Čtrnáctidenní cesta začala 4.8.2006 nástupem do autobusu, před nádražím v Olomouci. Počet členů výpravy byl šest, tři holky a tři kluci, což se projevilo jako výborné řešení, kterým se předcházelo případné „ponorce“.

Po cestě do Oradei, což byl cíl naší cesty, došlo asi uprostřed Maďarska k závadě autobusu. Po jejím sedmi-hodinovém odstraňování vesele pokračujeme v cestě a s patřičným zpožděním dorážíme do cíle. Zde vysedáme s tím, že se pro nás autobus na tohle místo vrátí, přesně za 14 dní. Důležité je, abychom zde byli i my. Autobus nečeká.

První noc trávíme v Oradei, máme štěstí a hned nacházíme hotel. Noc stojí 10 euro na osobu.

Musím říci, že Oradea na mě udělala hned dobrý dojem a celkově se mi líbila. Druhý den odjíždíme vlakem směr Ilva Mica kde přesedáme na vlak do Rodna Veche. Zde se vydáváme na týdenní trek,  při kterém chceme projít pohoří Rodny a dostat se do města Romuli.

Vše jde více méně podle plánu. Rumunské hory jsou opravdu nádherné. Přirovnal bych je k Tatrám, s tím rozdílem, že jsme nikde nepotkávali hordy turistů a žádné turistické chaty či restaurace. Vše co člověk potřebuje, si musí včas koupit v některém z magazínů dole v údolí a nést si s sebou. Taky není problém sesbírat dřevo, rozdělat si oheň, apod.. To by v žádném z našich či slovenských národních parků nešlo.

Po rumunských horách se volně pohybují pastevečtí psi, kteří hlídají poměrně velká stáda ovcí a koz. Jednou jsem na to málem doplatil. Nedržel jsem se naší skupiny a smělým turistickým krokem se blížím k jedné salaši. Ostatní byli asi 50 metrů za mnou. Věřím, že v momentě kdy na mě jeden z velkých psů vystartoval jsem právě na tuhle vzdálenost vytvořil světový rekord. Zastavil jsem se až u našich. Po vydýchání jsem byl už opět hrdina.

Bačové žijící celou sezonu na svých salaších a jsou velmi přátelští. V jedné nepříjemné situaci týkajících se stavu našich potravin, nám po složité domluvě, ale ochotně dali velkou hroudu ovčího sýru a chléb. Výborné! Trochu obtížnější je vzájemná komunikace, většinou jsou tito lidé negramotní. My, ale měli štěstí, že jeden z dvojice na kterou jsme narazili, uměl číst a s pomocí slovníčku jsme naši složitou situaci vysvětlili.

Během treku, je možno mimo stanu spávat i v salaších. Některé bývají, ale v katastrofálním stavu.

Z hor nás po pěti dnech vyhnalo zhoršené počasí. Zcela promočení a vyčerpaní jdeme dolů do údolí. Bez mapy, o tu jsme přišli v bouřce, a v husté mlze. Máme opět štěstí a narážíme na salaš kde trávím noc v relativním suchu. Další den, už za pěkného počasí, nacházíme včelařkou chatu a v ní ochotného včelaře. Ten nám poskytuje plac k postavení stanů a nese nám láhev svého skvělého medu. Po vyschnutí a důležité poradě, stanovuje další cíl cesty: Drákulův hrad. Stopem jedeme zpět do Ilva Mica. Zde zjišťujeme, zda nějaký hrad není náhodou poblíž. Vlakem se přesouváme do jedné horské vesničky. Složitě se anglicky dozvíme, že máme štěstí – hrad je asi 2 dny cesty lesem. Jeden z místních nám nabízí, že nás k němu za 100 euro doveze povozem. Pozor na to – jakmile lidé v údolí vidí cizince okamžitě se z něj snaží udělat výhodný zdroj příjmů.

Na večer vyrážíme k hradu. Cestou lesem potkáváme pouze dřevorubce, kteří nám na dotaz zda jdeme dobře pokyvují, opakují „Drakula castle“ a ukazují rukou. Dvoudenní náročná cesta byla únavná…o to horší bylo naše zklamání, když místo vysněného hradu přicházíme k rozlehlé chatové oblasti, jíž dominuje tří hvězdičkový „Dracula castle hotel“…

Po patřičném vynadávání se, bereme celou situaci s úsměvem. Z mapy lze vyčíst, že nějakých 40 km od tohoto místa se nachází Bukovina se svými známými středověkými ručně malovanými kláštery. Výborné místo naší příští zastávky!

