Stopařův průvodce Korsikou - VI.
Něžná Korsika.
Pláž v Cargese nezklamala, protože dělám super snímky dětí v moři. Budou se hodit do nějakého katalogu. Snažím se být ve stínu, protože nechci zase skončit s nějakou spáleninou. Kůže si potřebuje odpočinout. Dal jsem se do řeči s mladými lidmi, kteří jsou zde na výletě a jsou z Ajaccio, hlavního města Korsiky. K večeru se vrací zpět, tak na nic nečekám a kolem osmé večer do Ajaccio dorážíme. Dneska jsou tady hudební slavnosti, kde vystupují soubory z celého světa, tak to přece nemůžu prošvihnout.
Moji „taxikáři“ mi zastavují přímo u místa, kde se koná festival. Vstup je zdarma a nápoje za mírné ceny. Hned v úvodu mně přivítal brazilský nářez v podobě capuerry, brazilské kombinace tance a bojového umění. Ještě nikdy jsem to neviděl na vlastní oči, je to fakt pěkný. Lidi okolo se očividně baví a já s krosnou u nohou se bavím taky. Capuerru vystřídalo pravé americké blues, ovšem muzikanti byli děti. Tak to jsem nežral. Nejstaršímu mohlo být tak patnáct, ale na foukací harmoniku to mydlil, jako dospělej. Stál jsem tam takhle asi hodinku a pomalu se začalo stmívat, tak si asi bude muset najít něco na spaní. Vím, že kolem přístavu se nějaké místečko najde, a tak vyrážím tím směrem, ale mám smůlu. Přístav se táhne tak tři kilometry, jedno molo vedle druhého, jachta vedle jachty, nic pro mě. Vracím se tedy zpět a beru to takovými uličkami, kde je totální pařba. V každé hospůdce je nějaká muzika, kterou moc nechápu, taková divná směs řeckých, francouzských a latinských rytmů. Jak se později dozvídám, typická korsická hudba. Usedám znaven v jedné hospůdce a objednávám si Pastis. Zrovna v televizi začíná fotbal, tak se budu koukat.
Moc se mi z hospody nechtělo, ale musím najít něco na spaní. Vracím se tedy zpět k místu, kde se konal festiválek a jdu po nábřeží, kde po chvilce objevuji perfektní místo na spaní. Udělal jsem si vigvam a chystám se k spánku, když se nade mnou ozvalo: „Hele, tady někdo spí, asi nějakej bezdomovec“, slyším lahodnou češtinou, tak jsem se jenom natočil a česky říkám: „Tak ho nechte spát“, což způsobilo, že jsem šel spát o tři hodiny později. Parta středoškoláků z Prahy tady v rámci festivalu vystupovala a zrovna byli na večerní procházce, ovšem když si našli toho bezdomovce, namísto spánku přitáhli spoustu jídla a pití a na malém plácku u moře se rozjel noční piknik. Bylo to maximálně super, ráno ale jedou jiným směrem, než já, tak je nemůžu ani zneužít. Škoda.
Ajaccio je velkoměsto, jako každé jiné. Hodně lidí, šílená doprava, prostě nic pro mě. Stejně dělám povinný snímek a vyrážím na stop. Z bludiště křižovatek se dostávám poměrně snadno a za chvilku jsem na výpadovce. Na první stop se ocitám v takové horské vísce, která se jmenuje Grosetto. Je to tady prima, až na útočného psa v takové malé hospůdce u křižovatky. Zbytek turistického salámu, který se hodí už jen opravdu pro psa, dělá mírný zázrak a pejsek je tak milý, že to překvapuje i majitele. Sedím totiž majestátně u stolečku, popíjím kávičku, kochám se krajinou a u nohou mám chlupatou obludu, která je za kousek salámku klidná, jako beránek. Asi to bude tím botulinem. Majitel se mě pořád ptá, jestli mi to nevadí a chudák ani netuší, že mám hrůzu i z ratlíka. Vzhledem k tomu, že jinak psisko pobíhá po restauraci a štěká na každého hosta, je to malý zázrak a za salámek, který už pomalu měnil barvu, dostávám návdavkem k útratě zdarma i dva litry ledové vody, baketu a jak jinak, bochánek sýra, který chutná po česneku a nádherně voní. Místní specialita, která je dost drahá a normálně bych si to nekoupil. Je to ovčí sýr, do kterého se přidají bylinky a spoustu česneku, a potom se to nechá dozrát v takovém plátýnku a po měsíci zrání lehce přeudí na směsce suché machie a myslím, že cedru. Korsičani mají své specialitky fakt na úrovni a klidně bych si na to zvyknul. Po siestě jdu zase na stopa a pouštím se do kopce, kde je další křižovatka. Tam jsem to zakotvil do stínu a pokouším se stopovat. Zastavuje mi rastaman v pick-upu. Když otevřel dveře, tak se vyvalil známý dým z marihuany. Ani se mně nezeptal kam jedu, ale první otázka zněla, jestli kouřím ganju. No, proč ne, když nějaká je, tak klidně. Jean Paul, jak se rasta jmenoval, se normálně rozsvítil, jako žárovička a že prý když si s ním dám travku, tak mně potom hodí, kam budu potřebovat. Moje dnešní představa byla pláž v Propriano, které je odtud asi dvacet kilometrů. To prý není problém, stejně tam odpoledne jede, takže jestli nepospíchám, hodí mně tam. Výzva k tanci se neodmítá a po chvilce jízdy se dostáváme do horské vesnice Casalabriva, kde Jean Paul bydlí.
