Imilchil – Rich
9. den, sobota 12.5.2007, Rich – Erg Chebbi
10. den, neděle 13.5.2007, Erg Chebbi – Tondra Gorge
11. den, pondělí 14.5.2007, Tondra Gorge – Dades Gorge
12. den, úterý 15.5.2007, Dades Gorge – Dades Gorge
13. den, středa 16.5.2007, Dades Gorge – Telouet
14. den, čtvrtek 17.5.2007, Telouet – Toufliat
15. den, pátek 18.5.2007, Toufliat – Marrakesh
16. den, sobota 19.5.2007, Marrakesh – El Jadida
17. den, neděle 20.5.2007, El Jadida – Casablanca
18. den, pondělí 21.5.2007, Casablanca – Brusel

Příprava

Není potřeba vízum, není potřeba očkování, kupujeme low-cost round-trip letenku do Casablanky, mapu Maroka, najdeme si dopředu levnou internetovou půjčovnu aut a objednáváme si hotel na jednu noc po příletu pozdě v noci v Casablance.

1. den, pátek 4.5.2007, Brusel – Casablanca

Hektický den, odjíždí naše předchozí návštěva do Prahy, ráno sbalíme bágly, celý den v práci, večer 19:15 odjezd z Gare du Midi do Charleroi, stíháme v pohodě odlet ale nepříjemnost u kontroly – zapomínáme, že máme v příručním zavazadle toaletní taštičku a zřízenec vyhazuje opalovací krém, mýdlo, pastu na zuby a indulonu, nenechá se přesvědčit, že Maruška indulonu opravdu potřebuje na ekzém, říká, že jsme v Belgii a bude se s Davidem bavit jen francouzsky.

Letadlo odlétá 21:20, strašná zima, nedávají deky, let 3 hodiny, v 22:40 místního času přistáváme v Casablance. Čekáme na batohy, Davidovi dlouho nejede, Maruška jde vyměnit peníze, abychom stihli poslední vlak, za 150 € dostává 1860 Dh namísto 1600, všimneme si to až v hotelu.

Vlak odjíždí dle plánu 23:50, žádní otravové, vše OK, vystupujeme v Casablance, venku naštěstí čeká několik taxikářů, jeden si vezme lístek s adresou ale tváří se, že neví, kde je náš hotel, druhý mu pomůže, mluví lépe francouzsky, ten druhý nás chce vzít ale to se prvnímu nelíbí, začnou se dohadovat, arabsky pochopitelně, vyhraje druhý, naloží nás do malého starého červeného petit-taxi a jedeme. Chce za to 50 Dh, což je přehnané, ale jsme rádi, že jedeme a zaplatíme. Je hovorný, David se ptá, prý má tři děti a hned ukazuje foto nejmladší šestiměsíční dcery.

Bydlíme v medíně, náměstí s polorozpadlými domy, hotel zamčený ale hned přijde otevřít mladý kluk, pokoj ve 4. patře, velmi jednoduchý ale máme kde spát, koupelna bez toaleťáku a špinavým záchodem, ale teče teplá voda, tak jdeme po rychlé sprše spát, pro nás už je tři hodiny ráno.

2. den, sobota 5.5.2007, Casablanca – Meknes

Ráno se budíme brzy, na okně vrká holub, jdeme na snídani – výborná – čerstvě udělaný pomerančový džús, pain au chocolate, toastované bagety s marmeládou, kafíčko… Necháváme bágly v hotelu a jdeme se podívat na mešitu Hassana II – třetí největší na světě, jedna z mála, co je otevřená nemuslimům. Vstupné 120 Dh na osobu, dost drahé, stíháme prohlídku v 10:00 v angličtině, sundáváme u vchodu boty, mešita velkolepá. Dokončena v roce 1993, postavena jen za šest let, částečně nad oceánem (podle verše z Bible), krásné zdobení, průvodkyně milá ale nezapomene poznamenat, že ona není placena z našeho vstupného a těší se na spropitné. Kromě modlitebny vidíme umývárny a pak hamman (lázně – nesouvisí s mešitou, zatím neotevřen pro veřejnost).

Uděláme pár fotek mešity zevnitř i zvenku a jdeme do hotelu, abychom stihli vlak ve 12:00 do Meknes. Počasí je chladnější než jsme mysleli, když nesvítí slunce, máme svetr, fouká studený vítr. Kupujeme si obloženou bagetu a nasedáme do vlaku, lístek 85 Dh za osobu, přestupujeme v Rabatu, vlaky jsou pěkné, čisté, několik lidí stojí v uličce.

Vystupujeme v Meknes a hledáme ubytování, podle průvodce najdeme hotel Palace za 225 Dh na noc – dáváme 230 a recepční zapomíná vrátit zpět. Pokoje velké, světlé, koupelna OK, večer teplá voda. Odložíme bágly a jdeme do starého města – medíny. Jsou trhy, uličky narvané místními, každý, kdo něco má, prodává, třeba vejce nebo rozlévá mléko z kanistrů (ale nechtějí se fotit), živé slepice, sladkosti, ovoce, zeleninu, babičky koření, na tržišti je možné koupit vše, dokupujeme zabavenou pastu, krém Niveu, mýdlo-šampon i krém na opalování. Moc nepoznáme, kdy je vhodné smlouvat a kdy ne, někdy to vyjde, jindy jsou neústupní.

Jdeme se podívat do mauzolea – krásný palác, místnost s ostatky přístupná jen pro muslimy, David se ptá, jaká je definice muslima. Starý pán, co tam hlídá, říká, že když řeknete, že jste muslim, že vás tam pustí. Definice je: věřit v jediného Boha a věřit, že Mohamed je jeho prorok. David by nejraději řekl, že věří, ale Maruška se moc netváří, tak koukáme ze dveří. Když pán zajde, tak děti u fontánky parodují modlitby a pokukují po nás…

Jsme z chaosu v medíně utahaný, těžko se orientuje, jsme upozorněni nějakou paní, ať nosíme batoh vpředu na prsou. Děti často pomáhají rodičům, jsou tam truhláři, kováři… a strašně koček. Jdeme na večeři do restaurace Gambrinus založenou českým emigrantem začátkem 20. století, dáváme si marocký tajine – „chcete maso nebo kuře?“, přičemž masem se rozumí jehněčí – a sladký mátový čaj a jdeme spát okolo 22:00.

