Stopařův průvodce Korsikou X.

No asi takhle, na jaře jsem si zakoupil trekové botky značky Alpina, nejdřív jsem hledal na netu informace, a potom objednal u místního prodejce v Ústí. Měl jsem pouze jeden požadavek, a to, aby botky vydržely nijak zvlášť extrémní zátěž a na to jsem prodavačku upozornil. „Pane, tyhle boty jsou na extrém stavěné, nemusíte mít obavu“. Dobrá, botky jsem zakoupil a vyrazil na testovací tůru, směr chorvatské národní parky, nijak zvlášť extrémní trek, za pět dní jsem nachodil tak 60 kiláků v lehkém terénu a s fotografickou technikou na zádech. Botičky držely a já byl spokojen. Nicméně Chorvatsko není Korsika.

Vrátím se zpět na cestu. Procházím lesíkem, je to tady nádhera sestavená z šutrů, lesního porostu a z černých borovic, někdy prapodivně pokřivených, mám spoustu času, a tak v tom pokřivení hledám symboliku a myslím na české politiky. A po cestě opravdu nacházím několik skvostných stromů, jako kdyby jim naši náčelníci ze šišky vypadli. V botě mi nějak začíná čvachtat, no potím se, jak prasátko, tak to bude asi od toho. Asi po hodince chůze, se mi nějak začíná jít hůř a hůř. V botách mi čvachtá, jako kdyby byly plný vody. Bohužel to voda nebyla. Asi hodinu před mým vysněným cílem, jsem musel zastavit, už to prostě nešlo. Sundám boty a sakra, mám bílý ponožky podivně zbarvený do růžova až ruda. Soudruzi výrobci asi někde udělali technologickou chybu. Membrána mezi podrážkou a nášlapnou vrstvou, kde byly zatím moje nožičky, jako v bavlnce, je prošlápnutá až na spodní vrstvu a úplně se zbortila, což nebylo úplně nejlepší pro moje puchýře, které praskly a začaly mi odčerpávat krev, jako upír. Nic moc pohled a hlavně nic moc pocit, sám uprostřed lesa s báglem, který je čím dál tím víc těžší. A zcela nečekaně jsem prošlápnul botky obě. Taková surovost. Už podruhé mi dnes vyhrkly slzy, strašně jsem se na horské jezero těšil, protože ty fotografie jsem chtěl věnovat mojí doktorce na cukr, jelikož je to bezvadná ženská a dala mě dohromady. A hlavně to mohla být nádherná kolekce. Ach jo, jsem smutnej, nicméně dál se jít nedá, to bych opravdu riskoval. Musím se vrátit a to i přes to, že to bude asi peklo. Naštěstí jsem načerpal z trubky dost vody, může si nohy očistit z nejhoršího, což jsem také udělal a tak trochu jsem se zděsil. Není to nijak optimistické. Sbohem jezero Oriente, sbohem Asco, kam jsem chtěl dorazit, smutný Pumpa se vrací do Corte. A po neskutečných útrapách, jsem k večeru zpět v civilizaci, když jsem na silnici stopnul starší manžele, kteří mě vysadili ve městě pod citadelou. Jsem fakt otrávenej a vrtám se v mapě, jak se nejlépe dostat do Bastie na trajekt. Dal jsem si aspoň v restauraci pizzu a relaxuju. Asi za hodinku se pomalu dostávám na stopa a usedám smuten u prašné silnice, kde skoro nic nejezdí a doufám v zázrak. Potřebuju se dostat aspoň do Ponte Lechia, abych ráno zkusil stop na Bastiu. Kolem mě projíždí policajtský auto, který asi po 20 metrech ode mne zastavuje. Sakra, ještě tohle mi chybělo. Když policajti hodili zpátečku, myslel jsem, že se rozbrečím a už jsem si připravoval nějakou výmluvu, prostě mám ještě nějaký blbý reflexy ze socialismu v Čechách. A hele, oni to jsou lidi. Vystoupil jeden policista a ptal se mně, kam jedu, tak jsem zvolil pravdu a řekl mu, že mířím do Bastie na trajekt a on na to, že jedou přímo do Ponte Lechia a že mně tam můžou hodit, jestli chci. Zázrak. Policajt člověk a nabídka svezení. To byl šok. Hodili jsme bágl do kufru a já nasedl do auta, kde byli ještě další dva policisté a dali jsme se do řeči. Tak jsem jim lámanou francouzštinou popsal dnešní den, tak jsme se nějak i normálně bavili a vysadili mě o kousek dál před Ponte Lechio, prostě super. Bylo to ještě pár kilometrů, ale místo, kde mě vysadili bylo príma, tak jsem si řekl, že přinejhorším tady někde přenocuju, jenže v tom u mých nohou v oblacích prachu zabrzdí takovej sporťák s italskou značkou a mladej Ital mi říká, že jestli jedu do městečka, ať si nastoupím. Tak jo, to je super. Jízda to byla šílená a Ital není Ital, ale Sard. Naštěstí italsky znám vydusit poměrně lépe, než francouzsky, tak si povídáme. Vypráví mi o Sardinii tak poutavě, že jsem si nějak vzal do hlavy, že se tam musím zastavit. (Což jsem také později udělal, viz Stopařův průvodce Sardinií) Za necelých pět minut ďábelské jízdy jsem u posledního baráku v Ponte Lechio, který je také hostincem. Mám toho dost, ale skočil jsem si ještě na jedno pivko a trochu kecám s místními, kam mám jít ráno na stopa. Je to kousek od mého místa na spaní, hned za čerpací stanicí. Noc byla krásná, nožky jsem ošetřil, jak to nejlépe šlo, ale mrzí mě, že jsem si z domova nevzal sypký penicilin, ale kdo by s tím taky počítal? A to si myslím, že díky vojenskýmu výcviku toho zmáknu dost. Usnul jsem na první pokus, ani ovečky jsem nemusel počítat.