Stopařův průvodce Sardinií II.

Ráno jsem se sbalil po klidné noci a mířím k malému baráčku, asi 300 metrů od pláže, kde je všechno v plném proudu. Kolem grilu pobíhají 3 děti, tak ve věku 10 – 14 let a Maria na mně křičí z okna, ať se posadím pod takovou stříšku. Děti na mně koukaj dost divně a ani já se necítím úplně v pohodě, tak jsem se aspoň zmohl na pozdrav a takové ty zdvořilostní fráze. Maria mně představila a ledy byly prolomeny. Tak jsem se pro sichr anglicky zeptal, jestli to nebude problém, že tam jsem. Není, to nejsou její děti, ale od kámošky z vedlejšího baráčku, která má za chvilku přijít. No dobře. Za chvilku je zahrada plná dětí a dospělých. Průser jako Brno. Jsou to hrozně milí lidé, což takovej průser není, ale sesedli jsme si kolem stolu, což průser je. Musím vést přednášku o Čechách. V Italštině. Masakr. Naštěstí Marie trochu angličtiny zvládá, a tak se můj slovníček v deníku plní novými i speciálně sardskými výrazy. Nicméně zábava je v plném proudu, ale nechce se mi ty hodné lidi zbytečně připravovat o čas, tak se pokouším pomalu, polehoučku rozloučit, ale prostě to nejde, to jsou tak suprovní lidi, že si z ničeho nic začínáme domlouvat večerní pařbu. Prý, co budu pít. No já mám Ferneta, ale nějaký vínko bych koupil. Tak jsme se zvedli a ještě s jedním borcem od vedle, jsme zašli do místního marketu, kde jsem koupil dvoulitrovku Lambrusco a hlavně, velký zelený olivy v česnekovém nálevu s bylinkama, kousek domácí šunky Prosciutto a Pecorino, snad nejlepší sýr, co jsem kdy jedl. Ježíš lidi, to byla nádhera. Takový chuťky. Zapisuju do deníčku, jak si o tyhle dobrůtky mám říct. Večer byl fakt super, všichni kolem pařej a je úplně jedno odkud kdo je, jsme jedna dobrá parta. Noc byla trochu divoká, ti Sardové fakt vydržej. Pozdě v noci jsem si ustlal na terase a poklidil kolem grilu. Ráno všichni koukali, no jiný kraj, jiný mrav. Po snídani musím vyrazit dál, ale pustí mě pouze pod podmínkou, že budu v pátek v Ogosolo, malé vesnici v pohoří Supramonte. Tato vesnice je centrem Barbagie. Dostal jsem ručně kreslený plánek s hospodou, kde se mám v pátek odpoledne hlásit. Slibuju na holej pupík.

Před obědem tedy vyrážím do centra San Theodoro a fakt nadšenej. Našel jsem výtečné info centrum.se strašně ochotnou paní, která mi francouzsky vysvětluje co a jak, co musím určitě vidět. A hlavně, dostávám spoustu materiálů, tak mám aspoň na zastávkách co číst. Po trase to mám jednu atrakci za druhou, takže budu s ohledem na návštěvu v Barbagii trochu improvizovat. V jednom mám ale jisto. Nudit se tady určitě nebudu. Za dva dny bych měl zvládnout asi 120 kilometrů do Nuoro a odtud je do Barbagie kousek, když jsem to slíbil, tak taky musím dorazit, aby si Sardové nemysleli, že Češi nedrží slovo. Prošel jsem městečkem, nechávám za sebou krásnou, ale rušnou pláž. Místní supermarket je otevřen, takže doplňuji zásoby, je odpoledne a sluníčko žhaví. Poučen z Korsiky, mažu se krémem, jak o závod a pomalu se šourám na zastávku autobusu. To bych měl také ještě říct hned na začátku. Sardinie má perfektní systém linkových autobusů, naprostá fantazie. Jízdenky nejsou nijak drahé a jízda je perfektní, pohodlná a klimatizovaná, někdy až moc. Nijak to sice nesouvisí se stopem, ale určitě se to bude hodit, kdybych někde zůstal viset.