3. den, neděle 6.5.2007, Meknes – Volubilis

Ráno vstáváme kolem 10:00, Marušku bolí hlava, vyrážíme na římské památky do Volubilis. Najdeme stanoviště grand-taxi podle průvodce, smlouváme cenu, nahaněč chce 350 Dh, usmlouváme na 220 Dh. Řidič, který neumí moc francouzsky, nás odveze na místo a za dvě hodiny vyzvedne. Volubilis je super, vstup 10 Dh, obrovská plocha vykopávek, některé sloupy/oblouky stojí, krásné dlažby ve zbytcích jednotlivých domů… procházíme se dvě hodiny ale Marušce je hůř, těší se do hotelu. Na záchodě chlápek vybírá, Maruška mu dá půl dirhamu a on se zlobí, že je to málo, je zvyklý na eura, přitom záchody strašné, nejdou splachovat, na zemi mokro, Maruška odchází a pán se najednou rozmyslí, že by rád ten puldirham.

Vracíme se do Meknes, taxikář čeká, vzdálenost 30 km, byl mezitím zpět ve městě, zaplatíme mu těch 220 Dh a jdeme se najíst – super pizza a čaj 70 Dh.

Maruška zůstane v hotelu, aby ji přešla hlava, a David opět vyráží do medíny. V medíně nejde najít velká mešita, pak se na dotaz zjistí, že chodím už několikrát kolem, jen je obestavěná krámky a zakrytými průchody. Následuje nucená návštěva v prodejně koberců, s klasickým výkladem pro přítele, hromady předváděného zboží rostou, „kdo spěchá, umře“, chlapec prodavač má moc rád Československo, po chvíli tam má dokonce přítele, za další chvíli tam dokonce sám žil… Přichází na řadu kniha se zápisy spokojených zákazníků, pak přichází strýc, otec, děda, všichni si se mnou – dobrým přítelem – potřásají rukama, Meknes je hlavní berberské město, koberce jsou z vlny, lnu, velbloudích žíní… Vzory na kobercích jsou znaky berberských žen, černá, kterou se líčí, zelená, červená, vše přírodní, cena 1200 Dh, fakt jsem si dobře vybral, je vidět, že mám zkušenosti, pro ženu skvělý dárek, fakt ji překvapím… Tak za 600, 400, 200… rozloučíme se přiměřeně v dobrém.

Procházím medínu dál, v postranní slepé uličce mě pán o berlích upozorní, že je slepá, říkám, že vím, ale že se chci podívat na pěkné dveře na konci. Pán počká a říká, že mi ukáže nějaké umělecké dílny, nezdá se zlý ani nebezpečný, jdu s ním, vysvětluje mi trošku Meknes, ukazuje staré domy, vyřezávané dveře a stropy z 15. století, příjemné, instruktivní. Občas se s někým zdraví, ukáže mi berberskou lékárnu, vyfotím lékárníka, prý mu pošlu fotkupotom, ukazuje mi různé léky, koření, parfémy, něčím mi přejede přes hřbet ruky, voní to ještě dalších 24 hodin… mám jen 32 Dh, ptám se, co by za to bylo, moc se netváří ale 50 centů navíc koupí tu voňavou kostku, co stojí 50 Dh.

Projdeme dílny se dřevem, pán mi ukazuje rozdíl mezi vůní dřeva cedrového a nějakého druhého, už se trochu stydím a bojím se, že se mnou tráví tolik času a chci jít dál, ještě mi chce ukázat pár věcí, dřevěnou bránu do základní školy a obchůdek s berberskými kovovými džbány a vázami apod., pan majitel v kravatě mi vysvětluje technologii, vystavoval i ve Štutgartu, různé berberské vzory, náramky, která váza se mi líbí, kolik bych jen tak pro zajímavost dal, „jeden dirham dnes je lepší než deset zítra“, ale nenutí.

Jdeme k bratranci pana průvodce, ať si sednu, berberská pohostinnost mu velí nabídnout mi čaj, sice si sednu ale na čaj naštěstí nedojde, vysvětluje rozdíly mezi stříbrnými konvicemi a lahvičkami na tekuté koření a voňavky a jenom povrchně upravenými napodobeninami, stříbrné brzo nebudou, dochází materiál, rodina je chudá, ví že Češi také, tak by mi dal katastrofickou cenu, je mimo sezónu, obchody nejdou, rodina je chudá, zařídila si z kuchyně „berberské muzeum“, ta byla krásná… Říkám mu, že se mi líbily ty plechové věci víc, konvice za 40 € – kolik bych dal – jen pro jeho dobrý pocit – 15 € – ptá se, zda jsem Berber, ať mu řeknu skutečnou cenu, fakt nechci, a demain… trošku je mi líto, že se mnou hodinu a půl chodil a byl knowledgeable a milý…

Večer jsme podle průvodce našli restauračku – polévka čočková na neuvěřitelné 4 DH – hareira – s chlebem, moc dobrá, mnoho místních sem chodí na večeři, jídlo se točí, dáváme si i čaj, mátový, extra sladký; objednáváme auto do Fesu na za dva dny později.

4. den, pondělí 7.5.2007, Meknes – Fes

Vstáváme kolem deváté ráno, Marušku přešla hlava, balíme a jdeme na vlak do Fesu, který má jet v 10:07, na tabuli v hale je však napsán nejbližší vlak v 11:29, ten v deset dnes nejede i když by podle řádu měl jet, důvod nám nevysvětlí. Máme skoro dvě hodiny čas tak jdeme na snídani do příjemného Salon du thé – Palmier – kde si za 22 Dh dáme oba café au lait, croissant a pain au chocolate v koloniálním stylu.Stavíme se cestou na nádraží na internetu – extra pomalém – kolem 11:15 jsme na nádraží, kde se dovídáme, že vlak do Fesu bude mít 20 minut zpoždění. Je pěkně, tepleji než dřív, tak čekáme na novém nástupišti palmami celkem v klidu.