Využíváme alespoň hotelovou recepci k zjištění odjezdu autobusu do Vatra Dornei.  Spoj, který měl odjíždět v 17:00 od místního magazínu, nakonec nejede! Naší situace si všímá jeden z opodál postávajících místních chlápků. Nabízí nám, že nás vezme povozem. To se nám velmi zamlouvá. Po Rumunsku jezdí mnoho koňských povozů, bereme to jako ochutnání místní tradiční dopravy. Nicméně po chvíli se ukazuje, že onen ochotný vozka je značně pod parou. Koně doslova žene a jízda se stává nebezpečnou. Koně kličkují po úzké silnici mezi odstavenými kamiony, do toho nás jiné kamiony předjíždí. Zastavujeme a hrubě vysvětlujeme, že takto by to nešlo. Dál pokračujme po svých. Ale to není taky to pravé ořechové. Z hecu plácneme rukou před přijíždějícím kamionem. Opět máme štěstí! Zastavuje a řidič nás bere až do Vatra Dornei!

Z Vatra Dornei je nejrozumnější jet vlakem do města Guru Humorolui. To je optimální místo k návštěvě klášterů. K návštěvě si vybíráme dva kláštery – Humor a Voronět.

Z Guru Humorolui k němu vyráží od hotelu v centru města dodávka jakožto taxi. Cena 1 lei je výborná a za chvíli již stojíme před branou Humoru. U kláštera je rušno, plno lidí, turistů, stánků a hospůdek s občerstvením. Klášter vypadá skvěle. Právě probíhá pravoslavná mše a místní obyvatelé jsou přítomni v klasických krojích. Nenápadně se mísíme do davu a fotíme „jako o život“.

Prohlídka je zajímavá, ale po asi hodince končíme v hospůdce na pivo a „mici“ – rumunské jídlo.

V dalším dni  navštívíme Voronět. K němu jdeme pěšky. Nocujeme u řeky, těsně vedle Guru Humorolui v kempu. Ten žije svým vlastním nočním rumunským životem. Nedá se proto počítat s klidnou a tichou nocí.

Voronět vypadá rovněž nádherně. Potkáváme zde český autobus cestovní kanceláře Adventura. Je to snad naše první setkání s Čechy. Také zde nakupujeme suvenýry a pomalu se chystáme k návratu do Oradei, a na cestu domů…

14 dní je krátká doba, ale myslím, že jsme ji plně využili. V Rumunsku si je třeba dát pozor na neustálou snahu ošidit turisty. Počínaje taxislužbou, nákupem jídla, přes nocleh a nákupem jízdenek u okýnka na nádraží konče. Tohle se týká převážně lidí z údolí. Horalé jsou mnohem milejší a ochotnější a hlavně – nemají snahu nikoho šidit. Proto je dobré před každou cestou taxi apod. položit otázku „ke koste?“ – kolik stojí? A cenu si prostě předem dohodnout…a v cíli na ní trvat.

Závěrem musím říci, že se mi Rumunsko přes veškeré lapálie s místními „podnikavci“ velmi líbilo. Čekal jsem, že bude plné starých ojetých Dácií, jak jsem slyšel z vyprávění, ale zdálo se mi, že vozový park je v podstatě totožný s tím Českým…V Rumunsku je překvapivě o něco dráž než v Česku – na to pozor při sestavování rozpočtu. Pokud chce člověk zůstat 14 dní v horách budou náklady minimální. Je-li ovšem potřeba nocovat sem tam v hotelu a cestovat vlakem, busem, pak se náklady patřičně navýší. V hotelu jsme spali celkem 4x a z toho 3x jsme platili v eurech. 

