Před obědem tedy vyrážím do centra San Theodoro a fakt nadšenej. Našel jsem výtečné info centrum.se strašně ochotnou paní, která mi francouzsky vysvětluje co a jak, co musím určitě vidět. A hlavně, dostávám spoustu materiálů, tak mám aspoň na zastávkách co číst. Po trase to mám jednu atrakci za druhou, takže budu s ohledem na návštěvu v Barbagii trochu improvizovat. V jednom mám ale jisto. Nudit se tady určitě nebudu. Za dva dny bych měl zvládnout asi 120 kilometrů do Nuoro a odtud je do Barbagie kousek, když jsem to slíbil, tak taky musím dorazit, aby si Sardové nemysleli, že Češi nedrží slovo. Prošel jsem městečkem, nechávám za sebou krásnou, ale rušnou pláž. Místní supermarket je otevřen, takže doplňuji zásoby, je odpoledne a sluníčko žhaví. Poučen z Korsiky, mažu se krémem, jak o závod a pomalu se šourám na zastávku autobusu. To bych měl také ještě říct hned na začátku. Sardinie má perfektní systém linkových autobusů, naprostá fantazie. Jízdenky nejsou nijak drahé a jízda je perfektní, pohodlná a klimatizovaná, někdy až moc. Nijak to sice nesouvisí se stopem, ale určitě se to bude hodit, kdybych někde zůstal viset.

Dneska mám v plánu cestu po pobřeží přes Budoni na místo, které se jmenuje La Caletta a odkud vyráží, podle prospektů, lodě do zálivu Orosei. Mám totiž dvě možnosti, a to, dorazit tam lodí, nebo stopem, tak si to alespoň zjistím. La Caletta je malé přímořské místečko s příjemným turistickým ruchem a opět nádhernou pláží. Vydal jsem se ale nejdříve zjistit, jak je to s těma lodičkama. A ejhle, nic do zálivu Orosei nepluje, takže je rozhodnuto. Stop. Zakotvil jsem na pláži, která je poloprázdná a užívám si pozdně odpoledního nicnedělání a opalování. Zítra se vydám polehoučku do Nuora, horského to městečka, zajímavého svou architekturou. Noc byla na pláži opět překrásná. Cítím se naprosto bezpečně a místním to nevadí, což jsem rád. Ráno to zase začíná smažit, ale srdnatě se vydávám po silnici do Siniscola, což je necelých 5 kilometrů po silnici, po rovince, tak se to dá jít. Vtom u mě zastaví dodávka s řidičem Markem. Mladej príma kluk, který jede směrem na Nuoro, tak to mám fakt kliku. Jízda byla nádherná. S Markem to byl fakt super zážitek, protože se z něj stává vynikající průvodce a já mám hlavně radost z další lekce Italštiny. Podle Marka na tom nejsem tak úplně špatně, což mi dost lichotí a v duchu děkuju opět své učitelce. Před Nuorem mně Marko zastavuje na výpadovce z dálnice. Kolem se tyčí pohoří Supranonte, nejsou to nějak vysoké kopečky, ale vypadají tak opuštěně, až z toho nemám nějak dobrý pocit.. Přede mnou je takový tunýlek, do kterého se mi moc nechce, když vidím, jak to ti Sardvé mydlej. A hele, zastavilo mi auto aniž bych mávnul, to je fakt zvláštní. Z toho auta vyběh rozzuřenej Sard a poslal mně do prdele. Čumim na něj, jak bagr na hlínu, tak si říkám, proč tak ječí? No protože stojim na blbým místě a on mně zahlídl v poslední chvíli. Nicméně, když zjistil, že mířím nahoru do městečka, tak přestal nadávat a naložil mě do auta a odvezl přímo do centra Nuora. To už jsme byli poměrně kámoši, no ono vlastně šlo jenom o to, že se hrozně leknul a málem naboural. Tak jsem se aspoň omluvil a zcela náhodně jsem objevil další sardskou tvář, jsou to prostě cholerici, stejně jako já. Vybouchnou a vychladnou. V Nuoru jsem zase našel info centrum a anglicky mluvící lidičky, takže zase fasuju místní materiály, mám aspoň co číst. Musím se ale zapsat do knihy, což je v pohodě. Je to pro jejich statistiku. Chvilku jsem poseděl na zahrádce jedný restaurace a v klídku trávím polední siestu. To je moc zajímavá věcička, zhruba od půl dvanácté tak do čtyř odpoledne, jsou všichni zalezlí, protože to vedro je nesnesitelný i pro ně, natož pro středoevropana. Tak klidně kvasím ve stínu a hledám v mapě optimální cestu do Orgosolo. Pozdě odpoledne vyrážím na stopa a chci se dostat z Nuoro do vesničky Oliena, kde začíná pohoří Supramonte. Á, můj oblíbený klimatizovaný autobus, jenže ne dálkový, ale místní linka a já nemám lístek. Chci ho tedy koupit u řidiče, ale ten nic takového nemá. Jízdné činí 1 Euro, tak se ho řidiči snažím vnutit, ale jenom mávnul rukou, že to je v pohodě. Za necelých dvacet minut jsme v Olieně, ospalé horské vesničce obklopené horským masívem Supramonte. Jsem tak nějak utahanej a jde na mně spánek, což se ukázalo, jako chyba, protože jsem si při vystupování totálně zničil kraťasy. Díry na kolenou jsou už pro ostudu a nechci, abych vypadal, jako debil. Sednul jsem si na lavičku, slušně pozdravil místní dva dědulky a vytáhnul kudlu. Můj armádní nůž budí trochu strach, ale klídek pánové, potřebuju si trochu upravit kraťasy. Tak jsem je začal odřezávat, snažíce se o aspoň trochu rovný řez. Povedlo se a v tom vedru jsem se trochu zadýchal. Nicméně se ptám na cestu do Orgosolo, je to odtud asi 12 kilometrů překrásnou krajinou. Mám výjimečně hodně času, takže naprostá pohoda. Uf, cesta je sice pohodlná, krásná, ale i únavná. Auta moc nejezděj, tak poctivě šlapu. Mám půlku cesty za sebou, když mi zastavuje jedno auto, aniž bych mávnul. Dost se tomu divím, ale jak jsem později poznal, není to nic výjimečného. Sardové jsou prostě takoví, vždy ochotni pomoci. Borec, co mně naložil, bydlí přímo v Orgosolo, kde za pár minutek jsme. Ptám se na hospodu, kterou mám nakreslenou na kousku papírku a on říká, jo tuhle znám, máme tam dneska sraz s rodinama na nějakou speciální pařbu. Trochu mě zamrazilo, ale zachoval jsem dekolt a nevyptávám se. Vysadil mně před hospodou a já okamžitě mířím k prvnímu stolu a dost utavenej jsem si sedl. Z hospody vykouknul chlápek a zařval: „Ichnusa?“. Trochu jsem se leknul, ale srdnatě říkám:“Si, molto grazia“. Bylo asi vidět, že toho mám dost. Pivínko do mě zahučelo, jak Němci do krytu a začal jsem se okamžitě potit. A to jsem ještě netušil, že se zapotím o mnoho víc. Kolem páté se začínají kolem mě množit lidičky s dětičkama. Viděl jsem nějaké známé tváře a nakonec se žene Marie, která mě zdraví, jako starého známého. Ve finále dorazil i můj řidič s rodinou. Bylo nás tam asi dvacet a přemísťujeme se na zahrádku za hospodu, kde bylo obrovské ohniště a nad ním viseli za nožičky tři divočáci, velký, jak stodola. Tohle někde potkat, tak se asi poseru strachy. Byl jsem usazen na čestné místo vedle Marie a teď, nic. Ticho. Bože, co mám dělat? Tak jsem anglicky načal Marii, co se jako děje. Nic zvláštního, jen mám něco hezkýho říct. No, tak trochu hustý, protože se pokouším dát dohromady nějakou rozumnou italskou větu. Když jsem domluvil, tak se kolem mě rozpoutal hurónský řev a hele, Sardové maj prdel z mojí Italštiny, což se jim tak trochu nedivím. Začali vstávat a představovat se i s rodinama a já začínám mít z těch jmen plnou hlavu, dvacet dospělých a k tomu asi třicet dětiček. Masakr neviňátek. Zábava začíná.

Komplikace je, že trajekt mi jede až odpoledne kolem třetí a ne do Olbie, jak jsem původně plánoval, ale do Golfo Aranci, což je trochu pruda, jelikož na Sardinku dorazím večer. A hlavně mám to jinak naplánovaný. Ovšem jsem také mistr improvizace, tak to snad nějak ustojím.

Bohužel moje cestovatelské kalhoty utrpěly po cestě několik trhlin, což je ta mrtvolka. Udělám jim na Sardince hrobeček. Fňuk.

Jako obvykle zasedám do maríny na kafčo a jedno lehké studené pivínko. A hned mám poněkud lepší náladu, protože jsem se před cestou věnoval 3 měsíce dost intenzivně italštině. A ejhle, mí Italové mi rozumí. Nicméně jsem hned zjistil nedostatky, a to, jak se počítá a jak zjistím čas. Budu muset na Sardince někoho hodného ulovit, abych se to naučil.

Cesta trajektem je klasika, barák na vodě, pět pater, dvacet barů a snad miliarda lidí, to bude sedmihodinová nuda. Nacházím taktické místo na horní palubě, docela to tady profukuje. Dole v baru nechávám bágl u starších Italů, kteří mi ochotně krosnu pohlídají. Tak si v klídku sedím u pivka, přemýšlím o svém plánu, co vlastně budu na Sardince všechno chtít dělat a s hrůzou při tom rozjímání přicházím na další mrtvolku. Nechal jsem si doma plyšovýho medvídka, ačkoliv jsem mu to slíbil. Trestuhodná nedbalost a doslova průser, těšil jsem se na moje oblíbené soutěže o největšího lenocha výpravy a hlavně mohl jsem s někým pokecat, když mi bude kapat na karbid. To to teda začíná. A to jsem ještě netušil, že tohle bude fakt drsnej výlet.

