Stopařův průvodce Korsikou VII.
Stop byl příšernej, nic nejezdilo, tak jsem si řekl, že mávnu ještě desetkrát a vrátím se zpět na pláž. Desáté auto zastavilo. Stopnul jsem jazzového klavíristu, který to valil přímo do Bonifaccio, to je sakra pecka. Už se tam tak těším ,že obětuji Sartene a využívám této nečekané možnosti. Sartene projíždíme za chvilku a když vidím ten západ slunce, tak je mi to přesto trochu líto, ale v pohodě. Zastavujeme u překrásného výhledu na pláže Roccapina, chráněné skalním lvem. Vzhledem k tomu, že to je nudistická pláž, spolu s klavíristou ji přejmenováváme na Rozcapínu. Jsem po tý travce nejakej vtipnej. Jedeme za chvilku dál a po dvaceti minutách jízdy se před námi otevírá nezapomenutelné panoráma křídových útesů. Malá poznámka – město Bonifaccio je zapsané v seznamu památek chráněných UNESCO.
Prohlídku začínám u citadely, kde je i v tuto večerní dobu množství turistů, no a musím uznat, že je na co se koukat. Dělám několik snímků, ale lepší to bude zítra a tak se vypravuji nahoru do kopce, kde je slyšet hlahol, takže tam tuším nějakou příjemnou hospůdku, kterou také nacházím a usedám k litříku vínka. V televizi je zase fotbal, což znamená, že bude v hospodě i pěkný řev. Hrála Itálie proti někomu a já sedím v hospodě plné Italů, tak si to asi umíte představit. Trochu mně trápí problém se spaním, ale ten se zdá být vyřešen, když jsem narazil na takové široké schodiště kousek od citadely, kde se mi to zdá být fajn. Hluk z citadely je slyšet jen mírně a mám krásný výhled na přístav pode mnou. Bude se mi krásně spát a vlastně jdu ihned na kutě, protože zítra bude náročný den.
Jak jsem předpokládal, ráno bylo opět úžasné. Vstávám dost brzy, protože nechci, aby ranní turisté chodili kolem mého ležení a vyplácí se. Když si ráno vařím čaj, první nedočkavci už v zástupech chodí kolem mě a to je teprve sedm hodin ráno. Za chvilku vyrážím za nimi směrem k nedalekému majáku. Procházím hustou macchií, která je mi místa po prsa, ale pohled na blížící se bělostnou stavbu mně žene vpřed. Cesta je značená kamennými mužíky, takže orientace v porostu není zase tak špatná, je to ale náročné a děkuji své prozíravosti, že jsem vyrazil, když je ještě poměrně snesitelná teplota. Chudáky, kteří se tady budou procházet kolem poledního, upřímně lituji. Za necelou hodinku jsem konečně dorazil na místo, které se jmenuje Capo Pertusato. Vzhledem, že to je jejjižnější výběžek ostrova, mohu slovy klasika oznámit, že Jižní pól byl dobyt. Dobyt. A to se Vám fakt neochodí.
Přede mnou se totiž ukazuje jedinečný pohled na bílé křídové útesy, majestátně se tyčící do výše až sto metrů nad mořem. Vlivem eroze jsou útesy rozvrásněny do bizardních tvarů hrajících vlivem dopadajícího slunce neskutečnými odstíny barev od bílé přes světle karamelovou až po svěží zelenou od mechového porostu. Kolem útesů poletují v hejnech mořští racci a já jenom stojím v němém úžasu. Tak tohle je fotografický ráj. Tady se dá fotit úplně všechno. Asi hodinku si vychutnávám tuhle atmosféru a sleduji pohyb na moři, což je opravdu zajímavé. Do zátoky vplouvají výletní lodě ze Sardinie, která je odsud pouhých dvanáct kilometrů. Funguje to asi tak, že se připlaví taková obluda a ukotví asi kilometr od útesů. Zatímco se na palubu k bílým stolkům podává kontinentální snídaně, loď se otáčí na místě, aby mastňáci hezky všechno viděli pohodlně a nemuseli vstávat od stolečků. Vracím se radši zpět do Bonifaccio a přes známou trasu kolem citadely se dostávám dolů k přístavu, protože tam bude kousek na výpadovku. Byl bych tady určitě ještě mnohem déle, ale město se nebezpečně plní turisty. Sešel jsem dolů k marině a kupuju dvě žhavé bakety a pivko, abych nejel dál na lačno. Dnes bych očekával dle mého plánu další vrchol, a to pláže Pallombaggio.