Na tomto místě bych měl říct, že ačkoliv se anglicky a německy domluvím, moje francouzština není valná, i když po několika dnech se na základních věcech domluvím i tak. Příbytek Jeana Paula je skromný domeček postavený někdy v minulém století. Místo dveří, jak známe my, je zde pouze něco prkenného vyřezávaného s obrovskou závorou. Nikde se tady nic nezamyká a ono se není čemu divit, protože tady žije asi stopadesát obyvatel a všichni jsou z jedné „rodiny“. Nutno poznamenat, že Jean Paul je tak trochu černá ovce rodiny. No, to je jako s pornem, někdo to prostě dělat musí.
Za zvuku reggae si děláme kafe a jako host dostávám způsobně upravenou paličku, jak se později dozvídám, je to nějaký jamajský model, vypěstovaný na Korsice. Jean Paul je totiž zahradník a stará se o městskou zeleň v Propriano. Pěkná práce. A na místní poměry celkem slušně placená.
Jen co jsem trochu potáhnul, tak se mi hrůzou začnou ježit vlasy. Sakra, vždyť máme potom jet autem, ale vypadá to, že travka není nijak silná. Konverzace se slibně rozjíždí, byť ve francouzštině, takže pouze způsobně pokyvuji a dozvídám se fakt zajímavé věci o solární energii, legalizaci trávy, politické situaci Korsiky, no prostě Jean Paul mlel o všem možném a bez přestání, asi půl hodiny. Já naopak měl radost, že travka není nijak silná, takže to s jízdou autem bude v pohodě. No a jak tak mlel a zrovna se nadechl k dalšímu proslovu o vlivu italských rodin, tak já mu v klidu česky říkám: „My fotografové jsme paměť tohoto světa!“ a bylo vykukáno. Jean Paul řekl jenom, že jasně a ubalil si dalšího jointa. Pro dnešní den je hotovo, i když čerstvý vzduch u něj na zahrádce, mně probral.
Zahrádka Jeana Paula není taková upravená, jak známe z katalogů a časopisů, ale ryze účelná. Zapomněl jsem totiž dodat, že jeho vášní se staly bylinky, jejíchž pěstováním si přivydělává. Takže na jeho zahrádce jsou koberce mě naprosto neznámých bylinek, ale některé z nich, jako třeba oregáno, majoránku, hřebíček, jsem uhodl hned. Na větším políčku si pěstuje zeleninku a nezbytnou ganju, které zde má patnáct druhů. Je také specialistou na korsickou růži, odrůdu, která se pěstuje jen na Korsice. Jsou to asi dva metry vysoké solitérní růže s palicí, jako velký pomeranč a silnou vůní. Běhali jsme po zahrádce asi hodinku, což bylo fajn a prokouřený hlavy se pročistily. Zaplať pánbu.
Na cestu dostávám nějaké bylinky proti hmyzu, příjemně to voní, no a několik exkluzivních palic trávy. Hm, budu si ale dávat bacha. Nasedáme do pick-upu a ženem to po takových polních stezkách, až se dostáváme na hlavní třídu do Propriano, kde se loučíme. Tak teď mám několik možností, buď zůstat a přespat v Propriano, nebo se dostat do Sartene, kde bych se chtěl podívat na menhiry. Volím druhou možnost a jdu na stopa. Vrátit se můžu vždycky.