Dneska mám v plánu cestu po pobřeží přes Budoni na místo, které se jmenuje La Caletta a odkud vyráží, podle prospektů, lodě do zálivu Orosei. Mám totiž dvě možnosti, a to, dorazit tam lodí, nebo stopem, tak si to alespoň zjistím. La Caletta je malé přímořské místečko s příjemným turistickým ruchem a opět nádhernou pláží. Vydal jsem se ale nejdříve zjistit, jak je to s těma lodičkama. A ejhle, nic do zálivu Orosei nepluje, takže je rozhodnuto. Stop. Zakotvil jsem na pláži, která je poloprázdná a užívám si pozdně odpoledního nicnedělání a opalování. Zítra se vydám polehoučku do Nuora, horského to městečka, zajímavého svou architekturou. Noc byla na pláži opět překrásná. Cítím se naprosto bezpečně a místním to nevadí, což jsem rád. Ráno to zase začíná smažit, ale srdnatě se vydávám po silnici do Siniscola, což je necelých 5 kilometrů po silnici, po rovince, tak se to dá jít. Vtom u mě zastaví dodávka s řidičem Markem. Mladej príma kluk, který jede směrem na Nuoro, tak to mám fakt kliku. Jízda byla nádherná. S Markem to byl fakt super zážitek, protože se z něj stává vynikající průvodce a já mám hlavně radost z další lekce Italštiny. Podle Marka na tom nejsem tak úplně špatně, což mi dost lichotí a v duchu děkuju opět své učitelce. Před Nuorem mně Marko zastavuje na výpadovce z dálnice. Kolem se tyčí pohoří Supranonte, nejsou to nějak vysoké kopečky, ale vypadají tak opuštěně, až z toho nemám nějak dobrý pocit.. Přede mnou je takový tunýlek, do kterého se mi moc nechce, když vidím, jak to ti Sardvé mydlej. A hele, zastavilo mi auto aniž bych mávnul, to je fakt zvláštní. Z toho auta vyběh rozzuřenej Sard a poslal mně do prdele. Čumim na něj, jak bagr na hlínu, tak si říkám, proč tak ječí? No protože stojim na blbým místě a on mně zahlídl v poslední chvíli. Nicméně, když zjistil, že mířím nahoru do městečka, tak přestal nadávat a naložil mě do auta a odvezl přímo do centra Nuora. To už jsme byli poměrně kámoši, no ono vlastně šlo jenom o to, že se hrozně leknul a málem naboural. Tak jsem se aspoň omluvil a zcela náhodně jsem objevil další sardskou tvář, jsou to prostě cholerici, stejně jako já. Vybouchnou a vychladnou. V Nuoru jsem zase našel info centrum a anglicky mluvící lidičky, takže zase fasuju místní materiály, mám aspoň co číst. Musím se ale zapsat do knihy, což je v pohodě. Je to pro jejich statistiku. Chvilku jsem poseděl na zahrádce jedný restaurace a v klídku trávím polední siestu. To je moc zajímavá věcička, zhruba od půl dvanácté tak do čtyř odpoledne, jsou všichni zalezlí, protože to vedro je nesnesitelný i pro ně, natož pro středoevropana. Tak klidně kvasím ve stínu a hledám v mapě optimální cestu do Orgosolo. Pozdě odpoledne vyrážím na stopa a chci se dostat z Nuoro do vesničky Oliena, kde začíná pohoří Supramonte. Á, můj oblíbený klimatizovaný autobus, jenže ne dálkový, ale místní linka a já nemám lístek. Chci ho tedy koupit u řidiče, ale ten nic takového nemá. Jízdné činí 1 Euro, tak se ho řidiči snažím vnutit, ale jenom mávnul rukou, že to je v pohodě. Za necelých dvacet minut jsme v Olieně, ospalé horské vesničce obklopené horským masívem Supramonte. Jsem tak nějak utahanej a jde na mně spánek, což se ukázalo, jako chyba, protože jsem si při vystupování totálně zničil kraťasy. Díry na kolenou jsou už pro ostudu a nechci, abych vypadal, jako debil. Sednul jsem si na lavičku, slušně pozdravil místní dva dědulky a vytáhnul kudlu. Můj armádní nůž budí trochu strach, ale klídek pánové, potřebuju si trochu upravit kraťasy. Tak jsem je začal odřezávat, snažíce se o aspoň trochu rovný řez. Povedlo se a v tom vedru jsem se trochu zadýchal. Nicméně se ptám na cestu do Orgosolo, je to odtud asi 12 kilometrů překrásnou krajinou. Mám výjimečně hodně času, takže naprostá pohoda. Uf, cesta je sice pohodlná, krásná, ale i únavná. Auta moc nejezděj, tak poctivě šlapu. Mám půlku cesty za sebou, když mi zastavuje jedno auto, aniž bych mávnul. Dost se tomu divím, ale jak jsem později poznal, není to nic výjimečného. Sardové jsou prostě takoví, vždy ochotni pomoci. Borec, co mně naložil, bydlí přímo v Orgosolo, kde za pár minutek jsme. Ptám se na hospodu, kterou mám nakreslenou na kousku papírku a on říká, jo tuhle znám, máme tam dneska sraz s rodinama na nějakou speciální pařbu. Trochu mě zamrazilo, ale zachoval jsem dekolt a nevyptávám se. Vysadil mně před hospodou a já okamžitě mířím k prvnímu stolu a dost utavenej jsem si sedl. Z hospody vykouknul chlápek a zařval: „Ichnusa?“. Trochu jsem se leknul, ale srdnatě říkám:“Si, molto grazia“. Bylo asi vidět, že toho mám dost. Pivínko do mě zahučelo, jak Němci do krytu a začal jsem se okamžitě potit. A to jsem ještě netušil, že se zapotím o mnoho víc. Kolem páté se začínají kolem mě množit lidičky s dětičkama. Viděl jsem nějaké známé tváře a nakonec se žene Marie, která mě zdraví, jako starého známého. Ve finále dorazil i můj řidič s rodinou. Bylo nás tam asi dvacet a přemísťujeme se na zahrádku za hospodu, kde bylo obrovské ohniště a nad ním viseli za nožičky tři divočáci, velký, jak stodola. Tohle někde potkat, tak se asi poseru strachy. Byl jsem usazen na čestné místo vedle Marie a teď, nic. Ticho. Bože, co mám dělat? Tak jsem anglicky načal Marii, co se jako děje. Nic zvláštního, jen mám něco hezkýho říct. No, tak trochu hustý, protože se pokouším dát dohromady nějakou rozumnou italskou větu. Když jsem domluvil, tak se kolem mě rozpoutal hurónský řev a hele, Sardové maj prdel z mojí Italštiny, což se jim tak trochu nedivím. Začali vstávat a představovat se i s rodinama a já začínám mít z těch jmen plnou hlavu, dvacet dospělých a k tomu asi třicet dětiček. Masakr neviňátek. Zábava začíná.