(aneb co se tu jeste neobjevilo…:)

Prvni, a mozna i jedinou takovou zajimavejsi akci posledniho mesice byl “skolni vylet” na Buvuma Island – relativne velky ostrov Viktoriina jezera. Bydli tam totiz Waswa, moc hodny ucitel ze Sacred Hearth (stredni skoly v Najje), ktery byl nas ucitelsky kolega. A on spolu s Evou naplanoval na jeden cervencovy vikend spolecny vylet se studenty z  S6 (maturitnim rocnikem). Nakonec jelo 13 studentu, 3 ucitele (Waswa, Eva a ja) a 2 doktorky z nemocnice v Buikwe (Eva s Bozenou). Vetsina z kluku a holek vubce poprve v zivote jela nekam na vylet, jela lodi, prespavala mimo domov (coz se projevovalo i v jejich (ne)zkusenosti s balenim, kdy treba 3 kluci meli dohromady jednu igelitku ci jeden jel na vikend s malym kufrikem)…proste zivotni zazitek. Vsichni jsme tam vydatne a dobre jedli, pili, mezitim hrali fotbal, bubnovali, zpivali u taboraku, kochali se na ugandské poměry zachovalou prirodou a decka si dokonce i stihli vyprat uniformyJ.

Pro me byl zazitkem lov antilopy. Waswa vlastni pusku a chodiva obcas lovit (je to jeho konicek). A v sobotu po obede prohlasil, ze nemame nic na veceri, tak ze si “odskoci” neco ulovit..ja byl z jeho napadu nadseny a hned jsem se k nemu pridal a vydali jsme se na lov. Na ostrove je mnohem vice zvirat nez jinde v Ugande, a tak netrvalo dlouho nez jsme ve strani nad jeho domem narazili na mladou samici. To uz jsme ale i s dalsimi dvema studenty zustali v zakrytu za stromy, abychom zver nevyplasili. Zaznely dve rany a k veceri jsme jedli antilopu, “na kterou” jsme pred par mesici platili drahe vstupne do narodniho parku – celkem paradox (ostatne jako je v Africe paradoxni skoro vse :).

Po vylete to vse uz uteklo hrozne rychle. Byl jsem pozvan na primicni msi (prvni mse novokneze) naseho znameho z Malongwe (velka slavnost, plno lidi, jidla, piti, zpevu a tancu). Napsal jsem se svymi zaky zaverecne testy (prijemne me prekvapili dobrymi vysledky – bylo tedy videt, ze u nich doslo k nejakemu pokroku), dohral jsem posledni zapasy sezony (sezona nedopadla nijak slavne, ale nastesti jsme meli zachranu jistou jiz par kol pred koncem) a uz pomalu odpocitaval dny do odletu. Tomu prechazelo dojemne louceni ve skolach – vzdy pro nas (sli jsme vzdy spolu s Evou) nachystali dobry obed, meli pripravene proslovy (moc pekne o nas mluvili), dostali jsme darky na pamatku (od vyrezavane zebry az po kuzi antilopy, kterou jsme spolu s Waswou ulovili – zabalil mi ji do rohoze z bananovych listu, a tak jsem ji objevil az doma v Olomouci – to bylo prekvapeni!! Jesteze me nechytili s kuzi na hranicich) a nakonce byl i cas na spolecne foto. Dal jsem jim mou adresu a slibili jsme si, ze zustaneme nadale v kontaktu. Take jsme meli rozlucku v nemocnici, naposledy zasli posedet ke Susan (a nasim kamaradkam Tracy a Chameleonovi) naproti nemocnice a tez i naposledy do Capitlu (kampalske diskoteky).  

Vecer 15.8.2007 jsem se nasoukal do letadla (nastesti se mi vse do batohu vlezlo a buben se po 3 dnech po priletu nasel a naposledy zamaval Ugande: vsem mym spolupracovnikum z UCDT, doktorum ze Slovenska, kamaradum z fotbalu, kamaradkam z Kampaly, vsem mym studentum a studentkam, detem, co k nam chodivali na navstevu a denne na nas mavali, cervenym cestam, zelene a zivotem kypici prirode, hrejivemu slunci, zpevu a tanci Ugandanu, vsem krasnym vzpominkam a zazitkum, dnum veselym i smutnym, proste vsemu, co jsem nechaval za sebou, kdyz se letadlo zvedalo do vysky a mizelo nad mraky…. 

Od konce prazdnin odteklo spoustu vody (bylo opozdene obdobi destu, skoro cely cerven prselo a bylo az neafricky chladno), ale hlavne se muj zivot tu vratil do starych koleji – uceni, pendlovani mezi Malongwe a Kampalou a do toho obcas treninky, zapasy, nejaka vikednova akce po mistnich klubech ci podobne….A tak jedine, co tak stoji za zminku, je vyznamne mezistatni utkani mezi domaci Ugandou a “zelenymi orly” z Nigerie a tez i navsteva narodniho parku Lake Mburo. Ale zacal bych citaci (pro takove mensi nahlednuti do mysleni nekterych mistnich lidi, ktere se podle toho, co tu zazivam, zase tak moc ani po 50letech nezmenilo) z knihy Ryszarda Kapuscinskeho “Fotbalova valka”, ktera rozhodne stoji za precteni (popisuje v ni mimo jine boje za nezavislost v nekterych africkych zemich) a ze ktere pridam jeste uryvek z kapitoly o alimentech (v redakcnim zkraceni :).