Kolem 13:00 vystupujeme ve Fesu a hledáme si nocleh, ubytujeme se v hotelu Central za 180 Dh, objednáme rovnou dvě noci, ač inzerují teplou vodu, zrovna jim nefungují solární panely, ale pokoj je čistý, koupelna se sprchou, záchod na chodbě.

Dáváme si pozdní oběd dle průvodce v Bajellou, David beránka a Maruška omeletu – smažené ale dobré a celkem levné, vidíme jiný pár zahraničních turistů, jak se jdou najíst do stejné restaurace s Lonely Planet v ruce – je vidět, že nejsme sami, kdo se řídí průvodcem.

Vyrážíme do medíny, je dost daleko, jako v Meknes je od Ville nouvelle oddělená údolím, je ohromná ale oproti Meknes nám přijde mnohem špinavější a chaotičtější. Zaplétáme se v neuvěřitelně křivolatých a úzkých uličkách, kde jsou tisíce krámků všeho možného, pobíhají kočky, co chvíli projde naložená mula s pneumatikami na kopytech a uřízlou plastikovou lahví u huby – asi aby neslintala? Nahlížíme do postranních uliček, kde nevedou turistické značky, kde je špína a zvlášť vynikají polorozpadlé domy, bez změti obchůdků a naháněčů, občas jsou domy vzpříčené prkny napříč ulicí, aby se nezhroutily.

Tu a tam najdeme krásná vrata, průchod do umýváren – ablution – nebo škvírou nahlédneme do místnosti – jednoduché sednice, často tam asi nemají vodu, berou si ji u kohoutku na ulici, nemají lehký život. Občas z nějaké díry zavoní chleba nebo sladká medová vůně jejich cukroví – raději nevidět, v jakých hygienických podmínkách to připravují. Hlad nás přechází, když vidíme všechny ty syrové ryby, vejce, rozpůlené krávy, živé holuby, šneky, jak to prodávají v tom horku.

Na hlavních cestách je dost turistů, občas se nás snaží nějaký mlaďoch nalákat do svého obchůdku, občas děti žebrají nebo nám chtějí ukázat cestu, je náročné je odhánět. Když se ale nevnucují, jsou milé.

Zajdeme do medresy As Seffarinu, starý pán nám nabídne prohlídku za 10 Dh za každého, necháme se zlákat. Je to moc zajímavé, medresa je funkční, asi 60 studentů, malé děti – jen kluci – sem dochází a od 10 let i bydlí, pán nám ukazuje pokoje, studenti nás zdraví, asi je to divné, když jim do pokoje chodí turisti, ale je to tam hodně jednoduché, každý dirham asi dobrý. Vaří si sami na plynových vařičích. Učí se v mešitě, kam nemůžeme jít – učitel na stoličce a okolo něj žáci. Vycházíme na střechu domu, kde je pěkný rozhled na okolí a kde posedávají učící se studenti. David si jednoho fotí v jeho pokoji, pak se s námi baví lámanou angličtinou, jmenuje se Abraham. Když vystudují, budou z nich imánové nebo budou učit na universitě/ve škole. Abraham se omlouval, že je nervózní, ale čeká ho právě závěrečná zkouška – bon chance! Nakonec si Maruška došla na toalety, kdo ví, jestli to nebyla jediná dámská návštěva toalet seffarinské medresy.

Během procházení jsme párkrát podlehli lákadlům a např. koupili koženou kabelku „přímo v dílně“, ze 160 usmlouváno na 120 Dh, David se zlobil, že Maruška kazí smlouvací divadlo, když se pán už „hněval“, tak Maruška řekla, že 120 je OK, evidentně jsme i tak zaplatili moc. Maruška prostě smlouvat neumí, srdceryvnému divadlu prodavačů neumí kontrovat. Koupili jsme pak ještě dvě bavlněná vyšívaná trička u poloslepého pána, který neuměl moc francouzsky – tedy kromě číslovek, samozřejmě. A na závěr ještě šátek – foulier – prodávala ho mladá muslimka, která ale, jakmile jsme se začali bavit o ceně, zavolala manžela – asi také neuměla francouzsky, ale hlavně ženy obchody nerozhodují. Šátek usmlouvám ze 60 na 45 Dh, spokojenost na obou stranách, Maruška prosí muslimku, aby jí naučila šátek vázat, tak jí ho po muslimsku zaváže, David nás spolu fotí – kdo ví, jestli ji manžel nezbil, že se nechala vyfotit a „ukrást si tak duši“.

Kupování nás natolik pohltí, že nevidíme, jak rychle se stmívá, míříme k východu z medíny, najednou lidé začnou běžet z postranní uličky, chaos, nevíme, co se děje, vidíme polonahé mladé muže s tyčemi v ruce jak mlátí do lidí a převrací jim stánky a cosi hulákají, je to nepříjemné, není kam utéct, tlačíme se ke stěně a doufáme, že to brzy skončí, naštěstí se situace uklidňuje a my utečeme, brzy najdeme Bab Frouk – východ z medíny.

Venku už je tma a šrumec, lidi odjíždějí s taškami s nákupy buď malými červenými petit-taxi nebo starými mercedesy – grand-taxi – nebo busem – hledáme v tom zmatku autobus do Ville nouvelle, pán na zastávce nám vysvětluje, kde koupit lístek, a postaví si nás pěkně pod lampu, aby nás nikdo neobtěžoval – hlavně malí kluci, kteří kouří cigarety, žebrají a táhne z nich toluen nebo ředidlo.

Přikodrcá se náš autobus, polovinu předního skla – naštěstí pravou – má rozbitou, asi někdo házel šutrem, ale doveze nás do Ville nouvelle, kde jsme doma, dáme si dobrou pizzu a jdeme po studené sprše spát. Ptali jsme se na ty chlapi s holemi, prý, když se někdo zfetuje, jsou nepokoje, do medíny policie nechodí, být nimi, tak tam také nechodíme, útěk nebo obrana v úzkých uličkách je téměř nemožná.