Nepospíchám a líně se přemísťuji na stopa a za necelé dvě hodinky stojím před ukrutným kopcem. Sakra i mapy lžou, tady měly být pláže a místo toho taková ohromná hrouda. Koukal jsem na to jako bagr na hlínu, tedy vyjeveně a aniž bych mávnul, přede mnou stojí auto a v něm dědulka, potažmo kouzelný dědeček, protože ještě než jsem řekl kam chci, už jsem seděl v autě a mířil mně neznámo kam. Jak jste jistě pochopili, pláže Pallombaggio jsou přímo za tímto kopcem. Můj kouzelný dědeček byl Germanikus důchodce a měl radost, že s ním mluvím německy. Vysadil mě přímo u pláže. Měl jsem tu čest vidět mnoho pláží po celém světě, ale tohle bylo něco úžasného. Jak jsem se rozplynul na pláži v Calvi, tak tohle byla dostávka. Tropy.
Našel jsem si místečko vedle takového katamaranu, protože jsem potřeboval trochu stínu a otevřel jsem si láhev Cabernet 2003. Výtečné víno. Začal jsem si i vařit, což vedle domorodců s piknikovými košíčky, tedy koši, způsobilo mírné pozdvižení. Normálně jsem rozbil ležení a dávám spacák na sluníčko, zdál se mi trochu provlhlý a kochám se krásou pláže a moře. Normálně mě to uspalo, což nevadilo, stejně jsem se těšil na západ slunce. K večeru se přemísťuji na skály a dělám několik záběrů. Kolem mě šla jedna paní se synkem a málem mi vlítla do záběru. Dali jsme se do řeči, je to Pařížanka a zná Prahu a Karlovy Vary. Poradila mi místo kousek dál, kde je hospůdka a tam se prý dá přespat na verandě. No proč ne? Sbalil jsem se a šel asi kilometr po pláži, kde jsem narazil na takovou haciendu přímo na pláži. To bylo super a ejhle opět se hraje fotbal, tentokrát Česko – Německo. Nechtěl jsem opakovat anabázi z Galéria, a tak jsem se v klidu u sklenky Pastisu koukal. Zrovna češi vyrovnali a jak jsem tak povykoval, prozradil jsem se. Vedle mě seděl jeden Holanďan. Který poznal češtinu a rozhlásil to do celý hospody. Dostal jsem od něj a od hostinskýho po Pastisu, měl jsem co pít, prostě super. Holanďani se začali rozjíždět a prostě mě nechtěli pustit a prý když nároďák vyhraje, což by Holandskýmu týmu moc pomohlo, tak se prý nemám starat o pití a nocleh. No dobře, když jinak nedáte. Baroš dal gól a začalo oslavovací peklo. Najednou jsem zničeho nic seděl mezi dvaceti opilci a stůl se prohýbal pod náporem jídla a pití. Frťan střídal frťana, sakra lidi, takhle to nejde, to bych byl zítra na plech a chtěl jsem dál do Porto Vecchio.
Našel jsem si krásné místečko na pláži a pozoruju noční oblohu. Noc byla plná hvězd. Nad Sardinií je bouře.
A je to tady. Jsem línej, jak vandrák v červenci, tedy v červnu. Pro to, abych vyhlásil soutěž o největšího lenocha výpravy hovoří i fakt, že mám den k dobru oproti plánu a dost ušetřených Eur, takže proč ne?
Pláže se pomalu zaplňují místními a turisty a bratrská Holandská výprava ze včerejšího večera mě tahá k nim, což mi nevadí. Horší je, ze ti blázni začali pařit už od rána, ale já se této zábavy nezůčastňuji, za prvé proto, že gentleman před desátou nechlastá a za druhé proto, že při tom vedru by to byl rychlý konec. Začal jsem si vařit jídlo, což zvedlo salvu smíchu. Co blbneš, když si tamhle můžeš dát pizzu. Nechtěl jsem ale zbytečně utrácet. Dělám pořádnou gulášovku a ti blbouni mi jí ochutnávali tak statečně, že jí prostě zblajzli. Škoda, chtěl jsem si po té večerní smršti trochu spravit žaludek, no nic.
Nicméně den probíhal ve veselém proudu, slunce uplatňuje právo útrpné a aby té mučírny nebylo málo, tak se čas od času zvedne takový mírný, leč dosti nepříjemný větřík a když se člověk namaže krémem, tak je po chvilce dokonale opískovanej. Jsem tedy radši ve stínu palmových přístřešků, kde popíjím domácí korsické vínko Callisto, je červené a pije se ledově vychlazené. Ovšem balada na chuťové buňky.
Odpoledne začínám pomalu přemýšlet, jestli vyrazím dál nebo ještě zůstanu, ale mezi námi, lenošení bylo už dost.
Soutěž o největšího lenocha výpravy jsem stejně nevyhrál. Vítězem se stal můj deníček, protože nejen, že se vůbec nehýbal, ale ještě jsem ho nosil. Loučím se s partičkou Hollanders a pomalu balím. Dokázal bych si tady představit určitě několik dalších dní, ale něco mě prostě táhne dál do vnitrozemí. Je kolem páté odpoledne a vyrážím.
Pozdně odpolední motlitba: Dobrotivý Bože všech stopařů, děkuji Ti za přízeň, kterou mi prokazuješ, protože bez Tebe bych byl fakt v prdeli. Ámen.