            “Paneboze, tolik se k Tobe modlime, a stejne prohravame valky. Zitra jdeme zase do bitvy a bude to bitva opravdu dulezita. Ze vsech sil potrebujeme Tvou pomoc a ja Ti proto musim neco rict: zitra to nebude jen tak. Nic pro deti. Prosim Te proto, abys nam neposilal na pomoc sveho Syna. Dostav se sam.”                        (Modtitba nacelnika kmene Griquu pred bitvou s afrikanci v roce 1876)   Jiz po par tydnech stravenych tu v Ugande jsem se zacal zajimat o mistni fotbal a dozvedel se, ze Uganda bojuje o ucast na africkem sampionatu v kvalifikaci, kde jejim hlavnim protivnikem (a rozhodne nejvetsim favoritem skupiny) je tym Nigerie. A kdyz jsem zjistil, ze jejich vzajemne utkani se bude hrat v cervnu v Kampale, nevahal jsem ani chvili a zacal jsem jiz dopredu zjistovat, jak a kde sehnat listky. Nakonec jsme na utkani vyrazili i s Jankem (doktorem z nemocnice v Buikwe) a koupili si listky do sektoru s relativne dobrym vyhledem (druha nejdrazsi kategorie). Narodni stadion Nelsona Mandely se nakonec zaplnil do posledniho mista (k memu prekvapeni vsech 40.000 mist bylo k sezeni, tak me behem chvile presel strach z uslapani, padu tribuny ci hromadnych rvacek.. :). V bourlive atmosfere ugandsky tym bez hvezd (pouze par hracu hraje v zahranici, a to jen v ligach jako je argentinska, etiopska, albanska, jihoafricka…) statecne vzdoroval nigerijskym hvezdam v cele s Gwankem Kanu, Martinsem ci Jobem. Ovsem po zavahani obrany skoncil polocas 0:1 pro domaci. Ale po prestavce se zacaly dit veci. Laxni pristup Nigerijcu trestala Uganda rychlymi brejky, z nichz dva z nich Nigerie “vyresila” az za cenu faulu ve vapne, tudiz po nich nasledovaly penalty – obe promene. A po obou nasledoval vybuch ohlusujiciho nadseni, revu, tance a vsemoznych predmetu ve vzduchu…Vzledem k tomu, ze se Nigerii uz nepodarilo vyrovnat (i pres par sanci a nastrelenem brevnu), slavila Uganda historicke vitezstvi. Oslavy se presunuly do ulic mesta (jeste jsem stihl po ceste ze stadionu vymenit cesky dres za ugandsky) a ja s Jankem si to poradne vychutnali cestou na boda (motorce) za stadionu do centra (vsichni zdravili, troubili, skandovali, mavali vlajkama…no vsak to znate, jako kdyz Cesi vyhraji mistrovstvi sveta v hokeji :).  “Tanganicky parlament o otazce alimentu”List Tanganyika Standart z 21.12.1963 konstatuje, ze diskuse o alimentacnim zakonu, ktera se rozpoutala na poslednim zasedani parlamentu, byla nejbourlivejsi rozpravou v temer  dvouletych dejinach Zakonodarneho shromazdeni nezavisle Tanganiky (dnesni Tanzanie). Duvodovou zprav u k vladnimu navrhu zakona o alimentech prednesla poslankyne Lucy Lameckova, znama zastankyne vychovy africkych zen podle evropskeho vzoru. Podle ni se napr. ukazalo, ze v Dar-as-Salamu ma z 340 pracujicich divek 155 jedno az sest deti z nezakonneho loze, z nichz jen tri dostavaji nejakou pomoc od otce svych deti. Za techto okolnosti je nezbytne prijmout zakon o povinnem placeni alimentu matkam nemanzelskych deti jejich otci. Zacala diskuse, ktera – jak pise parlamentni zpravodaj – “narusila tradicni vaznost parlamentu.”PoslanecP. Mbogo vyslovil nazor, ze dusledkem zakona o alimentech bude vseobecny rust prostituce. “Divky budou chtit nemanzelskych deti co nejvic, aby si timto zpusobem vydelaly penize na kosmetiku. Budou pak jako malo rozvinute zeme – bude potreba do nich investovat.”Podle nazoru poslance B. Akindu prestavuje zakon o alimentech “zvlast velke nebezpeci pro zamozne osobnosti, napriklad pro poslance, protoze tehotne divky budou lzive prohlasovat, ze otci jejich nemanzelskych deti jsou ministri nebo poslanci…”Poslanec R. S. Wambura nevidi nezbytnost noveho zakona o alimentech, protoze – v souladu s africkou tradici – se s detmi manzelskzmi a nemanzelskymi zachazi stejne. Zmineny zakon muze jen podnecovat zeny, aby svych puvabu vyuzivaly k vydelavani penez…”A krome toho,” rika poslanec,”nase divky maji obvykle hodne muzu, takze neni jasne, jak by se rozhodovalo, ktery z nich je otcem ditete.” Recnik uvedl jeste jeden argument:”Zakon je v rozporu se zakonem prirody; je totiz znamo, ze i nezamestnani jsou s to delat deti, ale nezamestnany nema na placeni alimentu penize.”Poslance Wamburu podporil kmenovy nacelnik A. S. Fundurika: ”Nemanzelske dite nepredstavuje v africke rodine zadny problem, ale naopak je to dalsi par rukou pro praci na poli”  (v podobnem duchu rozprava nad navrhem pokracovala jeste “nekolik stranek” a nakonec se 95 procent clenu snemovny postavilo proti prijeti vladniho navrhu zakona o alimentech)   Priblizne 14 dni po fotbalovem zapase jsme se vydali s Jankem a Bozenou (dalsi slovenskou doktorkou z nemocnice v Buikwe) na vylet do narodniho parku Lake Mburo. Se svou polohou nedaleko Kampaly a i relativne nizkou cenou za vstup je vhodnym mistem i jen na jednodenni vylety. K videni v parku je mnozstvi antilop (asi 6 ruznych druhu: Impala, Eland, Ugandan Cob, Topi, Water Buck, Bush Buck), velka stada zeber (ktere v jinych parcich v Ugande nejsou, takze ke “zkompletovani” africke zvireny je navsteva Lake Mburo nezbytna :), prasat bradavicnatych, vodnich buvolu ci opicek. Na samotnem jezere je mozne si zaplatit vylet lodkou (coz jsme take udelali) a pozorovat hrochy, krokodyli ci ruzne ptaky (orlu tam bylo fakt hodne), ovsem co se tyce mnozstvi hrochu, s Murchinson Falls se to srovnavat neda…Vyhodu ma tento park take v tom, ze tam neni potreba pruvodcu a na znacenych prasnych cestach se navstevnici mohou autem pohybovat podle libosti a dokonce ho i opustet a prochazet se po parku pesky. To jsme take s oblibou delali a ve snaze udelat pekne fotky jsme po parku nahaneli antilopy a zebry nekdy i 300metru od auta. V parku mely byt i hyeny, ale ty vylezaji az v noci a tez asi celkem 4 levharti – ale ty tam pry nikdo nevidel, tak jsme se pry nemeli ceho obavat…Musim rict, ze jsme byli hodne zaskoceni, kdyz jsme kolem 5. hodiny odpoledne jiz pomalu hledali cestu z parku a chystali se domu, kdyz jsme kousek od cesty (asi jen tak 5metru) spatrili parek levhartu, slunicich se na hromade hliny. Bohuzel nez jsme sokovani stacili vytahnout fotaky, utekli a ukryli se mezi keri. Ale i tak to byl super zazitek, umocneny zejmena tim, ze asi dve minuty predtim jsme si to trajdali celkem daleko od auta a vubec jsme nepomysleli na nebezpeci setkani s temito selmami…       

Cestovali jsme autobusem z Kampaly do Nairobi, odtud primo do Mombasy a z Mombasy priiblizne jen po dvouhodinove pauze na Lamu. Cesta byla dost narocna, stravili jsme v autobuse asi 36 hodin a ke vsemu prestavky cestou byly velmi zridka a ponekud kratke. Prvni dojmy z Keni nebyly moc priznive, nebot v kazdem vestim meste jiz od hranic bylo videt spoustu “street children” ruzneho veku, spinavych, zebrajicich penize a dokonce nekdy i fetujicich lepidlo… Ovsem priroda je tam fakt krasna a o dost rozmanitejsi nez v Ugande – z autobusu jsme videli zebry, z dalky velke jezero a pri prejizdeni hor se nam zastesklo po Cesku, nebot tam prekvapive bylo spoustu jehlicnanu…