5. den, úterý 8.5.2007, Fes

Budíček v 9:00, cesta do autopůjčovny zkontrolovat stav, celkem oklika, ještě žádná zpráva z centrály v Casablance, voláme do centrály v Dublinu, prý ještě nemají potvrzení z Casablanky…

Snídaně na rohu, cesta do židovského města, prohlídka židovského hřbitova a synagógy s protivným naháněčem, platíme „strážci“ 4 Dh, tváří se blbě, no co už. Hřbitov zajímavý, jednoduché řady hrobů vč. sv. Celiky, kde je cedulka s vysvětlením, že byla zavražděna, protože nechtěla přestoupit na islám a být po vůli tehdejšímu vladaři. Ze synagógy je prodejní muzeum, v okolních místnostech kravárna, správce nám ukazuje obrázky z Izraele a Louvru, kde o něm psali… přispíváme na synagógu anonymně 5 Dh.

Jdeme do medíny, už trefíme k hlavní bráně Bab Jaloud, ba si to i umíme trošku zkrátit extra skrze smradlavý souq (trh, tržiště). V medíně je méně lidí než v pondělí, což je fajn, stinná stránka je, že všechna pozornost naháněčů se nemá kde vybít, fakt otrava, když před sebou vidíš mešitu a hned přiskočí naháněč, aby ti oznámil: hle mešita… Tím pádem nevidíme, co bychom si chtěli prohlédnout, protože by se na nás hned nějaký nalepil a chtěl všimné!

Nicméně vidíme dost, najdeme si podle průvodce restauraci Zohra, jídlo o čtyřech chodech za 70 Dh – zase jiná hareira s výborným chlebem, couscous s masem či bez, melounek a banán, dva druhy fésských zákusků – banány a zákusky bereme sebou – splachovací záchod s papírem, business card a postříkání voňavkou na závěr, plus pěkné domorodé prostředí vč. kanapí, nízkých stolů a koberců.

Přicházíme do čtvrti pověstných barvičů látek, jdeme za americkou skupinkou do jednoho domu, ze střechy nám vše ukáží, pak obchod, odcházíme se ctí… Vycházíme z medíny, ještě je vidět, jak u fésského potoka perou vlnu a látky, a po okružní silnici nabíráme směr Ville nouvelle. Vyšplháme na vršek na Fesem, nádherný výhled na město až po zasněžený Vysoký Atlas. Maruška píše u místní zříceniny pohledy, žádní podstatní naháněči. Jdeme domů, stále pěkný výhled, některé muslimky opravdu nechtějí rozumět slovu nouvelle.

Místo večeře tři výborné džúsy na ulici Mohamed V. a zbytky fésských zákusků, psaní deníčku a příprava cesty na jih.

P.S. V medíně jsme potkali asi dvouletou holčičku, ještě nemluvila, nesla z pekárny ohromný podnos s chleby, musela si často sednou na schod a odpočívat. Pak za městem nás doběhl chlapeček s míčem, šel dlouho s námi, vyžebral nakonec lízátko…

6. den, středa 9.5.2007, Fes – l’Oum-er-Rbia

Vstáváme před osmou, po dobré snídani v café jdeme do autopůjčovny Herz jako v úterý, reservace prý stále ještě nedorazila. David se dívá do emailu a najde objednávku – ovšem od půjčovny Budget – je to kousek dál na stejné ulici, na objednávce nebylo číslo domu. Rádi nás tam dovedou, ca va, dostáváme bíly Logan vše v pořádku.

Odjezd 10:00 směr Ifrane, Azrou. Po cestě do Ifrane navštěvujeme vesničku Bhalil s domky vytesanými do skály, nemůžeme je najít, nakonec to bylo úplně ve středu vesnice ve skalách nad potokem. Ptáme se lokálního domorodce alias průvodce, zda je možné nějaký domek navštívit, osloví nejbližší babku, co nám domek za 10 Dh ukáže. Zajímavé, ale do Maroka kvůli tomu cenu jezdit nemá.

V Ifrane chceme do knihovny na universitu, aby nám stáhli fotky na fleshku, je u vjezdu ale závora a musí se s někým dojednat návštěva. To je složité, tak to vynecháváme. V Azrou zastavíme u stanice autobusů, v Cybercafé za 5 Dh necháme fotky stáhnout a spojíme se slevou na parkovišt a s tajine v jedné z řady parkovištích restaurací, kde dají nejlepší cenu. BTW, nijak je nevykořisťujeme, u vjezdu do ulice, která se změní v parkovištěm není značka, že je slepá, takže restauratéři akorát čekají na slepém konci na turisty, u kterých je jisté, že tam musí zastavit.

Město nic moc, po krátké návštěvě místní školy a rozhovoru se zástupcem místního ecrivána doplněného neodmítnutelnou nabídkou jeho čaje město opouštíme směrem k Source de l’Oum-er-Rbia, jen nedáváme pozor a místo scénickou cestou cedrovým hájem s opicemi jedem prašnou cestou po polích. U vodopádu l’Oum-er-Rbia se k nám připojí naháněč, chceme jít sami, nechce to pochopit – tentokrát ne kvůli francouzštině – skutečně nás štve. Těsně u vodopádu platíme za přechod po prkně 2 Dh klukovi, co tam stojí, už nás to nebaví, vodopád ani nevychutnáme. Naháněč jde s námi zpátky, tváří se smutně, dostává 1 Dh. Přijdeme k autu, objeví se strážce auta, chce 5-10 Dh. Dávám po dlouhém vysvětlení, že máme rádi Maroko a všechno, ale že tohle není bon vacance, 1 Dh, strážce auta je uražený, že příliš moc mluvím a že už nic nechce. Naháněč si bere i tento dirham.