Nicméně, po necelých 34 hodinách cesty z Ústí nad Labem vystupuju na Sardské půdě. Je právě 23:15. Po té cestě vždycky poněkud zapáchám, takže první cesta, rychle něco najít u moře na spaní a hupnout do vody. Našel jsem malou plážičku, kde rozbaluju hlavní stan a ačkoliv mám prdel slepenou strachy, že na mně nějakej Sard vyběhne, ale nic takového. Opláchnul jsem se v moři, je to požiteček, tak jsem ještě něco popil a pojedl a už spinkám. Jsem utahanej, jak Pumpa.

Ráno bylo jak vymalovaný, v klidu snídám na pláži a potom rychle balím, protože se dneska chci dostat minimálně do Nuora, abych tam omrknul nurághské stavby a ty kolem Nuora jsou prý proslavené. Na jeden stop jsem v marině v Olbii, ale hned mažu dál. Slunce nemilosrdně pálí, fyzička mi rychle ubývá, ale budu statečnej, doplazil jsem se na výpadovku a začal stopovat. Najednou se kolem mě kupí halda lidí. Stopnul jsem si linkový autobus a za 3,50 se vezu na místo, které se jmenuje San Theodorico. A tak se „kochám“ pohledem na nechutný kopce porostlý machchií a přemítám, jestli jsem udělal dobře, nicméně jak jsme se blížili k moři, krajina se změnila k lepšímu. Konečně zastavujeme v San Theodorico, taková vesnice a docela hezká. Musím najít pláž a supermarket, abych něco nakoupil. Pláž s pomocí místních jsem našel asi za půl hodinky a supermarket taky, ale zavřenej. No ona je taky neděle, že? Budu muset čerpat z vlastních pochutin, ale nějak jsem se těšil na zelené olivy. Na pláži bylo málo místa, ale u jedné zídky jsem flek našel, sedí vedle mě taková příjemná dáma a čte si knížku. Ovšem naproti mně je obrovské ležení s ještě obrovitější ženskou, tak o deset let mladší, než jsem já, ale při tý váze se to fakt nedá odhadnout. Kolem ní pobíhaj malý děcka, tak do pěti let. No a když jsem se usadil a začal se kochat krásami sardské krajiny, tak jsem se mimoděk podíval na ní a fakt mně přešla chuť na všechno, jenže ona si nějak myslela, že se koukám na ní. Tedy bez urážky holka, kdybys viděla, jaký jsou u nás krásný holky i po dvou dětech tak se rozbrečíš. Nicméně vytahuju mapu, abych se podíval na další trasu a pozor, ta hezčí, vedle sedící dáma v mých letech se ptá, jestli s něčím nepotřebuju pomoct. Ano, potřebuju pomoct s hodinama a počítáním do sta. To není problém. Prima paní se jmenuje Maria a je tady na dovolené. Normálně bydlí ve vnitrozemí v oblasti, které se říká Barbagia, mám tedy kliku úplně velkou, protože zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Naučil jsem se další kousek italštiny a vím, kam se musím jet podívat. Byl jsem výslovně upozorněn na místní Barbaginské specialitky z divočáka. Odpoledne mi tak krásně uteklo. K večeru se pláž začíná vyprázdňovat, tak si užívám klidu a fotím si okolí, kousek odtud je nádherný ostrov. K večeru jsem si našel krásný místečko na pláži a začínám si vařit a trochu se desinfikovat Fernetem, abych náhodou nechytnul nějakou breberku. Nečekaně se asi za půl hodiny objevuje Maria s lahví Lambrusca, tak popíjíme a kecáme. Fantastický večer. Byl jsem poučen o místních zvycích, o rozdílech mezi obyčejnými Italy a Sardy, pokud bych to měl brát podle Marie, tak to jsou opravdu veselé kopy. Zábava se protáhla do necelé půlnoci a já mezi tím dělám noční snímky vzdáleného ostrova, protože noc je plná hvězd a je nádherně vidět. Krátce po půlnoci jde Marie na kutě a já si užívám šumění moře. Jo a jsem pozvanej ráno na snídani. Trochu mě to překvapilo, ale přeci se nebudu bránit. Nicméně, jak jsem zjistil mnohem později, je to tady asi normální. A nebo mám prdelní kliku.

A fakt, než jsem dopil pivko, tak u mě stáli. Hodil jsem se s báglem do kufru a udělal si pohodlí. Pán s paní jsou velmi příjemní kontinentální Francouzi. Luc a tuším Mirelle, ale ta výslovnost je fakt někdy příšerná. Jsou, jestli jsem to dobře pochopil odněkud z Lyonu a na Korsice jsou na tour s cirkusem. Dáváme v autě pivko a příjemně žvatláme o Korsice, kde jsem všude byl, co jsem viděl, a tak. Asi po necelé hodince cesty, jsem opravdu u cirkusového stanu a tady opravdu zalituju mých zničených nohou, protože jsem byl pozván ke stolu na pápko a jen tak mezi řečí dostávám nabídku, abych s nima ještě dva týdny zůstal a pomáhal se stanem a tak a ještě bych si vydělal nějaký drobáky. To mně fakt lákalo, mám ale opravdu obavu, aby se mi nohy nějak víc nepokazily, ale přesto jsem jim poskytnul nějaké informace, protože na Korsice jsou poprvé. Trávíme tak příjemný den u mapy, pivka a družného rozhovoru. Fakt se mi o nich nechce, byl by to opravdu super zážitek a určitě by byly i super fotky. Prostě si představte malinkej cirkus z filmu „Křidýlko nebo stehýnko“ s Funésem a jste doma. Taková pohoda, to se jen tak nevidí. Velmi nerad se loučím, ale protože musím dorazit na trajekt a zjistit, jak mi to plave, tak to prostě jinak nejde. Za ten den strávený s cirkusáky jsem opravdu vděčný, protože jsem se nemusel někde šourat ve vedru a hlavně jsem poznal naprosto suprovní lidičky. Asi za deset minut jsem u maríny a zjišťuju, že musím do kanceláře objednat lístek, tak jsem se tam vypravil a ejhle, trajekt mi sice jeden noční jede, ale zvolil jsem radši ranní, pro sichr a taky bych měl v Livornu zbytečně moc času a trávit ho ve městě se mi nechce, Mám tedy před sebou ještě krásný večer a krásnou noc na Korsice.

Hned za marínou jsem našel príma plážičku, musím si to místo zapamatovat, až sem pojedu příště. Koupu se a relaxuju, tedy, především chodidla relaxují a masáž slanou vodou v ještě otevřených ranách, tak to chce celýho chlapa. Už zase bulim. Těší mě ovšem myšlenka, že v maríně je taková příjemná hospůdka, kam se chystám na závěrečnou večeři a závěrečné pitíčko. A to jsem ještě netušil, co mě čeká. No nic, vyrážím kolem osmé do hospůdky, protože mám vskutku hlad a dávám si dary moře s lehkým bílým vínem, jako druhý chod mám takovou masovou směs, docela ostrou a k tomu čerstvé pečivo, prostě labůžo a musím říct, že si to fakt zasloužím. Tak jsem si to necelé dvě hodinky užíval a pomalu jdu na moje místečko na pláži a jako na potvoru je tam partička mladých Dánů, kteří začali lehce kalit, tak jsem se odšoupnul kousek dál, abych nerušil. Trochu jsem zalitoval, že mám k pití už jenom minerálku, ale co naplat. Za chvilku ke mně přišla holka, co pro tu partičku vařila večeři a s tak trochu provinilým výrazem ve tváři se ptala, jestli jsem po večeři, protože to nějak přehnala s fazolema a párkama. Chudák holka vařila, jako pro regiment a teď jí toho kupa zbyla, co s tím? Hm, proč ne? Tak jsem zasednul k Dánům a tak si tak papkáme, dostal jsem i pivko a v tom ten jeden kluk povídá: „Kdyby tak byla nějaká travka….“, no a v tom jsem si vzpomněl na palice od Jeana-Paula, já blbec bych je vezl v báglu a úplně jsem na to zapomněl, to by byl děsnej průser, protože při mý klice, by určitě probíhala nějaká drogová razie a v Itálii to není sranda, tam je to 8 let natvrdo a tak dlouho se italštině věnovat nehodlám. Tak jsem se sebral a přinesl jsem mu ty paličky, ať si to chlapec užije. Koukali na to dost vyjeveně a ještě, když jsem jim řekl, že to mají za večeři, tak to už vůbec nechápali. No a mejdan byl na světě. Bylo to hodně veselý a skončilo to po třetí hodině ranní hambatým koupáním v moři. Ráno jsem se šel rozloučit a od Dánů jsem návdavkem dostal sváču na cestu, celý balení párečků, plechovku oliv a malý chlebík. No prostě nádhera. Za necelou hodinku už trajekt odráží od břehu Korsiky, kterou jsem si neskutečně zamiloval a kam se určitě vrátím, mám tam v horách ještě nějakou „práci“.

Závěrečná kapitola a něco o Korsičanech.

Na ostrově jsem byl nakonec necelý měsíc a objel jsem ho dokola i s částečným vnitrozemím. Viděl jsem toho hodně, a to, co jsem neviděl, tak naplánuju na příště. Nemá cenu se rozplývat nad všemožnými krásami, protože to se musí vidět a ani fotky nejsou úplně prokazatelné, ta atmosféra je opravdu úplně o něčem jiném.