Po prijezdu (kolem 5. hodiny odpoledne) na Lamu jsme meli celkem strach z pocasi, nebot tam bylo celkem chladno a zatazeno a i skoro celou cestu tam nam prselo (v Mombase bylo dokonce na ulicich misty i pul metra vody a kolem cesty jsme videli par mist zaplavenych), a tak jsme si rikali, ze asi nebyl nejlepsi napad tam, jezdit v obdobi destu :). Nakonec se ale druhy den jiz udelalo pekne, a tak jsme se i celkem opalili. Ovsem nespornou vyhodou pobytu mimo sezonu byly nizsi ceny za ubytovani, a tak se nam podarilo usmlouvat dobrou cenu za ubytovani se snidani, dokonce v hotelu s vyhledem na more… Lamu je maly ostruvek vzdaleny asi 5km od pevniny, plny Muslimu, starych domku postavenych dle swahilske kultury (takove smesice arabsko-islmsko-africke kultury), cajoven, kavaren, restauraci s vybornymi a levnymi morksymi plody, cerstvymi juici (opravdu vynikajici huste juici z cesrveho ovoce), bilymi plazemi a otevrenym Indickym oceanem. Na ostrove nejsou zadna auta a v uzkych ulickach se tam volne pohybuji oslove (z nichz nekteri nikomu nepatri a jsou takovymi “samostatnymi obyvateli” ostrova), od hlavy az k pate zahalene tajemne Muslimky a na plazich “lovi” beachbojove – mladici snazici se ziskat pozornost, prizen a posleze penize turistek (casto i o generaci starsich :). 

Na ostrove, protoze je muslimsky, neni bezne k dostani alkohol, a tak jsme se vybavili na cestu pytlicky s vodkou (pytlicky jsou uzasne levne a prakticke plastove pytliky s vodkou, whisky ci Ugandan waragi – mistni palenkou, o obsahu 1dcl, ktere jsou k dostani v Ugande skoro ve vsech obchodech v prepoctu asi za 7kc :). Ale i tak jsme na ostrove za 4 vecery nasli nakonec 3 hospody (bary), kde prodavali pivo – i kdyz o neco horsi nez v Ugande. Jinak mistni tam nepiji, a tak o to vice kouri a take vetsina muzu tam zvyka kat - miru (stimulant, nejake mistni korinky – musim rict, ze celkem horke :). Kazdy vecer jsme chodili na veceri na morske plody (krevety, kraby, ryby a u Aliho jsme dostali dokonce i cestveho humra) a cerstve juici, pres den se koupali v oceanu a valeli se na plazi (jednou jsme na 3km vzdalenou plaz jeli na oslech) a take jsme samosebou nemohli vynechat “povinnou” projizdku na plachetnici kolem ostrova – se zastavkou na chytani ryb (ty nam pak posadka pripravila k obedu) a koupani v mori… Na Lamu zijici rybari a beachbojove vypadaji vsichni jako pirati, nosi dredy, tricka s obrazkem Boba Marleyho a jsou dost v pohode – na kazdeho vzdy volaji “Lamu tamu”, v prekladu sladke Lamu ci “Karibu” (vytejte) a je s nimi fakt sranda.

Po 4 dnech jsme se s ostrovem museli rozloucit (dochazel cas – koncily nam prazdniny a hlavne penize) a vyrazili jsme na zpatecni cestu (doprovazenou opet vydatnym destem – dokonce I do autobusu zatikalo do Kampaly. Tentokrate jsme se rozhodli si udelat jednodenni prestavku v Mombase, starem pristavu s pevnosti jeste z dob portugalskych objevnych plaveb, starym muslimskym centrem a take dobrou diskotekou (na kterou jsme vecer “na chvili” zasli). Bohuzel mlada krasna muslimka, se kterou jsem se seznamil v autobuse z Lamu, vystupovala uz v Malindi a do Mombasy s nami nejela :(.

A tak jsme nakonec se smutnym srdcem opousteli Kenu, nekonecny ocean, sumeni vln, piraty, vyborne jidlo, nove pratele, Muslimy a osli a bez ocekavanych problemu na hranicich (mel jsem propadla viza a platnost pasu uz jen posledni mesic dorazili zpatky do Kampaly…  

Hned dalsi rano po navratu z Murchinson Falls jsme ve skoro nezmenene sestave (pouze Eva zustala v Kampale) vyrazili na hory – dobyt vrchol pohori Mt. Elgon, ktere lezi na vychode Ugandy, pri hranicich s Kenou. Na Elgon jsem se obzvlast tesil, nebot hory mne jiz hodne chybeli a na poradnem vandru po horach jsem nebyl vice nez rok. Ke vsemu moznost, dostat se do 4.000 metru me od zacatku hodne lakala.

Vyrazili jsme v pondeli 30.4. rano z Kampaly a autobusem se dostali do Jinji, odkud pak taxikem (matatu) do Mbale. Tam jsme zasli do kancelare UWA (Ugandan Wildlife Authority), kde jsme zaplatili povinne poplatky za vstup do parku a domluvili si pruvodce (ten je povinny a ”je v cene”). Odtud jsme prejeli do Budadiri, vesnicky odkud se vychazi nahoru a tam se ubytovali v prijemnem guest house u Rose (Rose’s Last Chance :). Cekalo nas ovsem jeste jednani s nosici. Naplanovali jsme si celkem narocny 4-denni trek a vedeli jsme, ze zejmena prvni den cesty (z 1.200m do 3.500m) nas bude stat hodne sil, tak jsme si chteli vzit nosice (Lucka, s ortezou, si vzala nosice radeji na cely trek). Ovsem po ”slozitych” jednanich jsme se dohodli, ze nam batohy vezmou jen do prvniho kempu (v 2.800m) a zbytek, ze si poneseme sami (jinak bychom jim museli zaplatit i za dasli den – a to jsme nechteli :).

Skoro celou cestu tam nam proprselo, a tak jsme byli mile prekvapeni, ze kdyz jsme dalsi den vyrazili, tak svitilo slunko – a hezke pocasi nam vydrzelo po cele 4 dny, coz bylo v obdobi destu velke stesti. Cekalo nas stoupani nejprve asi 7 km vesnici, pak usek skoro kolme scaly (misty i zebriky a retezy) a pak dlouha cesta pralesem (ktery byl vetsinu casu v mlze – mracich, takze to misty pekne klouzalo). Po ceste lesem jsme videli i par opic (baboonu a columbus mokeys), usek s bambusy a hlavne nase spocene a vycerpane obliceje. S pribyvajici vyskou ubyvalo vzduchu, pribyvalo prestavek a ubyvalo stromu. Ke konci odpoledne ve vysce asi 3.200 jiz les uplne zmizel a my se ocitli na upati krateru – Mt. Elgon je pohori sopecneho puvodu. Priroda tam byla uplne jina nez kdekoliv jinde predtim. Vyssi trava, nekde kvetouci kytky a hlavne zajimave stromy (neco mezi kaktusy a palmami – aspon mne to tak pripadalo), vse obklopeno skalnatymi hrebeny hor. Kolem 6. vecer jsme dorazili do kempu (taboriste) ve vysce 3.500m, ktery se nam stal ”domovem” na dalsi dva dny. Spali jsme tam ve stanech, vodu pili z nedaleke studanky a jidlo nam varili nasi pruvodci – v jedne ze dvou chat, kde prespavali. Kolem taboriste rostla kosodrevina, letali orly (jeden nas tam okradl o chleba a byl odtamtud krasny vyhled na roviny Ugandy. Jen v noci byla celkem zima, prece jenom jsme byli trosku vys, ale ja mel dva spacaky (oba sice tenky), tak jsem byl v pohode.