Jedeme směr Khenifra, naštěstí nám nerozebrali auto, po cestě bereme dva Berbery, jeden nám nabízí, že můžeme přespat u jeho sestry. Parkujeme auto u nějakých sousedů na farmě a jdeme cca 2 km s Ahmedem pěšky.Farma chudá, na místní poměry ovšem asi ne, mají fůru pole s ječmenem, dvě krávy, osla, ovce, psy, kočky, doma dvě děti – Hyat a Suet. Vyklidí pro nás sušárnu obilí, David tam sedí jeden a půl hodiny beze slova s nějakým dědou, Maruška je v kuchyni s paní, tříletá Suet má rozbitou pusu – upadla – dostává „taxi“ – malý angličák (na marockém venkově soukromá auta vůbec neznají a vše tedy nazývají francouzským slovem taxi). Mohutná večeře – tajine s kuřetem ze společné mísy a bohatou gestikulací, ať si bereme víc, hlavně masa a oleje, dále zvláštní speciality – trošku medu, olivového oleje a ve skleničce s vodou schovaného přižluklého másla – David nevěda to, si toho dost nevážil a namočil si do medu rukáv. Sedmiletá Suet ukazuje učebnice, učí se v arabštině, které nikdo nerozumí, a má učebnice vytištěné ve Francii s obrázky kuchyně s mikrovlnou troubou a myčkou, které v životě neuvidí… Snažíme se vysvětlit, že jsme z Evropy, to opravdu nejde, nejde se totiž ani shodnout na tom, že jsem teď v Maroku. Paní jde komunikace lépe než pánovi-dědovi, nakonec Maruška prorazí se termínem Maghreb. Když chceme adresu, zjistíme, že nejen francouzština a latinka nebude to pravé, ono ani arabština ani cokoliv jiného. Paní napadá spásný nápad, má někde schovanou pánovu občanku, na níž sice neví, co má napsáno, ale usuzuje, že by to mohl být důležitý (jediný) dokument a že by se mohl hodit. Hodí – je to ve francouzštině. Následuje pohodové spaní na hromadě koberců, ve spacáku a zase přikrytí koberci.

7. den, čtvrtek 10.5.2007, l’Oum-er-Rbia – Imilchil

Ráno vstáváme, nevíme moc, co paní za noc nabídnout, nabídneme 100 Dh, paní bez jakýchkoliv emocí uklidí. Dětem dáme žvýkačky, prohlédneme se s Ahmedem domácí rám na vázání koberců, děda-pán je na trhu v městečku Mrirt, s Ahmedem jdeme k autu, loučíme se a odjíždíme do Khenifry. Po cestě bereme dvě starší stopařky, odmítáme nabídku domácího mléka, v Khenifře kupujeme chleba a veselou krávu a jedeme směr El Kebab, Aghbda, Imilchil. Cesta dobrá, za El Khebabem nádherná příroda, sucho, dlouhé údolí, nová silnice o které se ve většině průvodců ještě neví, před Imilchilem nebezpečný výjezd do horského sedla, pak nádherný sjezd k jezeru, hotelu ve formě kazby a vjezdu do městečka. Obcházíme hotely na návsi, nakonec se ubytováváme v rodinném Gide d‘etape u vjezdu do osady za 200 Dh s večeří a snídaní.

Imilchil je známý letním festivalem, při kterém si mladíci z širokého okolí vybírají nevěsty, pravda, teď už poněkud zkomercionalizovaný, jak nás informuje místní samozvaný informátor v turbanu – pracuje totiž pro americkou firmu, co vysazuje v údolí stromy, které bohužel domorodci pár let na to beze studu pořeží na stavbu domů. Posedíme s turbanem, který nás pozval na čaj, jdeme na vyhlídku na nejbližší kopec, pak obejdeme vesnici, lidé jsou milý, nechtějí se fotit byť pokud bychom za platili, tak by jim „ukradení duše“ až tak moc nevadilo, večeře v Gidu, pán nabízí, že nám bude druhý den dělat průvodce, má na to certifikát, odmítáme, máme za to, že se vyznáme sami, příjemný nocleh na závěr.

8. den, pátek 11.5.2007, Imilchil – Rich

Jdeme na tůru okolo jezera Tislit („muž“) k jezeru Isli („žena“), vezeme se kousek po silnici náklaďákem, pouští nás do kabiny. U Tislit vystupujeme a jdeme zleva po pistě cca 12 km, široké údolí, občas hliněné/kamenné domky nomádů, občas i nomádi a stáda koz a ovcí, příjemný chladný ale zrádný vánek ve výšce cca 1500 m/n. Isli pěkné ale studené, po koleny stačí. Piknik a snaha najít přímou cestu zpátky do Imilchil, nedaří se, vracíme se, kudy jsme přišli. U potoka před studánkou cca v půlce cesty rozdáme pomeranč domorodým dětem, nerozumíme si ale vzájemně se pozorujeme, děti nabírají v potůčku krabičkou od olejovek do pet flašek vodu. Pak nám ještě přitáhnou představit malého usmrkaného brášku, i by nám ho dali odnést do nedaleké chýše, ale jeho řev nás ubezpečí, že to opravdu nebyl dobrý nápad. Za studánkou kousek za druhým potokem se mělo po vyjetých kolejích odbočit doleva ke stromům na konci údolí, to jsme ale nevíme, tak jdeme dál a po chvíli následujeme dva domorodce na mulách, co odbočují po pěšince mírně vlevo. Vycházíme na silnici kousek nad hotelem-kazbou a dojdeme v pohodě domů.

Jako den předtím dáme řeč s místním informátorem a i muzeologem – chce ve vsi založit muzeum zdejšího života – vysvětluje nám život v údolí, je příjemné, že od nás nic nechce, za americké peníze je v pohodě a za vodou. Pak si dáváme výbornou berberskou omeletu (lečo), jen to celé trvá asi hodinu. Vyjíždíme v 16.30 směr Rich, byť nás turban muzeolog nabádal, ať jedeme na jih do Tondra Gorge přes Agondal – lidová architektura a jeskyně.

Cesta z Imilchil pěkná, pár vesniček po cestě, pak ovšem cesta údolím zřejmě řeky Ziz s přibývajícím množstvím nástrah tak, jak ubývalo světla: v pořadí od nejmenší nebezpečnosti: 1. spadlá silnice do řeky – katastrofě se dá zabránit zvýšenou pozorností řidiče; 2 střet s protijedoucím vozidlem – dá se doufat, že i další řidiči budou dávat pozor; 3. pád skály na auto – nedá se zabránit. Plus nebezpečí ve tmě: 1. neosvětlený domorodec, osel či vozík; a 2. loupežníci nastraživší kameny přes silnici v soutěsce před Richem. Od poslední nástrahy jsme echapé belle díky domorodci, co nás pár kilometrů předtím předjel, kamenů si včas všiml a odvážně vystoupil a kameny odsunul. Maruška se do toho nakonec naštěstí nevměšovala…

V Rich u pumpy jsem panu kolegovi poděkovali a poté se ubytovali v hotelu Tislit za 150 Dh. Hotel byl zábavný – v pokoji nešlo otevřít okno, pak se zjistilo proč – vedlo totiž do chodby. Vyměnili jsme ho za pokoj do ulice, tam bylo městské osvětlení, takže tam Arabové do půlnoci hráli fotbal.