Pod článkem připojím tabulku s různými cenami

rumunsko_ceny.xls

Pavel Jurčík

Problém byl před cestou v tom, že jsme téměř nikde nenašli souvislejší informace o tom, jak to v Rusku chodí. Zejména jaké jsou kde ceny a co vše je třeba k cestování…Pokusím se zde alespoň základní informace uvést. Doufám, že se budou někomu hodit. Protože Rusko je nádherná země a několika denní cesta vlakem mezi starousedlíky je skvělý zážitek…

Omlouvám se nyní všem rusofilům a jazykovědcům - ruské názvy budu psát v latince a tak jak se vyslovují…

1. Letenka Praha - Moskva, kupovali jsme ji přes Student Agency a stála cca 8 500Kč vč. poplatků.

2. Vízum - to jsme kupovali taktéž přes SA, cca 1200Kč. Vízum jsme měli turistické, měsíční, jednovstupové. To byla možná škoda, byli jsme kousek od Mongolska a jednovstupové vízum nám zhatilo plány podívat se i tam.

3. Možná hned úvodem - na měsíční cestu (srpen), jsem měl 450 dolarů. Tyto peníze naprosto bez problémů pokryly veškeré náklady. Nocovali jsme ovšem převážně pod stanem. Myslím si, že se dá tato cesta absolvovat i za méně než za 450 dolarů.

4. Po příletu do Moskvy je třeba se zaregistrovat na policii. Nejjednodušší je, když se ubytujete někde v hotelu a ten registraci vyřídí za vás. Nás stála cca 30 rublů. Záleží na domluvě, ale po ukončení ubytování v hotelu končí i registrace. A na dalším místě pobytu je třeba se registrovat znovu. Nám šlo, alespoň o doklad prvotního zaplacení registrace. Když nás na konci pobytu kontrolovala policie, vysvětlili jsme, že jsme po Rusku stále cestovali a proto jsem se neměli kde registrovat. Stačil jim na konec jen ten prvotní doklad z Moskvy.

5. Po opuštění letiště je asi nejrozumější dostat se k metru. K němu se dostanete buď autobusem, taxíkem nebo tzv. “maršutkou” - něco jako taxi, s nimi se budete setkávat po celém Rusku. Nejbližší stanice metra je (v roce 2004 byla) zastávka “rečnoj vogzal”. Maršutka nás tam vzala za 20 rublů na osobu.

6. Odsud se dá jet například na stanici “Komsomolskaja” - zde jsou všechny tři největší moskevská vlaková nádraží, včetně Jaroslavského odkud startuje magistrála. Metro stálo 10 rublů, a lístek platil dokud člověk metro neopustil.

7. Ubytování v Moskvě. My si našli “gastěnici Turism”, u stanice metra “Botanyčnyj Sad”. Ubytování nás stálo 550 r/os. Ubytování bylo ovšem solidní a včetně snídaně. Na zpáteční cestě jsme ovšem zkusili vysokoškolské koleje “abšežitije”. To je taky celkem zážitek. Ty naše stály 100 rublů na noc a na osobu. Koleje byly také kousek od metra “Rečnoj vogzal”.

8. Po patřičné prohlídce Moskvy (asi 3 dny) jsme startovali vlakem směr Irkutsk. Také je možné dát si vyhlídkovou jízdu lodí po řece Moskvě, ta nás stála 120 rublů na osobu. Pro obyčejné české cestovatele se nabízí 2 třídy vagonů. “Plackarta” a “kupe”. Kupe je klasické spací kupé pro 4 lidi. Plackarta je mnohem zajímavější - zde jedou všichni lidé pohromadě. Proto se z vagonu za chvíli stane jedna velká rodina. A vzhledem k tomu, že jsou rusové velmi přátelští lidé je cesta plackartou skvělá.

cena jízdenky:  třída kupé:             Moskva - Irkutsk 3 872 rublů 

                         třída plackartnaja: Irkutsk - Moskva 2 545 rublů

Trasa Moskva - Irkutsk má asi 5 200 km

Na kratší vzdálenosti není třeba po Rusku jezdit spacími vozy jako kupé a plackarta, ale tzv. “električkama” - obyčejné “sedací” vagony. Jsou podstatně levnější a jezdí poměrně často.

9. Ceny potravin. Ty jsou v podstatě stejné jako u nás. O něco málo levnější. V době našeho pobytu stál jeden rubl asi 90 haléřů. Aktuální kurzy jsou k dispozici na internetu. Bankomatů je ve větších měsech taky dost. Směnáren taktéž. Jakmile se ovšem vydáte na venkov apod. je rozumné mít dostatečnou hotovost v rublech.