Dalsi den jsme, jiz bez batohu, vyrazili na vrchol. Cestou jsme sli docela pomalu a delali dost prestavek – to jak se na nas projevovala vysoka nadmorska vyska (hure se dychalo a nektere z nas i bolela trocha hlava). Ale vsichni spolecne jsme vystoupali kolem poledne na Wagagai Summit, nejvyssi vrchol pohori Mt. Elgonu, ktery meri 4.321m…Udelali vrcholove foto a v zavetri za kamenem (celkem tam foukalo, ale slunko hralo) si jako spravni Cesi dali vrcholovy doutnik a dousek slivovice :). Ja si trosku vic a po ceste zpet dolu toho celkem litoval…Po navratu se na nas projevila unava z narocneho vystupu (hlavne z predchoziho dne) a vsichni jsme odpadli a probrali se az na veceri.

Vyprava mela pokracovat 38 kilometrovym usekem k jeskyni (jmeno jsem zapomnel), ale ne vsichni se na to citili, a tak jsme i dalsi den zustali v tabore a z nej nekteri (Tom, Brezka a ja) vyrazili na ”vylet” kraterem az na jeho uplny konec, kde u hranic z Kenou byly horke prameny – takova mensi studanka s teplou (celkem dost) vodou a zelenyma zabincema :). Ale bylo tam moc hezky, krasny vodopady a skaly skoro jako z Grand Canyonu…Po navratu jsme se sbalili a sestoupali do nizsiho kempu, odkud dalsi den rano do Budadiri, z tama do Mbale a zpet do Kampaly…Musim rict, ze Mt. Elgon predcil vsechna ma ocekavani a i diky krasnemu pocasi to tam byly paradni 4 dny…

Lake Bunyonyi

Za dva dny po navratu z Mt. Elgonu jsme jeli pro zmenu na jiho-zapad Ugandy, na par dni k jezeru Lake Bunyonyi, nedaleko hranic s Rwandou. Je to celkem velke jezero (mimochodem s hloubkou v nekterych mistech az 900m druhe nejhlubsi v Africe), ktere lezi ve vysce kolem 2.000 metru, je obklopeno terasovitymi kopci, takze krajina je tam moc pekna a velmi podobna Rwande ci Burundi. Cesta byla tentokrat mnohem prijemnejsi, nebot jsme jeli (opet bez Evy) s Gracem charitnim autem. Po ceste tam jsme se zastavili na rovniku, udelali si tam par fotek a hlane shledli zajimavy prirodni ukaz – o kterem nam nikomu ve skole nerikali. A to, ze je rozdilny vir (kdyz se vypousti voda z nadoby napr., nebo vana a pod.) na jizni polokouli a na severni – jeho smer. Za to presne na rovniku se zadny vir netvori a voda tece otvorem primo dolu.

Na Bunyonyi jsme na Itanbira Island, jednom z ostrovu, kterych je tam mimochodem 29, sehnali pekne ubytovani, ktere tam provozuji American se Slovenkou a stravili tampoklidne tri dny relaxaci – hodne jsme cetil, kluci hrali sachy, pres den jsme se koupali (na rozdil od Victoria Lake tam neni bilharzie) a take se byli projet na kanojich (vydlabanych z kmene stromu), projit po ostrove (podarilo se nam vyfotit jeraba – crane, ugandskeho narodniho ptaka)…a celkove si moc dobre odpocinuli po horach.

Pred necelym mesicem nam (dobrovolnikum – ucitelum) zacaly prazdniny, a tak jsme vyrazili “na cesty”. Jiz dopredu jsme planovali mesic prazdnin stravit cestovanim po krasach Ugandy a nakonec jsme vyrazili i do Keni. Prvnich 14 dni s nami byli jeste kamaradi z Ceska – bratranek Tomas, jeho holka Lucka, jeji bracha Martin a taky Jana [Brezka] z Olomouce.
S Tomasem, ktery se chystal do Ugandy prijet uz dlouho dopredu jsme planovali a vymysleli co nejidealnejsi cestovatelsky program – abychom videli co nejvic a co nejlepsi a zaroven vsechno stihli a ve zdravy prezili.

Na posledni dubnovy vikend jsme tedy naplanovali a zamluvili navstuve Murchinson
Falls, vodopadu na severozapade Ugandy. Ze spousty moznosti kam jet na safari (napr. jeste NP Queen Elizabeth ci parky v Keni) se nam tato zdala jako nejlepsi – na jednom miste totiz clovek muze videt “suchozemske” safari, “ricni” safari a ke vsemu tomu jeste krasne vodopady na Nilu. Vzhledem k tomu, ze jsme nemeli k dispozici auto a na pujceni auta a rizeni tu v Ugande si nikdo z nas netroufam (az tu nekdy budete, tak pochopite), rozholdi jsme tam jet s cestovkou – prislo to sice na “trosku” vice penez, ale zase jsme se nemuseli o nic starat a navic jsme si jeste priplatili a po ceste zpatky si domluvili vypravu za simpanzy. Vyrazili jsme v patek brzo rano z Kampaly a odpoledne jsme si udelali malou prochazku k horni casti vodopadu – mohutny Nil (
Victoria) se tam zuzuje a jen nekolikametrovou prurvou ve skale pada dolu – nepredstavitelny hukot, kvanta vody, kapky ve vzduchu a pod vodopady zpenene pereje…

Dalsi den brzo rano jsme vyrazili autem na safari. Jiz po ceste k vodopadum jsme videli buvoly, nejake antilopy ci lane ci tak neco (vsechny dostaly od Evy pracovni nazev “jeleni” - nechteli sme si tim zatezovat hlavu a taky par baboonu (opice zijici v tlupach a vetsinou na zemi – tzn. na stromech jen malo), ale to, co nasledovalo, bylo jak z obrazkove knizky o zviratech Afriky – strechou v mikrobusu jsme s nastrazenymi fotaky sledovali tam “jeleny”, tam zirafy, tam prasata bradavicnata ci mezi stormy se schovavajici slony…Ze zacatku jsme byli trochu rozpaciti – na cestach tam jezdila auta s turisty a vzdy na chvili zastavili, vyfotili zirafy a jeli dal – skoro jak vetsi zoo, ale pak uz nam to tak neprislo..a kdyz jsme pak zahladli a pak i vyfotili lvici, bylo fajn (selem je tam totiz opravdu poskromnu, na rozdil treba od NP v Keni)! A hlavne i krasna priroda kolem.