Nicméně, celá cesta i s trajektama, jídlem, pitím a závěrečným hýřením v restauraci u maríny, vyšla na cca 400 Euro, což mi nepřipadá mnoho. Dá se to určitě pořídit i levněji, pokud se smíříte s méně kvalitním jídlem a točenou vodou místo vína. Já jsem totiž fajnšmekr a všechno prostě musím ochutnat, takže na cenu moc nekoukám, ale po ochutnávkách žeru 3 dny sušený chrousty.

Vyplatilo se mi naučit se pár slov a frází ve francouzštině, podle mého je to i slušnost a místní, kteří sice mluví dialektem, to ocení. Jsou to velmi příjemní a společenští lidé a ve štychu vás nenechaj, ačkoli na blbce můžete narazit. Mně se to nestalo.

Co byste určitě měli na Korsice vidět a také ochutnat podle Pumpy:

Corte – překrásné město ve vnitrozemí s nádhernou citadelou, ale hlavně, je to starting point k horským krasavcům. Když pojedete nahoru údolím Restonica, dojedete k salaším Grotelle. Zaujme Pic Lombarduccio, kolem meandruje horská říčka a necelou hodinku pěšky, je horské jezero Melo a o kousek dál, sice už náročnější stezkou, jezero Capitello. Hned vedle údolí Restonica, je velmi zajímavé údolí řeky Tavignano. Obě údolí jsou překrásná.

Porto – přístav s janovskou věží, ale opět starting point na super výlety. Dáte se do kopce, směrem na vesnici Piana, která byla několikráte za sebou vyhlášena nejkrásnější vesnicí Francie. Po cestě narazíte na vstup do bizarního skalního bludiště E Calanche, nádherné místo, kde je celý den co dělat, kolem se tyčí nádherné červené skály, porostlé koberci macchie. V kteroukoliv denní s podvečerní dobu je to jedinečný zážitek. Když dorazíte do Piany, nevynechejte trek k majáku, pohled na ten padák do moře je super, někomu se může udělat blivno, tak pytlíček s sebou. Dole v Portu jezdí výletní lodě do parku Scandola, prostě šutry v moři, ale nádherný. Z Porta lze i vyrazit do nedaleké soutěsky Spelunca. Jinak v Portu je vynikající koupání v moři, oblázková pláž.

Ajaccio – hlavní město Korsiky, všude na vás kouká nějakej Napoleon, velkoměsto, nádherné a vyhlášené pláže, ovšem odtud je to kousek do La Paratta a odtud lze udělat trip lodí na Krvavé ostrovy, což jsou asi 80 m vysoké ostrůvky, pozor na piráty, kteří kdysi ostrovy okupovali a schovávali tam poklady.

Bonifaccio – no, tak tohle je totální nářez s citadelou na vyhlášených křídových útesech, doporučuji prohlídku ráno, dokud tam neproudí davy turistů. Tohle se prostě musí vidět, je málo míst v Evropě s takovým expresivním zážitkem. Od citadely po schodech nahoru, směrem na kopec zarostlý macchií a asi po 20 minutkách jste u takové bílé stavby, tam si udělejte piknik a kochejte se. Je to nádherný i večer, když jsou skály u citadely nasvícený. Večer Ale vezměte baterku, jinak to bude v tý macchii dost hustý.

Pláže Pallombaggio – já prostě miluju tropy a tohle je korsický Karibik, tyrkysové moře, nádherné koupání, pohoda, podle mého je to jedna z nejkrásnějších pláží Korsiky.

Col de Bavella – z horské vesnice Zonza s nádherným gotickým kostelíkem do kopce až na sedlo, kolem se otevírá výhled na skalní věže De Bavella, jsou tady nádherný černý borovice, všelijak pokroucený, ale na skalách na sebe řvou horolezci, což je dost slyšet, ale odtud zase dolů z kopce je fantastické koupání v Cascade de Anglois s možností zakoupení prohlídky kaskád přímo vodou. Dostanete neoprén a hurá proti proudu. Pro našince poměrně drahé – 40 Euro za osobu. Ovšem je to nářez.

Papání a bumbání:

Pivo Pietra – kaštanové místní pivo, poněkud tmavší, sladší a hustší konzistence, něco jako u nás řezaný nebo černý pivko, ovšem chuť je vynikající. Velké mě stálo i 5 Eur, ale když jsem do sebe dal čtvrtý, dostal jsem od udiveného hostinského velmi výraznou slevu, protože se divili, proč ještě nejsem pod stolem. Netušili, že přijela první liga. Ale bacha, druhý den jsem se nemohl srovnat do roviny.

Pastis d´Ammi – korsický pastis je fantastický a opravdu mnohem chutnější, než kontinentální, pije se s ledem, vychlazený a ředí se vodou. Místní u toho vydrží hodně dlouho a maj natrénováno, takže bacha. Cena cca 1,50 Euro za velkýho panáka s ledem a nezbytnou karafou ledové vody. Spočítal jsem si, že to vyjde levněji, než kupovat ledovou vodu, takže jsem na tom po odpolednech dost ulítával. Hodně jsem Korsičany sral, že jsem s nima vydržel večerní tempo. Měli jsme z toho srandu všichni. Po třetím Pastisu jsem nějak mluvil korsickým dialektem a používal místní výrazy.

Víno – tak u tohodle fakt nevim, jde asi o chuť každého soudruha, já jsem si kupoval v supermarketu jenom třídu AOC, což je nejkvalitnější, nicméně všude se víno dá koupit a na trzích i ochutnat, ať nekupujete králíka v baťohu. Na Korsice je hodně vinic, které produkují kvalitní vínka, chce to ochutnávat. Dají se i koupit pětilitrové demižonky za velmi příjemnou cenu cca 7 Euro s příjemným a velmi chutným stolním vínem. Nepohoršujte se, když přijdete do restaurace a tam pijou vinný střik i dost malé děti, protože i pro prcky to je osvěžující a lepší než ty chemický sračky typu Cola a podobně.

Olive verde – zelené olivy giganty, někomu to nechutná, já jsem na nich závislák. Oni je velmi rafinovaným způsobem nakládaj v mnoha úpravách, dali mi ochutnat i v supermarketu, na trhu to je běžné. Mně chutnaly olivy naložené v bylinkách a s česnekem. Cca 3,50 Eur za 100 gramů. Přibližně.

Sýry brocolli – neskutečné množství chutí a vůní a smradů, ovšem vždy velmi chutné a ačkoliv je někdy cena poněkud vyšší, stojí to za to. Tady se fajnšmekr nemůže splést.

Escaloppe – mořské mušle, jedl jsem je s melounem a s jednou dámou a bylo to fantastický, ovšem jedna porce stojí cca 20 Euro, k tomu bílé, pokud vyhledáváte večeři se silným afrodisiakem ( na mně to nějak nefungovalo), tak to je právě pro vás. No ono stojí za to ochutnat i jiné mořské potvůrky, ale hlavně ryby, jsou čerstvé, chutné, perfektně upravené a nejsou jako bláto, což se běžně stává v českých restauracích.

Specialitky masové – zejména specialitky z divočáka, různé druhy nakládaných a poté na macchii uzených nebo vzduchem sušených dobrůtek od klobásek, až po šunku. Kulinářský zázrak.

Tak a to by bylo asi všechno, tedy myslím všechno podstatné. A co teď? Teď vyrážím na Sardinii a vy můžete očekávat druhý díl s názvem Stopařův průvodce Sardinií. Příští týden ovšem očekávejte pár fotografií, bez toho by průvodce nebyl kompletní.