10. Během cesty vlakem je možné na nádražích i přímo ve vagoně koupit spoustu jídla i pití. Alkoholu i nealka. Nejvíc mi chutnaly masové pyrožky (do 10-ti rublů), ale i bramborové a hrachové nebyly špatné. O něco dražší než u nás bylo pivo. Nebylo jako české, ale dalo se pít. Nejznámější ruské pivo je zřejmě “Baltika”. Cestou se projíždí různá místa a těm odpovídají i místní speciality. Každá zastávka u řeky s sebou přináší i různé uzené, pečené a smažené ryby, raky a jiné vodní potvory. Trochu na štíru je to s hygienou. Zmrzlinu bych si asi nekupoval. Ovšem konkrétně já toho vydržím hodně a proto mi různé jídlo od různě pochybných lidí, co si 2 roky nemyly ruce, nečinilo velké problémy. V každém vagoně je 24 hodin zdarma k dispozici vařící voda ze samovaru. Káva, čaj, instatní jídla tedy nejsou problém. Je zbytečné brát si s sebou z domu veké zásoby. V Rusku není problém s nakupováním.

11. Po příjezdu do Irkutsku a po jeho prohlídce je samozřejmě možné cestovat na různá místa Bajkalu. Nejlépe je koupit si na nádraží mapu a vybrat si kam jet. Dobré místo je “Sludljanka” - je zde muzeum československých legionářů a nádraží postavené k poctě všem stavitelům Magistrály, celé z mramoru. Taky se odsud klikatí “Krugobajkalka”, nepoužívaná část Transsibiřské Magistrály. Klikatí se po skalnatém břehu bajkalu v krásné krajině. Jede krokem a nám se podařilo s průvodčí domluvit si jízdu na ochoze na čele lokomotivy. Krugobajkalka stojí i za pěší tůru, nebo se odsud dá jít na trek do okolních hor (výška kolem cca 2000 m.n.m.). 

12. Další místa na cestu kolem Bajkalu jsou např.: Bajkalsk, Mangutaj atd…

13. Určitě si nenechte ujít bajkalskou rybí specialitu - pečeného omula.

14. Jeden z treků do okolních hor může být výstup na “Pik Čerskavo”, tuším 2061 m.n.m. Na něj se vyráží právě ze Sludljanky. Ve Sludljance je možné využít i internetovou kavárnu.

15. Naše další cesta mířila do hlavního města Burjatské republiky - Ulan-Ude. Jako zajímavost je zde největší busta Leninovy hlavy na světě. Stojí na hlavním náměstí. Také je zde Etnologický skanzen. Vyráží se odsud do Ivolginsku kde je ruský budhistický klášter. My k němu jeli maršutkou. Řidič nás jako zelenáče pořádně oškubal a dohromady jsme platili 500 rublů!!! Na zpáteční cestě s námi jel jeden mnich, se kterým jsme se seznámili a zpáteční cesta už stále celkem jen 100 rublů. Pozor na to. Mimichodem klášer vypadá dobře a zmíněný mnich nás k sobě pozval na večeři.

16. Po cestě se určitě seznámíte se spoustou lidí. Někteří Vás budou zvát na noc k sobě domů. Tomu se nebraňte. Co se nám podařilo vypozorovat, není vhodné dávat pak lidem za nocleh peníze. Mnohem rozumější je vzít s sebou nějaký dárek - optimálně láhev vodky

17. Kolem Bajkalu je mnoho dalších míst, které stojí za návštěvu. My už jich bohužel více nestihnuli. 30 dní není příliš dlouhá doba.

Cekový dojem z Ruska jsem měl výborný. Lidé jsou zde přátelští a vždy nám pomohli. Mimochodem naše znalost rušiny byla nulová a azbuku jsme neuměli. I přes tento handicap proběhla cesta bez problémů. Azbuku jsme se naučili velmi rychle a ruština se dostává pod kůži také celkem snadno. S angličtinou, ale raději moc nepočítejte.

Doufám, že příspěvěk někomu pomůže v jeho plánování cesty. Není problém mít jakýkoliv dotaz.

Pavel Jurčík