Odpoledne jsme pro zmenu jeli lodkou po Nilu az k vodopadum a po ceste sledovali, a samosebou i fotili, kvanta hrochu, par ptaku (
orly, volavky a pod.), “jeleny” a slony na brehu a nakonec meli stesti a potkali par krokodylu – nastesti z bezpeci paluby. Vecer jsme pak posedeli chvili u ohne a rano jeste za tmy vyrazili do lesa za simpanzy. “Vyfasovali” jsme dva pruvodce a chodili potichu lesem (dalo by se rict pralesem) a hledaly a poslouchaly nejakou stopu po simpanzich. Uz jsme toho nachodili celkem dost a uz to vypadalo, ze skoncime s neporizenou (par skupinam se to stalo, ze proste si simpanzi odskocili hluboko do lesa a proste jich treba dva dny nebylo), kdyz jsme zpozorovali v korunach jednoho, pak drhuheho, tretiho…v korunach celou skupinu. Tak jsme “zoomovali” o 106 a snazili sme se je zachytit tak, aby slo aspon poznat ze jde o opici :). Ale byli fakt legracni, skoro jako my. Dva si chvili na vetvi dopravali intimnich chvil, dalsi zase na nas hazel jakysi plody a nakonec nas hroznym revem, busenim do stromu a behanim nekde mezi keri v jednu chvili i dost vydesili (zvlast nektere z divek :). Me to bavilo, bylo to celkem dobrodruzny je stopovat, plizit se a snazit se jim dostat co nejblize…  

Po delsi odmlce jsem se ”dokopal” opet neco napsat. Ne ze by toto tritydenni obdobi nebylo bohate na udalosti a zazitky, to skoro naopak, ale chybel mi cas a tvurci energie to sepsat do nejake srozumitelne podoby…Ale je prave nejvyssi cas, nebot zitra brzy rano dorazi za nami kamaradi z Ceska a vydame se spolecne na cestu po krasach Ugandy (uz se moc tesim a nez bych se znovu dostal k internetu…

Byly to me prvni Velikonoce mimo domov, a tak jsem cekal trochu s obavami, jak to vse dopadne a jak je tu v Ugande proziju. Zpocatku byly, stejne jako doba po nich, poznamenany zkouskami ve skole – 20. dubna tu koncil prvni term, tak se planovaly a na nekterych skolach dokonce jiz pred Velikonocemi psaly, zaverecne zkousky. Take jsem byl dlouho nerozhodny, zda pres Velikonoce zustat v Malongwe, kde by vsechny obrady v kostele byly v lugandstine (ktere stale nerozumim tak dobre, abych pochopil ”o cem je rec”) ci jet do Kampaly a zustat pres Velikonoce tam.

V rozhodovani mi svym zpusobem nakonec ”pomohl” John Bosco, ktery za mnou v doprovodu otce Josepha (farare z Malongwe) prisel na Zeleny ctvrtek s tim, ze by me rad pozadal o to, abych se stal kmotrem jeho syna, Henryho Donalda, ktery mel byt pokrten na Bilou sobotu. Celkem mi to vyrazilo dech – nic takoveho jsem necekal a spise nez pocten jsem si pripadal, ze si me s nekym spletli…Za kmotra me vybrali i trochu ze symbolickych duvodu, nebot Henry Donald je prvnim ditetem narozenym v Ugandsko-ceske nemocnici v Buikwe ( http://www.charita-adopce.cz/index.php?id=100200 ). I tak jsem si sam sebou nebyl jisty a vzal si den na rozmyslenou (v Cesku jsem se zatim jen kamaradovi za kmotra pri birmovani a o podobne situaci se mi ani ve snu nezdalo). Po tom, co mi ale Adriana vecer v nemocnici rekla, ze se zadost o kmotrovstvi neodmita, jsem tedy rodicum rekl, ze tedy Henrymu za kmotra pujdu, ale ze musi byt pripraveni, ze to bude ”kmotrovstvi na dalku” a omezene spise jen na duchovni rovinu.

Obrady ve ctvrtek a patek se moc nelisily od tech u nas, jen se zacinalo pro me nezvykle brzo (ve 4, resp. ve 3 hodiny) a probihaly tedy za svetla. Co me vsak zarazilo, byla velmi nizka ucast vericich v kostele, coz mi otec Joseph vystvetlil tim, ze nejsou zvyli chodit do kostela jindy nez v nedeli (Velikonoce nevelikonoce :). Sobotni mse zacinajici venku rozsvecovanim ohne a rozzihanim svici byla fakt moc krasna – ma misal kapal pri ctenich vosk, kostelm vonelo kadidlo, obcas se ozvaly miminka (pri msi bylo pokrteno celkem 20 deti, vcetne ”meho” Henryho Donalda) a i prestoze byla dost dlouha, rozhodne jsem u ni neusinal a zanechala ve mne hluboky dojem…

Po nedelni msi jsme jeli spolecne do Kampaly a prozili s Evcou a Veronikou zbytek Velikonoc u Lucky – u bazenu, vecer v Al’s baru na fotbalku, dalsi vecer na koncerte (East African Carnival – takovy mensi hudebni festival, celkem asi 20 umelcu z Keni, Tanmzanie a Ugandy) – takovy relaxacni vikend, ale moc prijemny. Podarilo se mi dokonce uplest pomlazku a vymrskat 50% Cesek v Ugande :). Musim se ale priznat, ze se mi fakt styskalo po Velikonocich u nas, slavnostnich msich v kostele, oslave vzkriseni, pondelnim jezdeni s roverama za holkama….  

 Nacerpana energie se hodila – po zbytek tydne a i ten dalsi jsem makal do skoly - zadavani a opravovani testu (term exams). Nakonec jsem opravil asi 130 testu a 15 eseji…pan ucitel. Ale uroven hrozna, prumerne tak 35-40%, ale nekteri zaci byli (jsou fakt tragicti. A to jsem jim fakt daval docela lehky testy. Jen tak pro pobaveni:

Zadani: Make negatives:

She succeeded in passing her exams.

All the boys attended the lesson.

The Pope often appears in public.

I am familiar with the works of Shakespeare.

=> a odpovedi jednoho experta:

She succeeded in failing her exams.

All the girls attended the lesson.

The Pope often disappears in public.

He is familiar with the works of Shakespeare.