Michal Novotný – Pumpa65

Vrátím se zpět na cestu. Procházím lesíkem, je to tady nádhera sestavená z šutrů, lesního porostu a z černých borovic, někdy prapodivně pokřivených, mám spoustu času, a tak v tom pokřivení hledám symboliku a myslím na české politiky. A po cestě opravdu nacházím několik skvostných stromů, jako kdyby jim naši náčelníci ze šišky vypadli. V botě mi nějak začíná čvachtat, no potím se, jak prasátko, tak to bude asi od toho. Asi po hodince chůze, se mi nějak začíná jít hůř a hůř. V botách mi čvachtá, jako kdyby byly plný vody. Bohužel to voda nebyla. Asi hodinu před mým vysněným cílem, jsem musel zastavit, už to prostě nešlo. Sundám boty a sakra, mám bílý ponožky podivně zbarvený do růžova až ruda. Soudruzi výrobci asi někde udělali technologickou chybu. Membrána mezi podrážkou a nášlapnou vrstvou, kde byly zatím moje nožičky, jako v bavlnce, je prošlápnutá až na spodní vrstvu a úplně se zbortila, což nebylo úplně nejlepší pro moje puchýře, které praskly a začaly mi odčerpávat krev, jako upír. Nic moc pohled a hlavně nic moc pocit, sám uprostřed lesa s báglem, který je čím dál tím víc těžší. A zcela nečekaně jsem prošlápnul botky obě. Taková surovost. Už podruhé mi dnes vyhrkly slzy, strašně jsem se na horské jezero těšil, protože ty fotografie jsem chtěl věnovat mojí doktorce na cukr, jelikož je to bezvadná ženská a dala mě dohromady. A hlavně to mohla být nádherná kolekce. Ach jo, jsem smutnej, nicméně dál se jít nedá, to bych opravdu riskoval. Musím se vrátit a to i přes to, že to bude asi peklo. Naštěstí jsem načerpal z trubky dost vody, může si nohy očistit z nejhoršího, což jsem také udělal a tak trochu jsem se zděsil. Není to nijak optimistické. Sbohem jezero Oriente, sbohem Asco, kam jsem chtěl dorazit, smutný Pumpa se vrací do Corte. A po neskutečných útrapách, jsem k večeru zpět v civilizaci, když jsem na silnici stopnul starší manžele, kteří mě vysadili ve městě pod citadelou. Jsem fakt otrávenej a vrtám se v mapě, jak se nejlépe dostat do Bastie na trajekt. Dal jsem si aspoň v restauraci pizzu a relaxuju. Asi za hodinku se pomalu dostávám na stopa a usedám smuten u prašné silnice, kde skoro nic nejezdí a doufám v zázrak. Potřebuju se dostat aspoň do Ponte Lechia, abych ráno zkusil stop na Bastiu. Kolem mě projíždí policajtský auto, který asi po 20 metrech ode mne zastavuje. Sakra, ještě tohle mi chybělo. Když policajti hodili zpátečku, myslel jsem, že se rozbrečím a už jsem si připravoval nějakou výmluvu, prostě mám ještě nějaký blbý reflexy ze socialismu v Čechách. A hele, oni to jsou lidi. Vystoupil jeden policista a ptal se mně, kam jedu, tak jsem zvolil pravdu a řekl mu, že mířím do Bastie na trajekt a on na to, že jedou přímo do Ponte Lechia a že mně tam můžou hodit, jestli chci. Zázrak. Policajt člověk a nabídka svezení. To byl šok. Hodili jsme bágl do kufru a já nasedl do auta, kde byli ještě další dva policisté a dali jsme se do řeči. Tak jsem jim lámanou francouzštinou popsal dnešní den, tak jsme se nějak i normálně bavili a vysadili mě o kousek dál před Ponte Lechio, prostě super. Bylo to ještě pár kilometrů, ale místo, kde mě vysadili bylo príma, tak jsem si řekl, že přinejhorším tady někde přenocuju, jenže v tom u mých nohou v oblacích prachu zabrzdí takovej sporťák s italskou značkou a mladej Ital mi říká, že jestli jedu do městečka, ať si nastoupím. Tak jo, to je super. Jízda to byla šílená a Ital není Ital, ale Sard. Naštěstí italsky znám vydusit poměrně lépe, než francouzsky, tak si povídáme. Vypráví mi o Sardinii tak poutavě, že jsem si nějak vzal do hlavy, že se tam musím zastavit. (Což jsem také později udělal, viz Stopařův průvodce Sardinií) Za necelých pět minut ďábelské jízdy jsem u posledního baráku v Ponte Lechio, který je také hostincem. Mám toho dost, ale skočil jsem si ještě na jedno pivko a trochu kecám s místními, kam mám jít ráno na stopa. Je to kousek od mého místa na spaní, hned za čerpací stanicí. Noc byla krásná, nožky jsem ošetřil, jak to nejlépe šlo, ale mrzí mě, že jsem si z domova nevzal sypký penicilin, ale kdo by s tím taky počítal? A to si myslím, že díky vojenskýmu výcviku toho zmáknu dost. Usnul jsem na první pokus, ani ovečky jsem nemusel počítat.

Vyhlašuji druhou jubilejní soutěž o největšího lenocha výpravy a dělám opravdu dobře, protože je krásně a kemp je opravdu výtečný, ptal jsem se obsluhy u baru, jestli nevadí, že nejsem v kempu ubytován, ale to je v pohodě. Objevil jsem bezvadnou pizzu, tak si jí dávám a to byl požiteček, k tomu lehké bílé, fakt za směšnou cenu. Měl jsem také možnost se osprchovat ve sladké vodě, balada, no prostě opravdu výtečný den. Podle mých propočtů by se dnes mělo hrát ctvrtfinále a jsou tady dvě obrovské televize. Je rozhodnuto. Budu tady. Stejně nemůžu dál kvůli puchýřům. Prosoluji tělo v moři a jsem spokojen.

K večeru jdu do restaurace na další pizzu, utrácím, ale není to tak strašné, mám hodně našetřeno a dneska si to chci užít. V restauraci se mě ujala jedna animátorka a ačkoliv jsem protestoval, že jsem v pohodě a nic nepotřebuji, suše oznámila, že je to její práce. Dobře, proti tomu se nedá nic namítnout. Jmenovala se Ráchel a byla to Španělka. Prostřela stůl, no prostřela, tady je takový zvyk nedávat normální ubrusy, ale papírové, které se po jídle prostě zmuchlají a stůl je čistý. Objednávám si pizzu a k tomu půlku vínka, je trochu podivena, že chci červené, to se k pizze prý nehodí, ale přináší mi ho. Za chvilku zase pizza, jak kolo od vozu a prostě super, super. Hodinku sedím a potom si objednávám další vínko, tentokrát už bílé, takže je všechno v pořádku. Za hodinku začne fotbal a sakra, zrovna slyším moje jméno od baru. Tak se zvedám a přemýšlím, co je asi špatně, ale klid, to se jenom barman chce optat, jestli zůstanu na fotbal, aby mi mohl držet místo. Rozkošná služba. Zaplatil jsem v restauraci a ptám se Ráchel, jestli si můžu vzít zbytek vínka do baru. Jistě a k tomu fasuju čerstvou vodu. Usedávám k pultíku a objednal jsem si kávu, to by prostě bylo nemyslitelné, kdybych to opomněl.

U baru se pomalu scházeli sluncem unavení hosté. Dnes ale nehraje nároďák, ale Holanďani, tak jim budu fandit, proč ne? Jsem ale také dost unaven z toho sluníčka a další půlka vína mně dokonale uzemnila. Holanďané slavili postup na penalty a já už vesele chrupkal na pláži u takového vyplaveného stromu. Noc byla poněkud neklidná a ráno spadla snad tuna rosy, takže jsem mokrej, jako myš.

Jsou tady dva rybáři, takoví dědulkové, zkouším uplatnit několik italských slov, která znám a ejhle, oni mi rozumí. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že na těchto plážích je z loňského roku teplotní rekord, přes čtyřicetdva stupňů ve stínu. Darda. Dědulka říkal, že lidi z toho vedra padali, jako mouchy, což se nedivím. V tom nasedli na kolo a byli pryč. Chytil jsem první auto, co jelo kolem a už jsem byl opět na čerpací stanici, kam za asi 5 minut dorazili dědci a fakt se divili, jak jsem to stihnul. Koupili mi pivo, tak jsem si je za trest vyfotil.

Dnes se chci dostat do Corte. Výpadovka je hned za rohem, tak jsem si koupil ještě jednoho lahváče a popošel asi kilometr na hlavní křižovatku, kde jsem se usadil do prachu cesty. Klídek a pohoda. Popíjím pivko a pozoruju romantické kopečky kolem mne a vtom zničehonic zastaví auto , z něhož se line příjemná hudba starého pana Mozarta. Tak to je hukot. A už jedu, sakra mám se jako v zámečku, ať to trvá věčně. Za hodinku už jsem na hlavní silnici v Corte, Přede mnou se tyčí jediná vnitrozemská citadela, je postavená na takovým majestátním šutru, kolem ty hradby, prostě paráda, dá se na to koukat. Já mám ovšem v plánu údolím Restonica nahoru do hor, odkud chci vyrazit na jezero Oriente. Vydávám se tedy nádherným údolím, kde se valí mezi obrovskými šutry horská bystřina a vytváří nádherné peřeje a peřejky, je na to radost koukat a hlavně je to pro mě super zábava, protože když už nemůžu, tak vytáhnu foťák a stativ, někam zamířím a tvářím se profesionálně, takže odpočívám a dělám nádherné snímky na dlouhý časy. Kolem mě jezdí auta s turisty, jednou nahoru, jednou dolů, vždycky přibrzdí, občas někdo vystoupí z auta a pátravě se pokouší nabrat směr foťáku, protože, „ten profík“ určitě ví, co tady dělá. Nicméně vydělávám na tom cestu off roadem nahoru k salaším La Grotelle. Tak tohle je nářez, malá chatička pro turisty s občerstvením, štrůdl turistů mířící do hor a nad nimi se tyčí majestátní skála, místy ještě pokrytá sněhem. Zkušeně se místního horského vlka vyptávám na cestu na jezero Oriente v domnění, že půjdu směrem, jako ta turistická housenka. Ale sakra, zase jsem si spletl cestu a minul jsem ukazatel na jezero, takže se musím vrátit po silnici zpátky. Mám kvanta času, a tak se zastavuju přímo u říčky v domnění, že hodím koupanec nebo tak. Nacházím krásné místečko, tak si tady v klidu rozbiju ležení, je tady překrásný výhled na Pic Lombardico a do toho říčka prodírající se mezi obrovskými šutry a vytvářející nádherné vany, ve kterých bude jistě nádherné koupání. No prostě kouzelné místečko. Oskar nahoře zase žhaví, tak se fakt do tý vody těším, ale nejdřív to chce kafíčko, protože si to musím vychutnat, zalehnu do jedné vany, s kafíčkem v jedné ruce a cigaretkou v druhé. Takto vyzbrojen a s ďábelským úsměvem zkušeného trempíka jsem vlítnul do již vyhlédnuté vany a v tom se ozval děsnej řev, který místní skály vracely v ozvěně další minutku. Spousta turistů v okruhu deseti kilometrů si určitě myslela, že legendární Yetti vtrhnul na Korsiku a začne je tam požírat, někdo určitě pocítil slabost v kolenou a svět kolem se zastavil. Yetti to samo sebou nebyl, to jsem byl já. Jak jsem totiž vlítnul do té vany, nastala doba ledová. Tělo mi okamžitě ztuhlo v podivné křeči a byla zima, opravdová třícentimetrová zima. Pánové vědí, o čem je řeč. A dámy koneckonců také. No bylo to něco příšernýho. Chlap ležící v horské bystřině s vytřeštěnýma očima, naprosto neschopen pohybu s očima přes celou hlavu s pomalu tlukoucím srdcem a s kafíčkem v ruce, jediným to zdrojem tepelné energie. Maminko. Vyhrkly mi slzy, které se ovšem hned měnily v kroupy. Kdyby tohle někdo točil na kameru, určitě vyhraje nějakou cenu v soutěži typu „Šílenec roku“ nebo „Jak jsou ti chlapi blbý“.

