Uganda: List 9. ze dne 3.4.2007

Odvracena strana Afriky (Ugandy)

Posledni dobou jsem premyslel, ze “me listy” jsou plne jen zajimavych zazitku, vyletu a poznatku ze zivota mistnich lidi. Ovsem ne vse je to tu tak ruzove, jak se na prvni pohled muze zdat…Ja se sice mam nad ocekavani dobre, ale denodenne se setkavam s lidmi, kteri jsou na tom mnohem hur, s bidou a i nemocemi. Lze to snadno prehlednout a clovek se tu muze pohybovat klidne i mesic bez toho, aniz by to nejak vnimal – jezdit po narodnich parcich, prespavat v hotelich, jist v restauracich a nakupovat ve velkych nakupnich centrech (z nichz nektera se skoro nelisi od tech nasich a lze tam mimochodem koupit skoro cokoliv)…ale stejne jako dalsi africke zeme, i Uganda je zemi kontrastu, kde lze poznat luxus a bohatstvi, a stejne tak i narazit na velkou bidu.

Zvlast na vesnici ziji lide opravdu v chudych podminkach - obvykle cela rodina v jedne mistnosti, v dome casto jen z neomitnutych cihel s plechovou strechou, kuchyn maji venku (vari na varicich na uhli ci na ohnisti) a umyvaji se v plastovych lavorech, do nichz nosi vodu ze studny ci potoka. Obleceni nosi do uplneho roztrhani a jidlo si mohou dovolit vetsinou jen jedno denne – matooke (kase ze zelenych bananu) ci posho a fazole. Dokonce i decka ve skole maji vetsinou jen jedno jidlo denne – na snidani caj a k veceri obcas capati (placku z kukuricne mouky). Spousta vesnicanu je bez prace a cas travi “digging” – okopavanim zahonku ci bananovniku. Kdo je bohatsi, ma treba kravu ci kozu a jen par vyjimek ma vlastni auto.

Nedostatek financi se pak bohuzel projevuje I v jejich pristupu ke zdravotni peci. Za osetreni v nemocnici se plati od 1.000 USH (za kojence) do 4.000 USH (za dospeleho) a vice (tolik stoji osetreni v nemocnici v Buikwe, ktera je neziskova). Vetsinou ve snaze usetrit oddaluji navstevu nemocnice az na nejzassi termin, kdy je to jiz nevyhnutelne, coz vsak bohuzel byva casto uz pozde – a tak nejvice Ugandanu umira na malarii, ktera se pritom da relativne snadno lecit, pokud se na ni prijde vcas (vlastne prvni tydny co vim meli doktori v Buikwe jen pripady malarie a par pripadu dehydratace…a i tam jiz na malarii zemrelo par pacientu). Celkove se da rict, ze se smrti tu ma zkusenost snad kazdy (a mozna i proto ji prijimaji mnohem snaz a lepe se s ni vyrovnavaji nez my v Evrope) – deti umiraji casto brzy po porodu nebo jako velmi male, spoustu Ugandanu zahynulo behem obcanske valky a taky malarie a AIDS si vybiraji kazdorocne spoustu obeti – a tak skoro neni rodina, kde by nemeli nekoho, kdo jim takto umrel…

Jako muzungu se tu pak dostavam do slozitych situaci – mistni jsou po desetileti zvykli na pomoc od belochu (z Evropy ci Ameriky) – ze nekdo prijede a neco jim rozda - a tak to automaticky ocekavaji i ode me (nas). Samozrejme jsou i vyjimky a sem tam potkam par “osvicenejsich”, kteri v souvislosti s pomoci pouzivaji hezke prirovnani – “nez nekomu dat rybu je lepsi ho naucit, jak ji chytit” (a i timto smerem se meni pristup a pomoc z Evropy). Ale vetsinou tak denne me nekdo zada (to je blbe slovo – “please” ci modalni slovesa jako “could” ci “would” v souvislosti s prosbou o pomoc snad vubec nepouzivaji) o penize ci abych mu/ji neco koupil nebo dal. Neni to pro me lehky, ale ve vetsine pripadu to odmitam a kdyz mam trochu energie, tak jim vystvetluji, ze tu nejsem jako prachaty turista, ale jako chudy (relativne) dobrovolnik. S malyma deckama je to jednodussi – na jejich pokrikovani “Mpa cikumi!”(Dej mi stovku!) odpovidam “Nedda. Mpa Lukumi!”(Ne.Dej mi tisicovku!), po cemz se vetsinou vydesene zarazi, coz vetsinou staci k tomu, abych jim zmizel z dosahu :). Obecne se jim (nejen detem) snazim aspon pomoci tim, ze se na ne usmeju, zamavam, pozdravim a snazim se s nimi mluvit lugandsky (celkem mne to jde – “Tewali buzibu” – bez promlemu a hlavne, ze tu ucim ve skole a pomaham s Adopci na dalku. Nebo taky ocenuji snahu si nejak prividelat, nejak se starat o sebe. Napr. charita ted pomaha bezurocnou pujckou vesnicanum v ramci zemedelskeho projektu, za kterou si poridi kus pole, zasadi ovoce (ananas, papayu ci jack fruit) a zrale ovoce potom nasusi v susickach a prodavaji (tento projekt tu ma na starosti Jana). My s Evou pro zmenu nechame obcas holcicky – nase kamaradky ze zakladky v Malongwe (Ajambo, Olivu, Rose a Raysu) – nam vyprat obleceni za par silinku (treba 300) a treba lizatko…     

Vylet na ostrov

V sobotu nas s Evou pozval jeji kolega ucitel na navstevu k sobe na ostrov – Buvuma Island, na Victoria
Lake, jizne od Jinji (a Janko a druhy kolega - ucitel jeli s nami taky). Vyrazili jsme jiz brzo rano, coz bylo fajn a uz v pul 10. jsme se nalodili na mensi motorovou lod, se kterou jsme podnikli mensi okruzni jizdu kolem ostrova. Fakt se to skoro nelisi od more – rybarske vesnicky, spousta ptaku (kormorani, racci, ibisove, kachny a dokonce jsme videli i dva pelikany :), obcas i vlny…a kdyz nas pozdeji vzal na motorkach na vrchol ostrova, videli jsme jezero pod nami otevrene kam az jsme dohledli (se spoustou ostruvku to vypadalo jako na pobrezi nekde v Chorvatsku…moc pekny). Jedinou nevyhodou je ve vode pritomna bilharzie (parazit), s niz neni radno si zahravat a tudiz koupani nepripadalo v uvahu :(. Na brezich jezera lze sem tam spatrit i krokodyla, my to stesti nemeli, za to jsme zahledli u cesty aspon opici. Po obede – cerstvych a od rybaru po ceste koupenych rybach - a kratke sieste pri prohlizeni fotek, jsme se vydali na zpatecni cestu (vlny jiz byly celkem velky, tak to pekne strikalo do
lodi) a dojeli kolem 7. do Malongwe, kde nas jiz cekali “fadri” (knezi – Joseph a Pius), Joseph kolega ucitel a navsteva fadru, ktere jsme pozvali na veceri – tradicni ceske jidlo – delali jsme veprove rizky s bramborovou kasi (a uzili si s Evou po dvou mesicich ceske jidlo :).