No jo, lidova tvorivost tu nezna mezi :). Stejne tak jsme se strasne nasmali, kdyz jsme rozsifrovali zkratku M7 v novinach (”Ministers oppose M7 about Mabira” nebo ”M7 speaks about riots”)-premysleli jsme dlouho, co je to za skupinu (jestli poslanci, vlada,..} a nakonec nam doslo, ze M7 je president Museveni (Ugandani jsou navic zvykli pridavat za slova koncici na souhlasku ”i”). Situace se tu trochu v posledni dobe uklidnila, ale chvili to bylo dost vyhroceny a zahranicni ambasady i varovaly sve obcany. Politicka situace je od voleb v lonskem roce (a pravdepodobnem zfalsovani jejich vysledku) ovlivnena prohlubujicicm se diktotorstvim prez. Museveniho, ktery proti opozici pouziva zatykani a pod., ale ktery je hlavne obcas ”mimo” ve svych rozhodnutich a s nicim se moc ”nestve”. Tak podobne doslo i k rozhodnuti o prodeji tretiny Mabirra forrest indicke spolecnosti pestujici cukrovou trtinu, coz vyvolalo bourlive protesty enviromenstalistu (Mabirra forrest – jeden z nejvestich a nejzachovalelejsich pralesu v Ugande, v jednom z predeslych listu jsem psal o jeho navsteve) a pozdeji i opozice. Takze byla svolana na ctvrtek 12.4. demonstrace, ktera se ovsem ”zvrhla” v divoke strety protestujicich s policii (strelba a slznej plyn), protestujicich s Indy (vyvolanych srazenim dvou deti Indem v aute a hlavne spojenim Indu s pripravovanym kacenim Mabirry a obracenim hnevu proti nim) a ktera si nakonec vyzadala 5 lidskych obeti, nekolik zranenych, nekolik zatcenych a par vyrabovanych indickych obchodu…Nastesti jsem kolem jen jel v taxiku a v dobe, kdy to nebylo jeste tak vyhroceny, ale jeste par dni potom bylo citit trochu napeti a i my se trochu bali (i kdyz nejsme Indove :).

Posledni udalost, ktera stoji za zminku, byl sobotni vylet lodi na ostrov – kde to bylo fakt nepopsatelne krasny (proto pridavam radeji par fotek nez zbytecne psani). Vzal nas tam Chris s Luckou, krome nas dobrovolniku jeli jeste Katka se Simonem. Maly ostruvek na Victoria lake, asi 45minut lodi z Entebbe, na nem asi tak 6 domku, plaze s palmami a bilym piskem, dva velky psy, vsude cisto a posekana trava…

Jinak se mam fajn, zdravy slouzi, zivot jet u stale rozmanity a dobrodruzny a dokonce i licenci mi pry jiz vyridili (takze po pauze – ted je 14denni prestavka – bych si zase mohl zahrat zapas). Vsechny vas moc zdravim a po navratu z cest (mozna pojedeme i do Keni) napisu jak bylo…

Posledni dobou jsem premyslel, ze “me listy” jsou plne jen zajimavych zazitku, vyletu a poznatku ze zivota mistnich lidi. Ovsem ne vse je to tu tak ruzove, jak se na prvni pohled muze zdat…Ja se sice mam nad ocekavani dobre, ale denodenne se setkavam s lidmi, kteri jsou na tom mnohem hur, s bidou a i nemocemi. Lze to snadno prehlednout a clovek se tu muze pohybovat klidne i mesic bez toho, aniz by to nejak vnimal – jezdit po narodnich parcich, prespavat v hotelich, jist v restauracich a nakupovat ve velkych nakupnich centrech (z nichz nektera se skoro nelisi od tech nasich a lze tam mimochodem koupit skoro cokoliv)…ale stejne jako dalsi africke zeme, i Uganda je zemi kontrastu, kde lze poznat luxus a bohatstvi, a stejne tak i narazit na velkou bidu.

Zvlast na vesnici ziji lide opravdu v chudych podminkach - obvykle cela rodina v jedne mistnosti, v dome casto jen z neomitnutych cihel s plechovou strechou, kuchyn maji venku (vari na varicich na uhli ci na ohnisti) a umyvaji se v plastovych lavorech, do nichz nosi vodu ze studny ci potoka. Obleceni nosi do uplneho roztrhani a jidlo si mohou dovolit vetsinou jen jedno denne – matooke (kase ze zelenych bananu) ci posho a fazole. Dokonce i decka ve skole maji vetsinou jen jedno jidlo denne – na snidani caj a k veceri obcas capati (placku z kukuricne mouky). Spousta vesnicanu je bez prace a cas travi “digging” – okopavanim zahonku ci bananovniku. Kdo je bohatsi, ma treba kravu ci kozu a jen par vyjimek ma vlastni auto.

Nedostatek financi se pak bohuzel projevuje I v jejich pristupu ke zdravotni peci. Za osetreni v nemocnici se plati od 1.000 USH (za kojence) do 4.000 USH (za dospeleho) a vice (tolik stoji osetreni v nemocnici v Buikwe, ktera je neziskova). Vetsinou ve snaze usetrit oddaluji navstevu nemocnice az na nejzassi termin, kdy je to jiz nevyhnutelne, coz vsak bohuzel byva casto uz pozde – a tak nejvice Ugandanu umira na malarii, ktera se pritom da relativne snadno lecit, pokud se na ni prijde vcas (vlastne prvni tydny co vim meli doktori v Buikwe jen pripady malarie a par pripadu dehydratace…a i tam jiz na malarii zemrelo par pacientu). Celkove se da rict, ze se smrti tu ma zkusenost snad kazdy (a mozna i proto ji prijimaji mnohem snaz a lepe se s ni vyrovnavaji nez my v Evrope) – deti umiraji casto brzy po porodu nebo jako velmi male, spoustu Ugandanu zahynulo behem obcanske valky a taky malarie a AIDS si vybiraji kazdorocne spoustu obeti – a tak skoro neni rodina, kde by nemeli nekoho, kdo jim takto umrel…

Jako muzungu se tu pak dostavam do slozitych situaci – mistni jsou po desetileti zvykli na pomoc od belochu (z Evropy ci Ameriky) – ze nekdo prijede a neco jim rozda - a tak to automaticky ocekavaji i ode me (nas). Samozrejme jsou i vyjimky a sem tam potkam par “osvicenejsich”, kteri v souvislosti s pomoci pouzivaji hezke prirovnani – “nez nekomu dat rybu je lepsi ho naucit, jak ji chytit” (a i timto smerem se meni pristup a pomoc z Evropy). Ale vetsinou tak denne me nekdo zada (to je blbe slovo – “please” ci modalni slovesa jako “could” ci “would” v souvislosti s prosbou o pomoc snad vubec nepouzivaji) o penize ci abych mu/ji neco koupil nebo dal. Neni to pro me lehky, ale ve vetsine pripadu to odmitam a kdyz mam trochu energie, tak jim vystvetluji, ze tu nejsem jako prachaty turista, ale jako chudy (relativne) dobrovolnik. S malyma deckama je to jednodussi – na jejich pokrikovani “Mpa cikumi!”(Dej mi stovku!) odpovidam “Nedda. Mpa Lukumi!”(Ne.Dej mi tisicovku!), po cemz se vetsinou vydesene zarazi, coz vetsinou staci k tomu, abych jim zmizel z dosahu :). Obecne se jim (nejen detem) snazim aspon pomoci tim, ze se na ne usmeju, zamavam, pozdravim a snazim se s nimi mluvit lugandsky (celkem mne to jde – “Tewali buzibu” – bez promlemu a hlavne, ze tu ucim ve skole a pomaham s Adopci na dalku. Nebo taky ocenuji snahu si nejak prividelat, nejak se starat o sebe. Napr. charita ted pomaha bezurocnou pujckou vesnicanum v ramci zemedelskeho projektu, za kterou si poridi kus pole, zasadi ovoce (ananas, papayu ci jack fruit) a zrale ovoce potom nasusi v susickach a prodavaji (tento projekt tu ma na starosti Jana). My s Evou pro zmenu nechame obcas holcicky – nase kamaradky ze zakladky v Malongwe (Ajambo, Olivu, Rose a Raysu) – nam vyprat obleceni za par silinku (treba 300) a treba lizatko…     