9. den, sobota 12.5.2007, Rich – Erg Chebbi

Skvělý pain au chocolate v hotelu, cesta na jih okolo řeky Ziz, tunel Legionářů, což byl nakonec jen čtyřmetrový podjezd, sucho, před hlavním městem oblasti Er Rachidia po levoboku přehradní nádrž, a několikahodinová pausa v přírodním koupališti Source Bleu de Meski. Už při vjezdu do oázy se pod auto vrhají kluci naháněči, ignorujeme je a jdeme se projít oázou na opačnou stranu, fakt pěkné, se spoustou vody, různých kanálků, políček, palem… Koupání je též skvělé, samí Berbeři – ženy sedí na břehu – ale po chvilce si na nás zvykly, pouze oběd – Hareira – za 25 Dh za osobu (v Meknes stála 4 Dh, později v Goulimě 3 Dh).

Přijíždíme do Erfoudu, naháněči, nepříjemné, po krátké pause odbočujeme z hlavní silnice přes brod řeky Ziz směr Merzouga, pěkná silnice nečekaně končí hlubokým výkopem, při zaslechnutí brzd hbitě vybíhá z nedalekého stánku s fosíliemi chlapík, že pisty jsou nebezpečné a že nás za 70 Dh dovede do Merzougy. Nejsme si moc jistí, nikdy jsme v poušti nebyli, fakt je, že vyježděných kolejí je tam fůru a možností zapadnutí také, tedy si objednáváme Ahmeda na dva dny za 50 Dh.

Ahmed je milý, není vlezlý, nenutí nám hotel ani zboží kamarádů, vysvětluje nám, jak funguje život v poušti. Auto se nezdá, ale terén zvládá dobře – Dacia Logan. Ahmed nás nanaviguje na krásný výhled na duny u jezera (když není dost vody, jezero vyschne, ale letos je vody dost), nad jezerem je Auberge Jasmina – moderní kazba (bohaté sídlo s opevněním), ptáme se na nocleh, pokoje krásné, nové normální záchod, dokonce i ručníky, ale drahé, dokonce tam dokončují bazén, chtějí 500 Dh za noc, usmlouváme na 450, zdá se, že jsme jediní turisté v krásné prostorné kazbě s bránou přímo do dun. Jdeme se projít, písek je horký, David válí v písku sudy, vylezeme na nejvyšší dunu, jde to ztěžka, západ slunce je nádherný. Překvapivě je v dunách studna, která zásobuje hotel vodou, prý to tak je, že duny přitahují vodu. Večeře výborná, berberští dělníci hrají na bubny a kastaněty. V noci je ale horko, nemůžeme usnout, spát venku na terase za poloviční cenu nebo ve stanu před kazbou by bylo lepší.

10. den, neděle 13.5.2007, Erg Chebbi – Tondra Gorge

Ráno po snídani jedeme s Ahmedem, který spal někde před kazbou, dál, přijíždíme k druhému ohromnému jezeru, fouká vítr, dělají se vlny, je klid. Do Risani už jedeme po asfaltové silnici – to je rozdíl! Podíváme se na souq a jedeme do Goulminy – malé zapadlé městečko známé hliněnými domy – vede tam asfaltová silnice, náhle končí, úsek velkých šutrů a potok. Za potokem v dolíku stojí auto – náklaďák– David se dívá na cestu a najde tři obědvající dělníky. Nabídnou mu jídlo a pomohou nahrabat štěrk na cestu, David se rozjede – Dacia Logan je tréňák, opět vyjedeme na cestu, tři čokoládové tyčinky dělníky potěší, salám…

V Goulmině dle Lonely Planet nalézáme největší ksar (opevněná vesnice) v Maroku, nabízí se hromada kluků, že nám pohlídají auto, že tam jsou zlí lidé, co auta ničí, nechceme a utíkáme směrem, kterým nikdo z nich neukazuje. Uvidíme pár spadlých domků a krav na kraji, usoudíme, že Goulima neoslnila. Před autem se k nám přidá pán na kole, že nás po ksaru za 50 Dh provede. V poukázání na Ahmeda v Erfoudu, co za stejnou cenu s námi jezdil dva dny, odmítáme. Nakonec se dohodneme na 20 Dh, pán je geolog ale z nějakého asi osobního důvodu provádí turisty v Goulimě. Když nás tedy tentokráte vezme tam, kam se má opravdu chodit, je to celkem zajímavé, vidíme i za extra všimné jeden třípatrový starý hliněný dům zevnitř. Pán je milý, jen prý za 20 Dh fakt ještě nikdy nikoho neprováděl. Hlídač auta dostane 2 Dh a my po rychlém obědě odjíždíme přes Tinejhad do Tinerhinu.

V Tinerhinu odbočíme k průrvě Tondra, ve vesnici těsně před tím je nějaká manifestace a vůbec zmatek. Hotel z Lonely Planet je tentokrát odporný, odchytává nás nějaký domorodec, že má nový Gide d’etape, usmlouváme cenu, slovo „nový“ je lákavé. 5 Dh za vjezd ke kaňonu tím bylo na nic… Domorodec sice dodělává nové pokoje, má všude celkem pěkné terasy a dvorky, ovšem místnost, co dostáváme, je vyvětraná maštal. Well, měli jsme se podívat, než jsme domluvili cenu. Jdeme se projít do zahrádek k říčce před domem, kam má dům vlastní východ, pěkné, dojdeme na náves, lokální učitel nám vysvětlí, že jde o družbu s Francií, zve nás i domů a na večeři a jinak, fotí se, hlavně zdá se s Davidem. Večeře v Gidu výborná, ani to nezvládneme dojíst, spaní přiměřené.