Po prvotním šoku a když se mi srdce zase normálně rozběhlo, to už pomalu začalo jít a já začal věřit, že uvidím labskou kotlinu a svého synka. Položil jsem hrníček s kávou do mělké proudící vody a šel pro stativ, abych mohl udělat nějaké snímky. Po půl minutce bylo kafe perfektně vychlazené. Ale snímky stojí za to. Tím, jak jsem ležel v tý vaně, tak jsem objevil vynikající perspektivu a jak jsem potom viděl doma, stálo to za to.

Hodinku jsem se rozmrazoval na sluníčku a otáčel se jako ještěrka. Nicméně pro procházející turisty jsem byl jistě zajímavá a nečekaná atrakce. Někdo si mně myslím i fotil. Trapas. Před polednem jsem se ovšem vydal směrem z kopce do stínu lesa, hledajíc cedulku s odbočkou na jezero. Po cestě jsem také našel vodu opět typu trubka čouhající z náspu. Tahle vodička byla fakt ledová a ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si pomyslím, jak jsem se v tom ráchal. Ceduli s odbočkou po chvilce nacházím a stojí tam, že jezero Oriente je vzdáleno 4 hodiny chůze. Masakr. Cesta ovšem vede z velké části lesem, a tak pln optimismu vyrážím na mé vysněné místo. Jsem odpočatý a pln sil, ovšem nějak v té euforii nevnímám varovné signály jdoucí z bot, což se později ukázalo, jako opravdu zásadní průser.

Ten první byl z pláží Pallombaggio na výpadovku na Zonzu. Teď už mířím do vnitra Korsiky. Druhý stop a jsem v L´Ospendale, asi 400 metrů nad mořem. Musím říci, že se citelně ochladilo a začalo dost nechutně foukat. Stojím uprostřed krásných lesů a klepu se zimou a vzhledem k tomu, že moje nejteplejší oblečení je mikina, tak to není úplně v pohodě. Ovšem ten pohled za to stojí, procházím kolem rozeklaných žulových masívů a s přibývající výškou se přede mnou otevírá nádherná scenérie pohoří Col de Bavella, kam bych měl dorazit zítra před polednem. Dorazil jsem k takovému jezírku, kde hledám nějaký přístřešek, ale přesto mně něco nutí jít ještě na hlavní a zkusit chvilku stopovat. Začíná se smrákat a místo na spaní najdu vždycky. Ještě než jsem si tohle domyslel, zastavilo auto s vykuleným chlapíkem, který se na nic neptal, jenom řekl, že jede do Zonzy. No to si představte, taková klika.

Chlapík mně vysadil u jedné restauraci, že tam na něj mám počkat. Proč ne. Vzbudil jsem mírné pozdvižení, protože ze mne padá snad tuna písku. Po chvilce přichází můj zachránce před zmrznutím a objednává mi Pastis. Jak jinak. Zahřívám se Pastisem a povídám si s místními o mé cestě, docela mi je už i rozumět, alespoň něčemu. Kolem půlnoci se chystám ke spánku a ulehám u takové vysoké zdi. Je tady krásný trávníček. Noc byla super, usnul jsem, jak dřevo. Ráno bylo jako vymetené, a tak se pomalu probouzím a jak s hrůzou zjišťuji, spal jsem u hřbitovní zdi. Ne, že bych se bál mrtvých, ale to faux-pas za to prostě nestojí. Je ale vidět, že jsem v kulturní zemi, tak jenom s uzarděním zdravím kolemjdoucí a rychle balím. Ještě, že neprobíhal žádný pohřeb. To by asi nebylo noc v pohodě. Než jsem sešel zpět k hospodě, kde jsem trávil večer, hostinská na mně křičí, jaká bylo noc. Cítím potřebu to nějak vysvětlit a snažím se velmi lámaně omluvit, ale nic se přeci neděje, to je v pohodě. Jsem docela vykulenej, všichni se smějí, jasně, že na můj účet, ale stojí to za to. Mám na stole kávu a dvě čerstvé bakety. Někdy mě ti Korsičani fakt dostávaj. Asi po hodince se zvedám, že vyrazím dál do sedla ve výšce 1711 metrů. „Kam bys chodil, to je hrozná štreka, za chvilku tam začnou jezdit turisti, je neděle, tak si počkej, někdo tě tam nahoru hodí.“

Tak čekám. 5 minut a už jedu. Domorodci měli pravdu, s tím báglem bych tam šel půl dne, takhle jsem za 25 minut v sedle, kde zůstávám stát v němém úžasu. Kolem mě se tyčí žulové věže pohoří Col de Bavella, ta nyjvyšší má před 1700 metrů. Vychutnávám si nádhernou scenérii, kde v popředí mám černé borovice, od větru různě zprohýbané a některé velmi bizarních tvarů. Tak jsem zde zůstal asi hodinku, viděl jsem na Korsice už hodně krásných míst, ale tohle překonalo mé nejdivočejší představy.

Nic naplat, musím dál, a proto se pouštím dolů ke kaskádám Pollischellu, podle mapy je to asi 12 kilometrů. 12 strašných kilometrů, po horské klikaté silničce, kde není místo na odpočinek, protože riskuju, že mě smete nějaké auto. Jdu tedy opatrně a zastavuji pouze u pramínků vody, je tam víc místa. Tak to je očistec. V dálce už slyším hukot kaskád, tak mi to dodává sílu. Za necelou další hodinku se dostávám konečně ke kaskádám. Cesta ze sedla mi trvala pěšky necelé 3 hodinky, což docela ujde. Mám ale placatý nožičky, hledám si nějaké místo na sváču a vykoupání. Kaskády jsou teď kolem poledne zaplněné lidmi. Chtěl jsem udělat aspoň pár fotek, když už jsem tady, ale najít místo bez lidí, které by bylo alespoň trochu zajímavé, to je opravdu práce. Naštěstí se mi podařilo takové místo najít, ovšem dvěstěkilová Němka tam hází psovi klacek, nicméně začnu chystat nádobíčko v domnění, že jí to napadne, ovšem to jsem se krutě zmýlil. Tak čekám a čekám, tvářím se profesionálně a za chvíli dost nasraně. Hujaja, povedlo se, baba viděla můj ksicht a vysmahla pryč, zrovna včas, protože jsem se dostával do stínu. Přemísťuji se opět na hlavní stanoviště a můj další cíl cesty je Solenzara, kam se na jeden stop dostávám s partičkou Čechů, kteří byli velmi laskavi a hodili mě až k moři. Musím prostě do vody, protože jsem dost splavenej. Sluníčko dneska fakt řádí, ale moře je prostě neodolatelné. Solenzara není nijak zajímavá, tak startuju dál a kolem půl osmé večer, jsem se ocitl v městečku Ghisonaccio.

Dneska už dál nepůjdu, protože toho mám fakt plný kecky a tak usedám do pizzerie a udělal jsem dobře. Večer je zase fotbal, to bude atmosféra. Nicméně šlo to mimo mě, protože hrála Francie s Řeckem a tady fandili Řekům. Byl to ale pěkný večer, pizza i s litránkem vínka stála kolem 10 Eur, což zase není nijak tragické. Za tmy jsem si našel místo pod jedním stromem kousek od silnice, nikde nikdo, prostě super zážitek.

Dnešní den byl velmi náročný a nožky mě bolí ještě teď, nicméně komplikace si prostě nepřipouštím. A to byla velká, ale opravdu velká chyba.

Prohlídku začínám u citadely, kde je i v tuto večerní dobu množství turistů, no a musím uznat, že je na co se koukat. Dělám několik snímků, ale lepší to bude zítra a tak se vypravuji nahoru do kopce, kde je slyšet hlahol, takže tam tuším nějakou příjemnou hospůdku, kterou také nacházím a usedám k litříku vínka. V televizi je zase fotbal, což znamená, že bude v hospodě i pěkný řev. Hrála Itálie proti někomu a já sedím v hospodě plné Italů, tak si to asi umíte představit. Trochu mně trápí problém se spaním, ale ten se zdá být vyřešen, když jsem narazil na takové široké schodiště kousek od citadely, kde se mi to zdá být fajn. Hluk z citadely je slyšet jen mírně a mám krásný výhled na přístav pode mnou. Bude se mi krásně spát a vlastně jdu ihned na kutě, protože zítra bude náročný den.

Jak jsem předpokládal, ráno bylo opět úžasné. Vstávám dost brzy, protože nechci, aby ranní turisté chodili kolem mého ležení a vyplácí se. Když si ráno vařím čaj, první nedočkavci už v zástupech chodí kolem mě a to je teprve sedm hodin ráno. Za chvilku vyrážím za nimi směrem k nedalekému majáku. Procházím hustou macchií, která je mi místa po prsa, ale pohled na blížící se bělostnou stavbu mně žene vpřed. Cesta je značená kamennými mužíky, takže orientace v porostu není zase tak špatná, je to ale náročné a děkuji své prozíravosti, že jsem vyrazil, když je ještě poměrně snesitelná teplota. Chudáky, kteří se tady budou procházet kolem poledního, upřímně lituji. Za necelou hodinku jsem konečně dorazil na místo, které se jmenuje Capo Pertusato. Vzhledem, že to je jejjižnější výběžek ostrova, mohu slovy klasika oznámit, že Jižní pól byl dobyt. Dobyt. A to se Vám fakt neochodí.