Vylet na ostrov

V sobotu nas s Evou pozval jeji kolega ucitel na navstevu k sobe na ostrov – Buvuma Island, na Victoria
Lake, jizne od Jinji (a Janko a druhy kolega - ucitel jeli s nami taky). Vyrazili jsme jiz brzo rano, coz bylo fajn a uz v pul 10. jsme se nalodili na mensi motorovou lod, se kterou jsme podnikli mensi okruzni jizdu kolem ostrova. Fakt se to skoro nelisi od more – rybarske vesnicky, spousta ptaku (kormorani, racci, ibisove, kachny a dokonce jsme videli i dva pelikany :), obcas i vlny…a kdyz nas pozdeji vzal na motorkach na vrchol ostrova, videli jsme jezero pod nami otevrene kam az jsme dohledli (se spoustou ostruvku to vypadalo jako na pobrezi nekde v Chorvatsku…moc pekny). Jedinou nevyhodou je ve vode pritomna bilharzie (parazit), s niz neni radno si zahravat a tudiz koupani nepripadalo v uvahu :(. Na brezich jezera lze sem tam spatrit i krokodyla, my to stesti nemeli, za to jsme zahledli u cesty aspon opici. Po obede – cerstvych a od rybaru po ceste koupenych rybach - a kratke sieste pri prohlizeni fotek, jsme se vydali na zpatecni cestu (vlny jiz byly celkem velky, tak to pekne strikalo do
lodi) a dojeli kolem 7. do Malongwe, kde nas jiz cekali “fadri” (knezi – Joseph a Pius), Joseph kolega ucitel a navsteva fadru, ktere jsme pozvali na veceri – tradicni ceske jidlo – delali jsme veprove rizky s bramborovou kasi (a uzili si s Evou po dvou mesicich ceske jidlo :).

Minulou sobotu jsem mel dobrou prilezitost poznat nektere z dalsich zvyku a tradic Ugandanu, zejmena jak se bavi a jak slavi spolecenske udalosti. Nejprve jsem se totiz ucastnil oslavy promoce cerstveho absoloventa a vecer pak jsme se byli podivat na vesnicke tanecni zabave…V Malongwe, kde bydlim, kdyz ucim ve skole, mame hned naproti kostel. Seznamil jsem se tam s mistnim fararem, otcem Josephem, ktery je tak hodny, ze mi vzdy v nedeli pri msi preklada cast kazani do anglictiny, coz je celkem mile (az na to, ze pritom a me hledi cely kostel) – jinak je cela mse v lugandstine, hrozne dlouha (vzdy nejmene dve hodiny) a ja nerozumim ani slovo. Zminili jsme se s Evou, ze bychom se nekdy radi podivali na novou katedralu v Lugazi a on ze tam ma zrovna v sobotu cestu, tak ze nas vezme sebou. Rano jsme tedy vyazili a az po ceste z nej vylezlo, ze je pozvany na oslavu promoce jednoho sebo byvaleho zaka. Veskere tyto oslavy maji podobny program – zacina se msi, po niz nasleduji nekonecne proslovy zucastnenych a oslavence (proslovy jsou nejoblibenejsi aktivou Ugandanu – mozna vsech Africanu, zato pro Evropany je to casto dost deprimujici), ktere obcas byvaji preruseny nejakou “kulturou” (pisnemi, ukazkami tancu a pod.) a obvykle tak po 6 hodinach dojde i na obcerstveni (tradicni ugandsky obed). My meli stesti, ze jsme se mohli naobedvat s knezimi hned po msi, jinak bychom to asi snaseli o dost hur…Zato dobrovodny program byl fakt pekny - James, absolvent kampalske Makerere University (asi nejpopularnejsi v Ugande) se hned po skole stal reditelem skoly, takze mu jeho studenti a studentky pripravili ukazky tradicnich pisni a tancu (calypso a pod. – viz. fotky).

Po oslave jsme s otcem Josefem a otcem Piem (z Namagongy) vyrazili jeste na nedaleke vodopady (takove mensi, ale na peknem miste - mladez tam jezdiva na pikniky) a pak jeste k nemu na faru na pivo :). S “fadrama” byla fakt sranda, oba jsou hrozne prirozeni a vtipni (pritom jsem zatim moc chvaly na cirkev v Ugande neslysel – spise, ze se knezi staraji jen kdo jake ma auto a pod. – no ale je pravda, ze si tu neziji nijak spatne) a dobre jme si i popovidali. Slibili jsme jim, ze napriste je pozveme na tradicni ceskou veceri..

Po vylete jsme sli s Evou na “Dance hall party” v Buikwe. Transparent na ni lakal asi mesic, ale samotna akce byla fakt desna. Nejprve jsme si mysleli, ze jsme prisli pozde, nebot o ctvrt na 10 tam tancilo par lidi a jinak se nic nedelo, ovsem za chvili vsechny vyhodili (ze dovnitr muze jen ten, kdo zaplati vstupne) a zacali chystat aparaturu, cedecka a pod. Tak jsme tam zustali jen 3 (jeste jeden cernoch:) - mozna tech 2000 silinku za vstup bylo pro mistni i tak moc. No ale pak jsme zazili hruzu – v pravidelnych intervalech se asi 4hodiny vkuse na podiu stridali “umelci” – zpevaci (a jednou i zpevacka, taky teda dost hrozna), kteri na playback zpivali mistni ugandske songy (ke vsemu vetsinou pomalejsi a plne syntetickych nastroju) a nekdy se do toho pokouseli i rapovat. Postupne se sal zaplnil – nejprve slevnili vstup na polovinu a nakonec asi kolem pul druhe pustili dovnitr i dalsi a nechali DJ zahrat par songu k tanci…Asi jedinou pozivni skutecnosti vecera bylo, ze jsme nemuseli pesky do Malongwe (tak pozde by uz nic nejelo) a mohli prespat v Buikwe.

PS: Na zaver par aktualnich cisel: podle nejnovejsi zpravy OSN ze dne 13. brezna ma
Uganda nejmladsi populaci na svete. Prumerny vek obyvatel (celkem 28 milionu) je 15,3 roku a Uganda je zemi s nejvetsim podilem deti pod 14 let. Pritom podle statistik je prumerny vek veskere svetove populace 28 let. Soucasne s prumernym poctem 6-ti deti na matku a jednou ze tri nejrychleji rostoucich populaci na svete se ocekava zvyseni poctu obyvatel do konce roku na 30 milionu. V teto souvislosti tam o Cesku zadna zminka nebyla – necekane :).        

