Stopařův průvodce Korsikou VIII.

Jo, jo, je právě 9 hodin večer a já sedím v jedné restauraci v horské vesničce Zonza, kam jsem se dostal na 3 stopy.

Ten první byl z pláží Pallombaggio na výpadovku na Zonzu. Teď už mířím do vnitra Korsiky. Druhý stop a jsem v L´Ospendale, asi 400 metrů nad mořem. Musím říci, že se citelně ochladilo a začalo dost nechutně foukat. Stojím uprostřed krásných lesů a klepu se zimou a vzhledem k tomu, že moje nejteplejší oblečení je mikina, tak to není úplně v pohodě. Ovšem ten pohled za to stojí, procházím kolem rozeklaných žulových masívů a s přibývající výškou se přede mnou otevírá nádherná scenérie pohoří Col de Bavella, kam bych měl dorazit zítra před polednem. Dorazil jsem k takovému jezírku, kde hledám nějaký přístřešek, ale přesto mně něco nutí jít ještě na hlavní a zkusit chvilku stopovat. Začíná se smrákat a místo na spaní najdu vždycky. Ještě než jsem si tohle domyslel, zastavilo auto s vykuleným chlapíkem, který se na nic neptal, jenom řekl, že jede do Zonzy. No to si představte, taková klika.

Chlapík mně vysadil u jedné restauraci, že tam na něj mám počkat. Proč ne. Vzbudil jsem mírné pozdvižení, protože ze mne padá snad tuna písku. Po chvilce přichází můj zachránce před zmrznutím a objednává mi Pastis. Jak jinak. Zahřívám se Pastisem a povídám si s místními o mé cestě, docela mi je už i rozumět, alespoň něčemu. Kolem půlnoci se chystám ke spánku a ulehám u takové vysoké zdi. Je tady krásný trávníček. Noc byla super, usnul jsem, jak dřevo. Ráno bylo jako vymetené, a tak se pomalu probouzím a jak s hrůzou zjišťuji, spal jsem u hřbitovní zdi. Ne, že bych se bál mrtvých, ale to faux-pas za to prostě nestojí. Je ale vidět, že jsem v kulturní zemi, tak jenom s uzarděním zdravím kolemjdoucí a rychle balím. Ještě, že neprobíhal žádný pohřeb. To by asi nebylo noc v pohodě. Než jsem sešel zpět k hospodě, kde jsem trávil večer, hostinská na mně křičí, jaká bylo noc. Cítím potřebu to nějak vysvětlit a snažím se velmi lámaně omluvit, ale nic se přeci neděje, to je v pohodě. Jsem docela vykulenej, všichni se smějí, jasně, že na můj účet, ale stojí to za to. Mám na stole kávu a dvě čerstvé bakety. Někdy mě ti Korsičani fakt dostávaj. Asi po hodince se zvedám, že vyrazím dál do sedla ve výšce 1711 metrů. „Kam bys chodil, to je hrozná štreka, za chvilku tam začnou jezdit turisti, je neděle, tak si počkej, někdo tě tam nahoru hodí.“

Tak čekám. 5 minut a už jedu. Domorodci měli pravdu, s tím báglem bych tam šel půl dne, takhle jsem za 25 minut v sedle, kde zůstávám stát v němém úžasu. Kolem mě se tyčí žulové věže pohoří Col de Bavella, ta nyjvyšší má před 1700 metrů. Vychutnávám si nádhernou scenérii, kde v popředí mám černé borovice, od větru různě zprohýbané a některé velmi bizarních tvarů. Tak jsem zde zůstal asi hodinku, viděl jsem na Korsice už hodně krásných míst, ale tohle překonalo mé nejdivočejší představy.

Nic naplat, musím dál, a proto se pouštím dolů ke kaskádám Pollischellu, podle mapy je to asi 12 kilometrů. 12 strašných kilometrů, po horské klikaté silničce, kde není místo na odpočinek, protože riskuju, že mě smete nějaké auto. Jdu tedy opatrně a zastavuji pouze u pramínků vody, je tam víc místa. Tak to je očistec. V dálce už slyším hukot kaskád, tak mi to dodává sílu. Za necelou další hodinku se dostávám konečně ke kaskádám. Cesta ze sedla mi trvala pěšky necelé 3 hodinky, což docela ujde. Mám ale placatý nožičky, hledám si nějaké místo na sváču a vykoupání. Kaskády jsou teď kolem poledne zaplněné lidmi. Chtěl jsem udělat aspoň pár fotek, když už jsem tady, ale najít místo bez lidí, které by bylo alespoň trochu zajímavé, to je opravdu práce. Naštěstí se mi podařilo takové místo najít, ovšem dvěstěkilová Němka tam hází psovi klacek, nicméně začnu chystat nádobíčko v domnění, že jí to napadne, ovšem to jsem se krutě zmýlil. Tak čekám a čekám, tvářím se profesionálně a za chvíli dost nasraně. Hujaja, povedlo se, baba viděla můj ksicht a vysmahla pryč, zrovna včas, protože jsem se dostával do stínu. Přemísťuji se opět na hlavní stanoviště a můj další cíl cesty je Solenzara, kam se na jeden stop dostávám s partičkou Čechů, kteří byli velmi laskavi a hodili mě až k moři. Musím prostě do vody, protože jsem dost splavenej. Sluníčko dneska fakt řádí, ale moře je prostě neodolatelné. Solenzara není nijak zajímavá, tak startuju dál a kolem půl osmé večer, jsem se ocitl v městečku Ghisonaccio.

Dneska už dál nepůjdu, protože toho mám fakt plný kecky a tak usedám do pizzerie a udělal jsem dobře. Večer je zase fotbal, to bude atmosféra. Nicméně šlo to mimo mě, protože hrála Francie s Řeckem a tady fandili Řekům. Byl to ale pěkný večer, pizza i s litránkem vínka stála kolem 10 Eur, což zase není nijak tragické. Za tmy jsem si našel místo pod jedním stromem kousek od silnice, nikde nikdo, prostě super zážitek.

Dnešní den byl velmi náročný a nožky mě bolí ještě teď, nicméně komplikace si prostě nepřipouštím. A to byla velká, ale opravdu velká chyba.