Přede mnou se totiž ukazuje jedinečný pohled na bílé křídové útesy, majestátně se tyčící do výše až sto metrů nad mořem. Vlivem eroze jsou útesy rozvrásněny do bizardních tvarů hrajících vlivem dopadajícího slunce neskutečnými odstíny barev od bílé přes světle karamelovou až po svěží zelenou od mechového porostu. Kolem útesů poletují v hejnech mořští racci a já jenom stojím v němém úžasu. Tak tohle je fotografický ráj. Tady se dá fotit úplně všechno. Asi hodinku si vychutnávám tuhle atmosféru a sleduji pohyb na moři, což je opravdu zajímavé. Do zátoky vplouvají výletní lodě ze Sardinie, která je odsud pouhých dvanáct kilometrů. Funguje to asi tak, že se připlaví taková obluda a ukotví asi kilometr od útesů. Zatímco se na palubu k bílým stolkům podává kontinentální snídaně, loď se otáčí na místě, aby mastňáci hezky všechno viděli pohodlně a nemuseli vstávat od stolečků. Vracím se radši zpět do Bonifaccio a přes známou trasu kolem citadely se dostávám dolů k přístavu, protože tam bude kousek na výpadovku. Byl bych tady určitě ještě mnohem déle, ale město se nebezpečně plní turisty. Sešel jsem dolů k marině a kupuju dvě žhavé bakety a pivko, abych nejel dál na lačno. Dnes bych očekával dle mého plánu další vrchol, a to pláže Pallombaggio.

Nepospíchám a líně se přemísťuji na stopa a za necelé dvě hodinky stojím před ukrutným kopcem. Sakra i mapy lžou, tady měly být pláže a místo toho taková ohromná hrouda. Koukal jsem na to jako bagr na hlínu, tedy vyjeveně a aniž bych mávnul, přede mnou stojí auto a v něm dědulka, potažmo kouzelný dědeček, protože ještě než jsem řekl kam chci, už jsem seděl v autě a mířil mně neznámo kam. Jak jste jistě pochopili, pláže Pallombaggio jsou přímo za tímto kopcem. Můj kouzelný dědeček byl Germanikus důchodce a měl radost, že s ním mluvím německy. Vysadil mě přímo u pláže. Měl jsem tu čest vidět mnoho pláží po celém světě, ale tohle bylo něco úžasného. Jak jsem se rozplynul na pláži v Calvi, tak tohle byla dostávka. Tropy.

Našel jsem si místečko vedle takového katamaranu, protože jsem potřeboval trochu stínu a otevřel jsem si láhev Cabernet 2003. Výtečné víno. Začal jsem si i vařit, což vedle domorodců s piknikovými košíčky, tedy koši, způsobilo mírné pozdvižení. Normálně jsem rozbil ležení a dávám spacák na sluníčko, zdál se mi trochu provlhlý a kochám se krásou pláže a moře. Normálně mě to uspalo, což nevadilo, stejně jsem se těšil na západ slunce. K večeru se přemísťuji na skály a dělám několik záběrů. Kolem mě šla jedna paní se synkem a málem mi vlítla do záběru. Dali jsme se do řeči, je to Pařížanka a zná Prahu a Karlovy Vary. Poradila mi místo kousek dál, kde je hospůdka a tam se prý dá přespat na verandě. No proč ne? Sbalil jsem se a šel asi kilometr po pláži, kde jsem narazil na takovou haciendu přímo na pláži. To bylo super a ejhle opět se hraje fotbal, tentokrát Česko – Německo. Nechtěl jsem opakovat anabázi z Galéria, a tak jsem se v klidu u sklenky Pastisu koukal. Zrovna češi vyrovnali a jak jsem tak povykoval, prozradil jsem se. Vedle mě seděl jeden Holanďan. Který poznal češtinu a rozhlásil to do celý hospody. Dostal jsem od něj a od hostinskýho po Pastisu, měl jsem co pít, prostě super. Holanďani se začali rozjíždět a prostě mě nechtěli pustit a prý když nároďák vyhraje, což by Holandskýmu týmu moc pomohlo, tak se prý nemám starat o pití a nocleh. No dobře, když jinak nedáte. Baroš dal gól a začalo oslavovací peklo. Najednou jsem zničeho nic seděl mezi dvaceti opilci a stůl se prohýbal pod náporem jídla a pití. Frťan střídal frťana, sakra lidi, takhle to nejde, to bych byl zítra na plech a chtěl jsem dál do Porto Vecchio.

Našel jsem si krásné místečko na pláži a pozoruju noční oblohu. Noc byla plná hvězd. Nad Sardinií je bouře.

A je to tady. Jsem línej, jak vandrák v červenci, tedy v červnu. Pro to, abych vyhlásil soutěž o největšího lenocha výpravy hovoří i fakt, že mám den k dobru oproti plánu a dost ušetřených Eur, takže proč ne?

Pláže se pomalu zaplňují místními a turisty a bratrská Holandská výprava ze včerejšího večera mě tahá k nim, což mi nevadí. Horší je, ze ti blázni začali pařit už od rána, ale já se této zábavy nezůčastňuji, za prvé proto, že gentleman před desátou nechlastá a za druhé proto, že při tom vedru by to byl rychlý konec. Začal jsem si vařit jídlo, což zvedlo salvu smíchu. Co blbneš, když si tamhle můžeš dát pizzu. Nechtěl jsem ale zbytečně utrácet. Dělám pořádnou gulášovku a ti blbouni mi jí ochutnávali tak statečně, že jí prostě zblajzli. Škoda, chtěl jsem si po té večerní smršti trochu spravit žaludek, no nic.

Nicméně den probíhal ve veselém proudu, slunce uplatňuje právo útrpné a aby té mučírny nebylo málo, tak se čas od času zvedne takový mírný, leč dosti nepříjemný větřík a když se člověk namaže krémem, tak je po chvilce dokonale opískovanej. Jsem tedy radši ve stínu palmových přístřešků, kde popíjím domácí korsické vínko Callisto, je červené a pije se ledově vychlazené. Ovšem balada na chuťové buňky.

Odpoledne začínám pomalu přemýšlet, jestli vyrazím dál nebo ještě zůstanu, ale mezi námi, lenošení bylo už dost.

Soutěž o největšího lenocha výpravy jsem stejně nevyhrál. Vítězem se stal můj deníček, protože nejen, že se vůbec nehýbal, ale ještě jsem ho nosil. Loučím se s partičkou Hollanders a pomalu balím. Dokázal bych si tady představit určitě několik dalších dní, ale něco mě prostě táhne dál do vnitrozemí. Je kolem páté odpoledne a vyrážím.

Pozdně odpolední motlitba: Dobrotivý Bože všech stopařů, děkuji Ti za přízeň, kterou mi prokazuješ, protože bez Tebe bych byl fakt v prdeli. Ámen.

Něžná Korsika.

Pláž v Cargese nezklamala, protože dělám super snímky dětí v moři. Budou se hodit do nějakého katalogu. Snažím se být ve stínu, protože nechci zase skončit s nějakou spáleninou. Kůže si potřebuje odpočinout. Dal jsem se do řeči s mladými lidmi, kteří jsou zde na výletě a jsou z Ajaccio, hlavního města Korsiky. K večeru se vrací zpět, tak na nic nečekám a kolem osmé večer do Ajaccio dorážíme. Dneska jsou tady hudební slavnosti, kde vystupují soubory z celého světa, tak to přece nemůžu prošvihnout.

Moji „taxikáři“ mi zastavují přímo u místa, kde se koná festival. Vstup je zdarma a nápoje za mírné ceny. Hned v úvodu mně přivítal brazilský nářez v podobě capuerry, brazilské kombinace tance a bojového umění. Ještě nikdy jsem to neviděl na vlastní oči, je to fakt pěkný. Lidi okolo se očividně baví a já s krosnou u nohou se bavím taky. Capuerru vystřídalo pravé americké blues, ovšem muzikanti byli děti. Tak to jsem nežral. Nejstaršímu mohlo být tak patnáct, ale na foukací harmoniku to mydlil, jako dospělej. Stál jsem tam takhle asi hodinku a pomalu se začalo stmívat, tak si asi bude muset najít něco na spaní. Vím, že kolem přístavu se nějaké místečko najde, a tak vyrážím tím směrem, ale mám smůlu. Přístav se táhne tak tři kilometry, jedno molo vedle druhého, jachta vedle jachty, nic pro mě. Vracím se tedy zpět a beru to takovými uličkami, kde je totální pařba. V každé hospůdce je nějaká muzika, kterou moc nechápu, taková divná směs řeckých, francouzských a latinských rytmů. Jak se později dozvídám, typická korsická hudba. Usedám znaven v jedné hospůdce a objednávám si Pastis. Zrovna v televizi začíná fotbal, tak se budu koukat.

Moc se mi z hospody nechtělo, ale musím najít něco na spaní. Vracím se tedy zpět k místu, kde se konal festiválek a jdu po nábřeží, kde po chvilce objevuji perfektní místo na spaní. Udělal jsem si vigvam a chystám se k spánku, když se nade mnou ozvalo: „Hele, tady někdo spí, asi nějakej bezdomovec“, slyším lahodnou češtinou, tak jsem se jenom natočil a česky říkám: „Tak ho nechte spát“, což způsobilo, že jsem šel spát o tři hodiny později. Parta středoškoláků z Prahy tady v rámci festivalu vystupovala a zrovna byli na večerní procházce, ovšem když si našli toho bezdomovce, namísto spánku přitáhli spoustu jídla a pití a na malém plácku u moře se rozjel noční piknik. Bylo to maximálně super, ráno ale jedou jiným směrem, než já, tak je nemůžu ani zneužít. Škoda.

