Stopařův průvodce Sardinií I.

Cesta jako obvykle. Pohodlí nočního rychlíku, tentokrát nikdo neprudil, asi se Italové naučili něco ze slušného chování. Už jako zkušený Livorňan, kupuju lístek na autobus, sakra už stojí jedno Euro. Nicméně asi za 20 minut jsem se lehkým tanečním krokem dostal do přístavu a kupuju lodní lístek, ovšem máme tady první komplikaci a první mrtvolku.

Komplikace je, že trajekt mi jede až odpoledne kolem třetí a ne do Olbie, jak jsem původně plánoval, ale do Golfo Aranci, což je trochu pruda, jelikož na Sardinku dorazím večer. A hlavně mám to jinak naplánovaný. Ovšem jsem také mistr improvizace, tak to snad nějak ustojím.

Bohužel moje cestovatelské kalhoty utrpěly po cestě několik trhlin, což je ta mrtvolka. Udělám jim na Sardince hrobeček. Fňuk.

Jako obvykle zasedám do maríny na kafčo a jedno lehké studené pivínko. A hned mám poněkud lepší náladu, protože jsem se před cestou věnoval 3 měsíce dost intenzivně italštině. A ejhle, mí Italové mi rozumí. Nicméně jsem hned zjistil nedostatky, a to, jak se počítá a jak zjistím čas. Budu muset na Sardince někoho hodného ulovit, abych se to naučil.

Cesta trajektem je klasika, barák na vodě, pět pater, dvacet barů a snad miliarda lidí, to bude sedmihodinová nuda. Nacházím taktické místo na horní palubě, docela to tady profukuje. Dole v baru nechávám bágl u starších Italů, kteří mi ochotně krosnu pohlídají. Tak si v klídku sedím u pivka, přemýšlím o svém plánu, co vlastně budu na Sardince všechno chtít dělat a s hrůzou při tom rozjímání přicházím na další mrtvolku. Nechal jsem si doma plyšovýho medvídka, ačkoliv jsem mu to slíbil. Trestuhodná nedbalost a doslova průser, těšil jsem se na moje oblíbené soutěže o největšího lenocha výpravy a hlavně mohl jsem s někým pokecat, když mi bude kapat na karbid. To to teda začíná. A to jsem ještě netušil, že tohle bude fakt drsnej výlet.

Nicméně, po necelých 34 hodinách cesty z Ústí nad Labem vystupuju na Sardské půdě. Je právě 23:15. Po té cestě vždycky poněkud zapáchám, takže první cesta, rychle něco najít u moře na spaní a hupnout do vody. Našel jsem malou plážičku, kde rozbaluju hlavní stan a ačkoliv mám prdel slepenou strachy, že na mně nějakej Sard vyběhne, ale nic takového. Opláchnul jsem se v moři, je to požiteček, tak jsem ještě něco popil a pojedl a už spinkám. Jsem utahanej, jak Pumpa.

Ráno bylo jak vymalovaný, v klidu snídám na pláži a potom rychle balím, protože se dneska chci dostat minimálně do Nuora, abych tam omrknul nurághské stavby a ty kolem Nuora jsou prý proslavené. Na jeden stop jsem v marině v Olbii, ale hned mažu dál. Slunce nemilosrdně pálí, fyzička mi rychle ubývá, ale budu statečnej, doplazil jsem se na výpadovku a začal stopovat. Najednou se kolem mě kupí halda lidí. Stopnul jsem si linkový autobus a za 3,50 se vezu na místo, které se jmenuje San Theodorico. A tak se „kochám“ pohledem na nechutný kopce porostlý machchií a přemítám, jestli jsem udělal dobře, nicméně jak jsme se blížili k moři, krajina se změnila k lepšímu. Konečně zastavujeme v San Theodorico, taková vesnice a docela hezká. Musím najít pláž a supermarket, abych něco nakoupil. Pláž s pomocí místních jsem našel asi za půl hodinky a supermarket taky, ale zavřenej. No ona je taky neděle, že? Budu muset čerpat z vlastních pochutin, ale nějak jsem se těšil na zelené olivy. Na pláži bylo málo místa, ale u jedné zídky jsem flek našel, sedí vedle mě taková příjemná dáma a čte si knížku. Ovšem naproti mně je obrovské ležení s ještě obrovitější ženskou, tak o deset let mladší, než jsem já, ale při tý váze se to fakt nedá odhadnout. Kolem ní pobíhaj malý děcka, tak do pěti let. No a když jsem se usadil a začal se kochat krásami sardské krajiny, tak jsem se mimoděk podíval na ní a fakt mně přešla chuť na všechno, jenže ona si nějak myslela, že se koukám na ní. Tedy bez urážky holka, kdybys viděla, jaký jsou u nás krásný holky i po dvou dětech tak se rozbrečíš. Nicméně vytahuju mapu, abych se podíval na další trasu a pozor, ta hezčí, vedle sedící dáma v mých letech se ptá, jestli s něčím nepotřebuju pomoct. Ano, potřebuju pomoct s hodinama a počítáním do sta. To není problém. Prima paní se jmenuje Maria a je tady na dovolené. Normálně bydlí ve vnitrozemí v oblasti, které se říká Barbagia, mám tedy kliku úplně velkou, protože zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Naučil jsem se další kousek italštiny a vím, kam se musím jet podívat. Byl jsem výslovně upozorněn na místní Barbaginské specialitky z divočáka. Odpoledne mi tak krásně uteklo. K večeru se pláž začíná vyprázdňovat, tak si užívám klidu a fotím si okolí, kousek odtud je nádherný ostrov. K večeru jsem si našel krásný místečko na pláži a začínám si vařit a trochu se desinfikovat Fernetem, abych náhodou nechytnul nějakou breberku. Nečekaně se asi za půl hodiny objevuje Maria s lahví Lambrusca, tak popíjíme a kecáme. Fantastický večer. Byl jsem poučen o místních zvycích, o rozdílech mezi obyčejnými Italy a Sardy, pokud bych to měl brát podle Marie, tak to jsou opravdu veselé kopy. Zábava se protáhla do necelé půlnoci a já mezi tím dělám noční snímky vzdáleného ostrova, protože noc je plná hvězd a je nádherně vidět. Krátce po půlnoci jde Marie na kutě a já si užívám šumění moře. Jo a jsem pozvanej ráno na snídani. Trochu mě to překvapilo, ale přeci se nebudu bránit. Nicméně, jak jsem zjistil mnohem později, je to tady asi normální. A nebo mám prdelní kliku.