Posilam konecne fotky z pojidani termitu, jak jsem o tom psal minule. To, ze me na fotce nenajdete, neni nahoda. Ja dal k snidani prednost tradicnim evropskym pokrmum….Taky jsme byli v sobota na vylete v Mabiru forrest, nedaleko od Lugazi smerem na Jinju a za celkem prijatelne vstupne (8.000 USH na jednoho – s pruvodcem v cene) jsme tam na 4hodinove prochazce lesem pozorovali stalete stromy, liany, motyli, ruzne druhy ptaku a dockali se i opicek. No a malem bych zapomnel, videli jsme i hada – dost jedovateho, nastesti ale jen maleho a lezel na vetvi nad nami, tak nehrozilo, ze na nej slapneme:). Ovsem na ptaky a opice je pry nejlepsi jit brzo rano, coz se nam jaksi nepodarilo…Nakonec jsme se shodli, ze stejne ptaky mame v Malongwe hned za domem a v nedalekem lese jsou videt i opice (kdyz ma clovek stesti). Takze od dubna otevirame “Malongwe forrest” a za nemale vstupne tam budeme provazet nadsene belochy :).

< 

Do vcerejska tu s nami byla i kajanka Klara (Petrzelkova), ktera po par mesicich v Ugandskem pralese a pozorovani simpanzu (dela vyzkum nalevniku v telech simpanzu – jestli jsem to spravne pochopil… a soucasne se venuje sociologicke studii o moznosti/nemoznosti souziti ruznych kultur a mentalit – naposledy japonsko-ugandsko-ceske). Tak nam povykladala neco o simpanzich, ukazala i moc pekne fotky – nejake nam tu ulozila, tak se muzete taky mrknout.

PS: “jedinym” problemem je ma prerusena slibne se rozvijejici fotbalova kariera – do doby nez poslou z CR nejake potvrzeni, ze tam nejsem registrovan, nemuzu hrat zapasy :(. Tomu se rika sikana – po tom, co jsem odehral 3 zapasy si vzpomneli, ze jako cizinec musim mit ITC (International Transfer Card) a nedokazi pochopit, ze kdyz nemam v CR tym, nema ho kdo poslat…No jo, africke urady - to by ale bylo na samostatny list…

Premyslel jsem, o cem napsat, nebot zadna bombasticka akce se od poslednich dni neudala, a tak me napadlo napsat par zazitku z vesnice…

Na Buikwe High (stredni skola, kde ucim ctvrtky a patky) jsme jednou takhle pred obedem rozvinuli s kolegy uciteli zajimavou debatu o chozeni, holkach, svatbach a pod. Nejprve me zajimalo, proc jsou vsechny studentky uplne nakratko (skoro dohola), zda je to jen vzita predstava, ze “cim kratsi vlasy tim chytrejsi”, anebo to maji povinne (resp. delsi vlasy zakazane). Spravne byla druha varianta, ktera mi byla zduvodnena tak, ze by je cesani a pod. rozptylovalo a ze navic prislisna pece o vzhled by je mohla svadet i k “necemu jinemu”:). No a postupne jsme presli k tomu, ze pokud tu chce muz pozadat zenu o ruku, musi zaplatit otci sve nastvavajici kravami (jako veno). No a ze prumerna cena za manzelku se pohybuje tak mezi 5-12 kravami, zalezi jak kde…Tohle vykladali ucitele ze zapadu Ugandy, kde je to opravdu stale velmi bezne. Mistni to kritizovali, ze oni obvykle plati “jen” 2 kozy, nejake banany, anananasy a pod. Take kritizovali to, ze pokud chce zena opustit sveho manzela, musel by jeji otec kravy vratit, coz by asi nepripustil, takze je vlastne timto “drzena v manzelstvi”…Zajimava mi pripadala i moznost si zenu (divku) zamluvit jiz v ranem veku (klidne v 10-ti letech) zaplacenim zalohy (vetsinou jedne kravy), kdy pak pred svatbou zenich doplati zbytek. Takto “zamluvena” divka ma povinnost cekat na sveho nastavajiciho – ze srandy jsem na to reagoval tim, ze bych nakoupil 5 krav a “zabukoval” si 5 holek nekde na vesnici a pak si za 30 let prijel zkontrolovat, zda jeste cekaji :)…Zato u Karamodzu (odbojny kmen na severovychode Ugandy), kde kravy maji velkou hodnotu a vlastne nahrazuji penize, je predsvatebni ritual takovy, ze budouci zenich prizene sve stado krav pred otce bud. nevesty, ktery si stoupne nekde na vyvysene misto a kam az dohodi kamenem, ta cast stada mu pripadne jako veno…

Konecne jsem take zazil pojidani termitu. To bylo jednou takhle po desti (poslednich par dnu bylo prekvapive zatazeno a obcas i radne sprchlo), spal jsem v Malogwe, kdyz jsem tak kolem 7. rano slysel pod okny ramus a hlasy. Vstaval jsem zrovna do prace = skoly (na 8), a tak jsem se sel podivat – bylo tam asi 10 skolaku a vesele si sbirali do umelohmotnych hrnecku termity a po odskubnuti kridylek je rovnou za cerstva (pry je take pripravuji prazene) polykali. Nabizeli ochutnat, ze pry jsou sladci, ale s diky jsem odmitl…no nemusim mit vsechno. 

SOUVISEJÍCÍ FOTOGRAFIE

Byli jsme se take minuly vikend konecne podivat k Viktoriinu jezeru. Takovy mensi sobotni vylet s doktorkami. Jeli jsme do vesnicky Bussagasi, vedla tam hrozna cesta, kde se nedalo ani autem, tak jsme se nechali zavezt na boda boda. Celkem pekna rybarska vesnicka, na brehu lodky, rybari rozmotavali site, vsude se motalo spoustu deti…Zaplatili jsme si kratkou projizdku na lodce, poobedvali tam a jeli zase zpatky. 

Jinak pozoruju, ze me dny a tydny tu dostavaji rad, pribyva povinnosti a ubyva volneho casu (na druhou stranu jsem slysel, ze dostat se do takovych “stereotypu” je pro delsi pobyt v cizim prostredi velmi dulezite). Ctvrtky a patky byvam v Malongwe a ucim ve skole (skoro cely den). K veceru pak s Evou jezdivame do nemocnice posedet s doktory - Adrianou, Renatou a Jankem (chirurg, priletel ted v sobotu), neco pojime a nekdy dame i pivo. Vikendy byvam bud v Malongwe, Kampale nebo na cestach (vyletech). V nedeli se vracivam do Kampaly, abych stihl odpoledni zapas. Pondelky a uterky pracuji v kancelari, odpo mivame trenink a ve stredu (vetsinou delam pripravu do skoly) po zapase (konci vetsinou kolem 7.) specham na taxi a jedu do Malongwe…  Hral jsem dalsi dva zapasy: prvni 90min. na hrotu (1:1) a ve druhem me po polocase vystridali (0:1) – ale nic moc…Sice jsem toho moc nepokazil, obcas me museli faulovat, ale nemel jsem zadny vetsi sance - hrajeme nejak spatne, nedostaneme se poradne za pulku a po hloupe chybe pak dostaneme gol. Zitra mame dalsi zapas, ale pry je nejaky problem s mou registraci (nezda se jim asi, ze jsem v CR nehral za zadny tym nebo mozna chteji jen nejaky prachy – jako typicti africti urednici, kdyz jednaji s muzungu:), tak nevim, zda budu moci hrat.