Ajaccio je velkoměsto, jako každé jiné. Hodně lidí, šílená doprava, prostě nic pro mě. Stejně dělám povinný snímek a vyrážím na stop. Z bludiště křižovatek se dostávám poměrně snadno a za chvilku jsem na výpadovce. Na první stop se ocitám v takové horské vísce, která se jmenuje Grosetto. Je to tady prima, až na útočného psa v takové malé hospůdce u křižovatky. Zbytek turistického salámu, který se hodí už jen opravdu pro psa, dělá mírný zázrak a pejsek je tak milý, že to překvapuje i majitele. Sedím totiž majestátně u stolečku, popíjím kávičku, kochám se krajinou a u nohou mám chlupatou obludu, která je za kousek salámku klidná, jako beránek. Asi to bude tím botulinem. Majitel se mě pořád ptá, jestli mi to nevadí a chudák ani netuší, že mám hrůzu i z ratlíka. Vzhledem k tomu, že jinak psisko pobíhá po restauraci a štěká na každého hosta, je to malý zázrak a za salámek, který už pomalu měnil barvu, dostávám návdavkem k útratě zdarma i dva litry ledové vody, baketu a jak jinak, bochánek sýra, který chutná po česneku a nádherně voní. Místní specialita, která je dost drahá a normálně bych si to nekoupil. Je to ovčí sýr, do kterého se přidají bylinky a spoustu česneku, a potom se to nechá dozrát v takovém plátýnku a po měsíci zrání lehce přeudí na směsce suché machie a myslím, že cedru. Korsičani mají své specialitky fakt na úrovni a klidně bych si na to zvyknul. Po siestě jdu zase na stopa a pouštím se do kopce, kde je další křižovatka. Tam jsem to zakotvil do stínu a pokouším se stopovat. Zastavuje mi rastaman v pick-upu. Když otevřel dveře, tak se vyvalil známý dým z marihuany. Ani se mně nezeptal kam jedu, ale první otázka zněla, jestli kouřím ganju. No, proč ne, když nějaká je, tak klidně. Jean Paul, jak se rasta jmenoval, se normálně rozsvítil, jako žárovička a že prý když si s ním dám travku, tak mně potom hodí, kam budu potřebovat. Moje dnešní představa byla pláž v Propriano, které je odtud asi dvacet kilometrů. To prý není problém, stejně tam odpoledne jede, takže jestli nepospíchám, hodí mně tam. Výzva k tanci se neodmítá a po chvilce jízdy se dostáváme do horské vesnice Casalabriva, kde Jean Paul bydlí.

Na tomto místě bych měl říct, že ačkoliv se anglicky a německy domluvím, moje francouzština není valná, i když po několika dnech se na základních věcech domluvím i tak. Příbytek Jeana Paula je skromný domeček postavený někdy v minulém století. Místo dveří, jak známe my, je zde pouze něco prkenného vyřezávaného s obrovskou závorou. Nikde se tady nic nezamyká a ono se není čemu divit, protože tady žije asi stopadesát obyvatel a všichni jsou z jedné „rodiny“. Nutno poznamenat, že Jean Paul je tak trochu černá ovce rodiny. No, to je jako s pornem, někdo to prostě dělat musí.

Za zvuku reggae si děláme kafe a jako host dostávám způsobně upravenou paličku, jak se později dozvídám, je to nějaký jamajský model, vypěstovaný na Korsice. Jean Paul je totiž zahradník a stará se o městskou zeleň v Propriano. Pěkná práce. A na místní poměry celkem slušně placená.

Jen co jsem trochu potáhnul, tak se mi hrůzou začnou ježit vlasy. Sakra, vždyť máme potom jet autem, ale vypadá to, že travka není nijak silná. Konverzace se slibně rozjíždí, byť ve francouzštině, takže pouze způsobně pokyvuji a dozvídám se fakt zajímavé věci o solární energii, legalizaci trávy, politické situaci Korsiky, no prostě Jean Paul mlel o všem možném a bez přestání, asi půl hodiny. Já naopak měl radost, že travka není nijak silná, takže to s jízdou autem bude v pohodě. No a jak tak mlel a zrovna se nadechl k dalšímu proslovu o vlivu italských rodin, tak já mu v klidu česky říkám: „My fotografové jsme paměť tohoto světa!“ a bylo vykukáno. Jean Paul řekl jenom, že jasně a ubalil si dalšího jointa. Pro dnešní den je hotovo, i když čerstvý vzduch u něj na zahrádce, mně probral.

Zahrádka Jeana Paula není taková upravená, jak známe z katalogů a časopisů, ale ryze účelná. Zapomněl jsem totiž dodat, že jeho vášní se staly bylinky, jejíchž pěstováním si přivydělává. Takže na jeho zahrádce jsou koberce mě naprosto neznámých bylinek, ale některé z nich, jako třeba oregáno, majoránku, hřebíček, jsem uhodl hned. Na větším políčku si pěstuje zeleninku a nezbytnou ganju, které zde má patnáct druhů. Je také specialistou na korsickou růži, odrůdu, která se pěstuje jen na Korsice. Jsou to asi dva metry vysoké solitérní růže s palicí, jako velký pomeranč a silnou vůní. Běhali jsme po zahrádce asi hodinku, což bylo fajn a prokouřený hlavy se pročistily. Zaplať pánbu.

Na cestu dostávám nějaké bylinky proti hmyzu, příjemně to voní, no a několik exkluzivních palic trávy. Hm, budu si ale dávat bacha. Nasedáme do pick-upu a ženem to po takových polních stezkách, až se dostáváme na hlavní třídu do Propriano, kde se loučíme. Tak teď mám několik možností, buď zůstat a přespat v Propriano, nebo se dostat do Sartene, kde bych se chtěl podívat na menhiry. Volím druhou možnost a jdu na stopa. Vrátit se můžu vždycky.

Ráno bylo v pohodě, bez bolesti hlavy a s pořádným kafem. Jak hostinský slíbil, odvezl mě na hlavní silnici do Porta. Chtěl jsem sice na loď, ale po krátké prohlídce přístavu jsem zjistil, že výletní lodě do národních parků vyplouvají až v červenci. V půl desáté ráno jsem tedy na křižovatce a zkouším zase stopovat. Moc to nejde a do Porta je to asi 50 km. Sluníčko zase pálí, ale poučen z předchozích dní, se mažu, jak o závod. Když jsem se včera viděl v zrcadle, tak to se mnou málem praštilo. Vypadám, jak vařenej rak.

Zázrak v podobě starších manželů způsobil, že jsem se na jednoho stopa dostal kolem druhé odpoledne přímo k supermarketu v Portu. Nádhera. Radost mi ale kazí fakt, že jsem v autě asi vytratil brýle, z čehož radost opravdu nemám, protože jsem dost slepejš. Mířím dolů z kopce, kde je takové náměstíčko, kolem parádní temně rudé skály parku Scandola a nad Portem tyčící se stará Janovská věž, na kterou ale nelezu, protože to by byla sebevražda. Mířím tedy na pláž a ne ledajakou. Je nádherná, oblázková a poloprázdná. Moře je rozbouřené a s dvoumetrovými vlnami. Je tady takový starý strom nebo spíš pahýl, a tak si dělám pohodlí a koukám na moře. Je to síla a už dlouho jsem neviděl takové vlny. Nikdo se nekoupe, myslím, že by to bylo dost o život, a tak jsem si cvrnknul trochu Ferneta a pěkně jsem si zdřímnul. Tím pádem jsem si řádně připálil nožky, já blbec. K večeru to vypadá na super západ slunce a u takový atrakce nemůžu chybět. Z pláže jdu kolem hospody, odkud slyším češtinu. Krajané, kteří jsou tady na dovolený, jsou v pohodě, dostávám chlazený Heineken a spoustu užitečných informací na návštěvu pěkných míst. Západ slunce opravdu nezklamal a já sedím na terásce a popíjím kávu a dobré vínko. Začíná trochu přituhovat, ale jenom u mě, protože jsem se fakt přismahnul. Řeším to mikinou a mířím zpět na pláž, kde snad v pohodě přečkám dnešní noc. Od moře fouká, což je paráda a to sluníčko mě fakt zmohlo. Našel jsem perfektní místo a jen tak ve spacáku čekám na noc, která bude jistě plná hvězd, což mi připomíná, že budu zase dělat nějaké noční záběry. Hodně se mi osvědčil polštářek pod prdýlku, za což je pochválen před nastoupenou bojovou jednotkou. Noc je studená a vzhledem k mým spáleninám i neklidná. Moc jsem se nevyspal.

Ráno, jako každé jiné. Sluníčko ukazuje svou sílu už kolem osmé, a tak se budu dnešní den pohybovat spíše ve stínu. Z pláže jsem vyrazil na výpadovku do vísky Piana nahoře na kopci. Podle průvodce je to prý nejkrásnější vesnice celé Francie. Po cestě míjím perfektně vybavený kemp a na místní poměry docela levný, musím si ho zapamatovat pro příště. Na výpadovce potkávám chlapíka se sekačkou na trávu, který mi dělá radost v podobě odvozu do kopce do Piany. Projíždíme parkem Calanche, který je překrásný. V Pianě si dávám ranní kávu a od místních zjišťuji to nej z okolí. K mé radosti potkávám autobusovou výpravu Čechů, jsou na okruhovém poznávacím zájezdu, což mi trochu připadá, jako vyhazování peněz, no, znáte to, teď jedem tam a tam, průvodce odříká naučený kecy a na prohlídku máte půl hodiny.

Já se místo toho vracím pěšky po silničce, táhnoucí se mezi skalními masivy. Silnička má na šířku asi čtyři metry a od dvěstěmetrového srázu vás dělí pouze tak půlmetrový obrubníček, zdá se mi místy dost poškozený, tak to je od aut, které se místo jízdy trochu proletěly. Blížím se k nádhernému vyhlídkovému místu, kde jsem opravdu okouzlen přírodní scenérií. Představte si ostré skalní masívy v červené barvě, ta barva se mění podle světla a odpoledne, jak zjišťuji na pohledech, je červená až do karmínově rudé, to v kombinaci se zeleným porostem a dnešní skvělou viditelností, připravuje ideální prostředí pro fotografii. Vyřádil jsem se dosyta a v tom rozpoložení jsem si spletl cestu, což si uvědomuju skoro u Porta. Nic naplat, znova jdu na stopa a za chvíli jsem zase v Pianě, kde jsem se odměnil jedním chlazeným Heinekenem při polední siestě. Našel jsem si skvělé místo na stopa, jsem ve stínu a tak jen sedím a říkám si, že kdybych se odpoledne dostal do Cargese k moři, bylo by to fajn a dnešní poměrně náročnou tůru v kopcích bych skončil odpoledním válením na pláži.