11. den, pondělí 14.5.2007, Tondra Gorge – Dades Gorge

Jdeme se podívat pěšky do kaňonu, nějak si ho ovšem nevšimneme, protože naši pozornost upoutávají stánky s coca colou a hromady odpadků napresované do rozsedlin skal. Jdeme pak doporučeným okruhem z Lonely Planet zpátky, protijdoucí domorodci žebrají o peníze, naopak stejným směrem jdoucí Kanaďanky jsou fajn, vzájemně si pomáháme s focením. Po troše improvizace dokončujeme okruh, stačilo to, u auta zaparkovaného u Gidu rozdáváme pár lízátek a odjíždíme do Boulmane.

Za Tinerhirem je na silnici zmatek, autobus zabil kluka-cyklistu, tak tam postávají domorodci, dali ho ke straně, Aláh chtěl…

Po přejedení minulý večer se rozhodujeme, že si večeři tentokrát obstaráme sami a dáváme si pokoj bez večeře. Průvodce se osvědčil, máme pěkný pokoj v hotelu Gazelle de Dades na začátku kaňonu Dades na 28. kilometru od Boulmane. Sníme si vlastní dobrou večeři – chleba, veselá kráva, okurka a avokádo, necháváme si donést za 10 Dh konvičku čaje. Jako obvykle jediní hosté v této roční době, jdeme se projít k řece a pár kroků do Suchého kaňonu naproti. Spaní fajn, 120 Dh, i když kdybychom si vzali lehátko na prázdné terase, inkasovali by za totéž pouze Dh 40.

12. den, úterý 15.5.2007, Dades Gorge – Dades Gorge

Po nedobré snídani za 50 Dh jdeme podle rady hoteliéra na tříhodinovou procházku Suchým kaňonem, pěkné, časem přírodní tunýlek z kamenů, držíme se levé větve na rozbočce i když turista před námi šel doprava, u velkého převisu-jeskyně zamítáme špatnou pěšinku vlevo vzhůru a pokračujeme dále, kaňonu končí, v dálce je vidět políčko a stromy, domorodec v zemljance na pravém svahu zažene psa, jdeme levým svahem vzhůru, domorodec tam má ohromný pramen a celou plantáž. Skály tvořící hradbu na vrcholu svahu jsou daleko a vysoko a hrozivé, šplháme k nim, už není možní rozlišit obydlí domorodce, no nikdo nespadneme, po šikmých skalnatých rampách se po několika hodinách dostaneme na vrchol skalního hřebene, posledních pár výškových metrů někdo udělal v průrvě rampu z kamenů, vylézáme na skály a vykulíme se na náhorní pastvinu s berberským stanem půl kilometru před námi. Nebezpečná epizoda se psem bránícím evidentně Berberku s dítětem ve stanu, na poslední chvíli Berberka psa jaký takž kameny zažene, utečeme směrem po svahu do údolí, vůbec se nebál a zuby měl velké…

Něco pojíme, jdeme dál, pes nás znovu z dálky uvidí a začne řev nanovo. Běh dolů nám jde úžasně, zastavíme až o několik kopců dál, jdeme vyschlým řečištěm nějakého potoka. Jdeme dost dlouho, občas je některé skalnaté sestupy třeba obcházet, alternativních cest radši nakonec kvůli potenciálním psům neužíváme… elektrické dráty v na obzoru, silnice, cesta k hotelu, celkem devět hodin chůze a běhu, objednáváme ještě jednu noc – tentokráte i s večeří – za 180 Dh.

Než se večeře udělá, jdeme k hlavnímu kaňonu, je to vidět z estakády silnice z vrchu, prodavači suvenýru moc neobtěžují, jeden dostává prázdnou flašku a 2/3 sušenek, co nám opravdu nechutnají. Večeře nedobrá pokračující v tradici snídaně, ale máme kde spát a jsem rádi, že jsme celí.

13. den, středa 16.5.2007, Dades Gorge – Telouet

V Boulmane doplňujeme vodu a sušenky (datlové), na náměstí si dáváme za 7 Dh snídani – čaj a gateau – dobré – a jedeme na západ. Vezeme nějaké stopaře, v El Kelaa je souq, odbočujeme na sever do Údolí růží – celé údolí má být jeden velký koberec růží, Nějak pořád nic nevidíme, zastavujeme v nějaké vesnici u obchůdku, koupíme krabičku růžových mýdel snad zdejší provenience za 30 Dh, sestupujeme k řece – růže tam jsou, bohužel odkvetlé. Jedeme do Skoury – městečko známé palmovými háji – je v extrémně špatném stavu, skoro vše suché a zničené. Pokračujeme do Ourzazate, před městem vlevo od silnice přehradní nádrž, jinak sucho, sucho…

V Ourzazate zastavujeme hned za kazbou na křižovatce u pizza stánku na oběd, dvě pizzy za 35 Dh – dobré, jen tuňák není nikdy v Maroku tuňák ale prostě ryba. Navštěvujeme obchod s uměleckým zbožím, kupujeme tři náhrdelníky tuaregských žen za 600 Dh a starou propocenou košili pěkně srovnanou do igelitového pytlíku. Kazbu vynecháváme, jedeme dále na západ, odbočka na Ait Benhadou, nějak mineme a zastavujeme až u hotelu Defat Kasbah s Lonely Planet, noc za Dh 100. Ukazuje se ovšem, že cena za hotel s bazénem je poněkud jiná – 40 € za osobu – tak nic.

Zastavujeme u kazby Tamdaght, za 10 Dh se jdeme podívat oba, lepší zevnitř než zvenku i když většina bobtákové stavby již nikdy fungovat nebude. Všichni domorodci říkají, že pistu ne sever do Telouetu bez 4×4 nelze projet, tak se kolem Ait Benhadou vracíme na hlavní silnici a jedeme kolem.

Telouet je celkem daleko od odbočky před sedlem Tischka, na návsi se nám na auto vrhají domorodci ještě za jízdy s nabídkou ubytování, podle Lonely Planet ale jedeme do penzionu Auberge Lion d’Ore. Domlouváme nízkou cenu za pokoj a salát a džús na večeři (Dh 80 + 55 + 25), jsou tam dva příjemní Francouzi a domorodec, co hraje na jednostrunný nástroj. Jdeme brzy spát, jen je třeba dát pozor na množství kobylek v chodbě.