Milý deníčku, víš, co je pravé peklo? Pravé peklo je, když si cestovatel stopne náklaďák s řidičem, který pospíchá. Tak to byla jízda, pořád z kopce a fofr. Byl jsem v sedadle ten nejmenší ze všech a opravdu jsem se modlil, abych tu jízdu přežil, což se nakonec povedlo. Za půl hodiny jsem v Cargese u supermarketu a i když se mi klepou kolena, jdu se podívat, copak tady mají dobrého na zub. Mimo oliv a baket, jsem narazil na AOC Bordeaux 2001, temně rudé silné víno, kterým se obšťastňuji. Na pláži si potom vychutnávám dnešní úspěšný den a skvělé vínko. Nejen, že jsem dosáhl svého dnešního cíle, ale opustil jsem také tu část Korsiky, které se říká „divoká“. Já bych ještě dodal „nádherně drsná“.

Citlivý čtenář jistě promine, ale posralo se všechno, co šlo, včetně mně. Poté, co jsem opustil překrásné místo u vody, jsem zašel na ranní kávu do kafeterie a vydal se na cestu. Měl jsem sice trochu bubláto v trenclích, potažno ve střevech. Chytře jsem situaci podcenil a vyrazil do kopce k takovému pomníčku, kde jsem chtěl stopovat. A pak se to stalo, měl jsem najednou pocit, že se mi roztrhnou střeva. V rychlosti jsem popadl krosnu a běžel jsem do nedaleké machie, kde se stalo asi tohle:

Odhazuji krosnu do porostu a moje střeva jsou mírně v pohybu. Odepínám ledvinku a začalo to být zajímavý, protože to bylo na krajíčku. Začínám zápasit s velkým uzlem na kraťasech a už si říkám, že každou vteřinou vybouchnu, což se pomalu začalo stávat krutou pravdou. Uzel naštěstí povolil, ale když jsem chtěl sundat plavky, ejhle další uzel, mrška jedna. Jenže to už se mi narovnala střeva a z prdele se stal vodovodní kohoutek, takže ačkoliv jsem předvedl velmi bojovný výkon, nic mi to nepomohlo a posral jsem se od hlavy k patě. Paráda. Nedá se nic dělat, musím porušit pravidla a přes soukromý pozemek (to se na Korsice nesmí) se ženu k moři. Po chvilce vidím spásné místo mezi útesy, je tam taková malá vana, sundavám bágl a tak, jak jsem, se vrhám do vody. Právě včas, protože střeva začínají řádit znova. Chladivá mořská voda je velmi příjemná a trochu pomáhá snášet to utrpení. Ještě ve vodě si svlékám všechny věci a na Adama vylézám ven. Myslím si totiž, že široko daleko není živé duše. Ihned zjišťuji, jak krutě se mýlím. Nedaleko ode mne leží na dece starší manželé a vyjeveně na mně koukaj. Trapas řeším pozdravem a úsměvem, nic jiného nejsem totiž schopen udělat. Ve starší dámě se asi probudily mateřské pudy a dost neochvěle se ke mně blížila, jestli nepotřebuji pomoct. Poprosil jsem drze o kafe, které jsem dostal do velkého hrnku a to tak velkého, že australský mug je proti tomu koflíček.

Začínám prát věci. Donutit mýdlo pěnit ve slané vodě, je poměrně těžký úkol, ale zhostil jsem se toho celkem v pohodě. Teď už jenom počkat, až věci uschnou, což se stalo skutečností kolem jedenácté hodiny. I když mám strach jít na cestu, přesto vyrážím. Jako na potvoru nic nejede a po dvou hodinách stopování se vydávám na cestu do ukrutného kopce. Je šílený vedro a radost z překrásného výhledu mi kazí fakt, že nejsem tak úplně ve formě a došla mi voda. Tak to je pekelný. Nahoře na kopci jsem našel trčet ocelovou trubku z takového náspu. Voda. Ledová voda. Nejledovatější suprovní vodička. A navíc chutňoučká vodička. Střeva jsou v klidu, tak si natočím celou láhev a jsem moc šťastnej. Je odtud překrásný výhled na skály kolem Calvi. V dálce vidím maják, ale tuším nepříjemnou štreku, což nechci riskovat, tak jsem tam ani nevyrazil. Došel jsem až na vrchol a hned za zatáčkou je vyhlídka, kde zastavuji, snad něco chytím. Po chvilce jede kolem takovej starej chlapík v ještě starším autě. A už se vezu, což mi připadá, jako malý zázrak. Proplétáme se korsickými silničkami, je mi dost na blití a mám hrůzu z tý divoký jízdy. Předjíždíme také auto s českou poznávací značkou, s klukem a holkou, tak na ně mávám, ale řekl bych, že mně mají za debila. Za chvilku jsem vysazen v pustině jmenující se San Quilcu, sotva patrné místečko na mapě. Jedna křižovatka a jedno stavení se spoustou vyjevených lidí, protože člověka s báglem tady nepotkávají asi často. Fasuju čerstvou vodu a kus ovčího sýra nevalného odéru a konzistence, ale vynikající chuti. Pokračuju v cestě a za chvíli jsem na prázdné pláži. Přede mnou je ještě cesta do vesnice Galéria, vzdálené asi 20 km. Rozhoduju se, že mírně posvačím a uvidím. V této končině stopa asi jen tak nechytnu, protože auto tady projede buď náhodou a i když, tak jednou za půl dne. Stavím se na takové krásné místo, na Korsice téměř nevídané a to, asi stometrová rovinka, přehledná a okouzlující svou majestátností. Přede mnou se tyčí tisícimetrové vrcholky, ze kterých jsem právě sjel a na druhou stranu pláž a moře. Není úniku, musím vpřed. Auto s českými turisty mě právě míjí a ačkoliv se můžu strhnout, jsem asi zase za debila. Radši vybalím sváču a najím se, nějak bude.

Dobrotivý Bože, mám fakt prdelní kliku, kolem jede auto s Tunisanama, kteří jsou tady na dovolený a hádejte, kde jsou ubytovaný? No přeci v Galéria. Nádhera, protože poté, co jsme přejeli přes hory, sjíždíme zase dolů k moři, kde je taková malá zastrčená vesnička s asi tisícovkou domorodců. Dostávám od Tunisanů radu, kde si mám nakoupit, kde se nejlíp jí a kde mám přespat. Vyrážím kolem místního kostelíku k prodejně a dokupuji zásoby. Hned vedle je krásná hospoda s hostinským, který mi připomíná jednoho herce, sakra, koho mi to připomíná? Jo, vypadá jako Tommy Lee Jones. Po prožitém dnešním utrpení si povoluji jedno velké točené pivo Pietra, sice za nekřesťanský peníze, celých těžce doma vydřených 5 Euro, ale stojí to za to. Dávám si druhý a v tom vedle mě ukotví u stolu Belgičani, takový pár ve středních letech a dáváme se do řeči. Když zjistí, že jsem Čech, nezapomenou mě upozornit, že dneska večer je fotbal a že nároďák hraje s Holandskem. To dokonale mění plán dnešního večera a až si najdu místo na spaní, tak se sem večer vrátím. Místo nacházím kousek od silnice u takového velkého keře, kde rozbaluji hlavní stan a vařím si večeři. Začíná mi být podezřelá zima, ale přičítám to dnešnímu vypětí. Měl bych asi zvolnit tempo. Času dost.

Na sedmou jsem už v hospodě u Tommyho Lee a s hrůzou zjišťuji, že jsem se mírně přižahnul a docela jsem pěkně spálenej na krku i v obličeji. Dost šokézní pohled na ten obludnej do červena uvařenej ksicht, který na mně koukal ze zrcadla. Tak to bude asi dost na hovno. Večer v hospodě je fakt příjemnej, protože jsme udělali perfektní bandu a koukáme na fotbal. Ze začátku to nevypadalo, prohráváme s Holandskem dva nula a hostinský mi nese jeden Pastis. Tak do toho pití jsem se hned zamiloval. Chutná to jako pendrek, ale je to levný a osvěžující. Nechám tedy pivo pivem a jedu v Pastisu. V hospodě probíhají sázky, kolik to dneska dostanem, tak jsem mírně připrdlej řekl, že stejně nakonec vyhrajem. Belgičani vytáhli Eura a chtěli se vsázet, což jsem odmítnul, protože těch peněz nemám tolik. Nakonec jsme to dali jejich 40 proti10 mým a od hostinskýho jeden Pastis za každý gól na účet podniku. Češi nezklamali a hrdinsky vyhráli 3:2, takže bylo o zábavu postaráno. Řvali jsme jak tuři a vesele se pařilo hluboko do noci. A když jsem před chvilkou tvrdil, že Pastis je osvěžující, tak jsem kecal, protože jsem na šrot. Večer mně ale stál necelých 10 Eur a ještě jsem 40 vydělal. No vlastně jsem vydělal víc, protože když jsem chtěl odkráčet, tedy odplazit se, na místo mého noclehu, hostinský navrhnul, ať přespím v hospodě, že mě ráno hodí zpátky na hlavní. K noclehu jsem ještě dostal zbytek Pastisu a několik litrů ledové vody, a za chvilku jsem byl sirotkem v cizí zemi a v cizí hospodě a marně jsem přemýšlel, jestli jsem se s takovými lidmi někdy setkal. No to se ví, že ne, ačkoliv na posledním velkým vandru po Austrálii, jsem také poznal spoustu fajn lidí.. V noci byla trochu zimnice, ale přežil jsem to docela v pohodě. Musím si na to sluníčko dávat bacha. A na opalovací krém taky, reklama je ukecaná děvka.