14. den, čtvrtek 17.5.2007, Telouet – Toufliat

Po nedobré omeletě za 50 Dh jedeme do vedlejší vesnice Anemiter, před vsí odbočujeme vlevo na pistu, po níž projedeme levou část obce a zaparkujeme před místní školou. Jdeme dále pěšky, za zatáčkou odbočíme vlevo přes most a první cestou vpravo projdeme mezi domy včetně krytého průchodu až na konec zástavby v pravém údolí (20 minut od mostu). Po dalších 30 minutách končí vegetace, potok je pořád vpravo, po dalších 30 minutách přicházíme k světlému horskému masivu, kde nám domorodci pasoucí ovce a kozy radí, že k horskému jezírku se máme dát doprava (potom přitéká pod úhlem 90 stupňů zleva od západu). Jdeme hodně dlouho, jezírko nikde, tak vylezeme na pravý hřebínek, abychom se rozhlédli. Je krásně, vidět je i Jebel Toubkal se sněhem. Vracíme se zpátky, kousek nad stády domorodců nacházíme jezírko 10 m v průměru, které jsme cestou nahoru přehlédli. 5 minut k potoku a hodinu do vsi.

Jedeme zpátky přes Telouet, tam bereme dva chlapy-stopaře s bednou na hlavní silnici do Marrakeshe, nakonec s námi jedou přes sedlo Tischka až do Taddertu. V sedle něco vyfotíme a koupíme za 20 Dh titanový kámen. V Taddertu není kde bydlet, dlouho poté také ne, v nějaké vesničce si koupíme u silnice hareiru s chlebem za 6,50 DH, spíme v prvním penzionu, co potkáme, v Toufliat za 140 Dh bez jídla.

15. den, pátek 18.5.2007, Toufliat – Marrakesh

Ráno bereme od penzionu jednu Švýcarku na odbočku do Lyrika Halley, přijíždíme do Marrakeshe a přesně v 10:30 bez problémů vracíme auto do tamní autopůjčovny. Ubytováváme se hned vedle v hotelu Voyagers za Dh 170, je šílené horko a dusno, dáváme si brunch ve francouzské kavárně nedaleko, měníme peníze a potom se šineme ke starému městu. Zajímavý je Cyber Parc s internetovými terminály volně přístupnými venku, mešita/minaret Koutoubia, za 10 Dh na osobu vystojíme frontu na návštěvu hrobky saadovské dynastie, což bychom ovšem vzhledem k miliónům dalších turistů příště klidně vynechali. Obejdeme královský palác, z kterého není nic vidět, ba ani se nesmí fotit brána, a vracíme se neokouzleni na hlavní náměstí El Fna. Tam u stánku pojíme hareiru a buřtíky, spadne pár kapek, a jdeme domů. Spaní opět nic moc, horko a rámus.

16. den, sobota 19.5.2007, Marrakesh – El Jadida

Celkem dlouho ležíme, pak dáváme snídani a jdeme na autobus do El Jadidy. Přijdeme akorát v 11:00, naháněči nás vnucují do právě odjíždějícího autobusu, na stojáka nás neberou. Čekáme do 12:00, pozorujeme cvrkot na autobusáku – z našeho budoucího autobusu napřed vytáhnou zapomenutou slepici, pak tam naloží novou postel, dvě velká křesla a další židle, vedle nakládají křesla a židle z bílého dřeva snad pro celý hotel, samozřejmě velké pytle s obilím apod. Lístek stojí 37 Dh, zavazadlo 10 Dh cash, David nemá sílu se o to dohadovat.

Odjíždíme o pár minut později, ještě naskakují a vyskakují prodavači všeho možného, žebráci, svatí mužové, zaklínačky… Horko je náramné, cesta trvá čtyři hodiny, nejhorší jsou dlouhá čekání in the middle of nowhere z neznámých důvodů, asi čekání na pasažéry či dohadování, kdo pojede a kdo ne.

V 16:00 přijíždíme do El Jadidy, podle Lonely Planet si hledáme Hotel de la plage za 75 Dh plus 5 Dh pro Marušku na sprchu. Na rohu pojíme hareiru 5 Dh/kus a jdeme na pláž – pěkná, poležíme, trošku fouká. Ptáme se v hotelu Ibis a v místním kempu na možnosti ubytování v Casablance blízko u nádraží (brzký odlet den poté), žádné dobré zprávy, aspoň ale získáme plán El Jadídy a víme, kde je nádraží. Pojíme panini a pain au chocolate s domorodci, navštívíme volně přístupnou a hojně navštěvovanou výstavu místního malíře čtverců a zástupů, jdeme spát, voní barbeque.

17. den, neděle 20.5.2007, El Jadida – Casablanca

Ráno si kupujeme ne moc dobré croissanty apod. a jdeme do starého portugalského města, poprchává, za 10 Dh/osobu navštívíme pěknou historickou cisternu na vodu a záchodky, poté obejdeme opevnění, vyzvedneme v hotelu bagáž a sedneme si na pláž. Dělá se pěkně, sluníme se a koupeme, po třetí jdeme na vlak, policajt nám kreslí plánek, je to prý moc moc daleko pěšky. Za 45 minut přijdeme na nádraží, hodnu čekáme, přijede vlak, domorodci ho po ruském způsobu vezmou útokem, dost hnusné.

Jedeme ve stoje skoro dvě hodiny do Casa – Voyagers za 30 Dh/osobu, tam nám domorodci poradí pěkný hotel tři bloky od nádraží za 220 Dh, hotel Boustaine. Zaplatíme 200 Dh a za 26 Dh dokupujeme vodu a sušenky na cestu druhý den. Jdeme spát okolo 22:00.

18. den, pondělí 21.5.2007, Casablanca – Brusel

Budí nás v 4:25, jdeme na nádraží, máme 15 minut čas, snídáme včerejší madlenky, za 30 Dh/osobu jedeme v 5:07 na letiště, 7:00 odlet.