Stopařův průvodce Korsikou IX.

Druhý den mi zastavil jeden Marokánec, a tak slyším přednášku o rasismu na Korsice. Od Jeana Paula vím, že v této části Korsiky je silný nacionalismus, mluví se tady korsicky se silnou příměsí Italštiny. A to s francouzštinou nemá nic společného. Ale co je hlavní, jsou zde tradiční korsické klany a jak oni tomu říkají „Jižní rodiny“, no zdá se mi, že to je tady trochu hustší, ale zatím nemám problém, tak co? Jsem v Aléria, kde mě Marokánec vysadil kousek za křižovatkou, on se těch starousedlíků opravdu bál, nebo jsem měl takový pocit. Usedávám na takovou terásku před čerpací stanicí a panuje zde čilý ruch. Místní „dědkové“ obsadili dva stoly a u kafíčka něco probírají. Já si vytahuji deníček a zapisuju si nové zážitky. Dal jsem si pivko a v klidu chystám síly na další cestu. Nohy začínají zlobit, volím tedy plán B a ptám se na nějakou pláž. Dál jít opravdu nemohu, mám totiž docela velký puchýř na levé noze. Nakoupil jsem nějaké zásoby a vyrážím lehkým tanečním krokem asi 3 kilometry na pláž. Cesta to byla děsivá, ale dorazil jsem na místní pláž, kde byl naprosto jedinečný kemp se suprovním koupáním. Já jsem to ale zalomil na pláž, ale takticky jsem v místní restauraci nechal bágl, což nebyl problém.

Vyhlašuji druhou jubilejní soutěž o největšího lenocha výpravy a dělám opravdu dobře, protože je krásně a kemp je opravdu výtečný, ptal jsem se obsluhy u baru, jestli nevadí, že nejsem v kempu ubytován, ale to je v pohodě. Objevil jsem bezvadnou pizzu, tak si jí dávám a to byl požiteček, k tomu lehké bílé, fakt za směšnou cenu. Měl jsem také možnost se osprchovat ve sladké vodě, balada, no prostě opravdu výtečný den. Podle mých propočtů by se dnes mělo hrát ctvrtfinále a jsou tady dvě obrovské televize. Je rozhodnuto. Budu tady. Stejně nemůžu dál kvůli puchýřům. Prosoluji tělo v moři a jsem spokojen.

K večeru jdu do restaurace na další pizzu, utrácím, ale není to tak strašné, mám hodně našetřeno a dneska si to chci užít. V restauraci se mě ujala jedna animátorka a ačkoliv jsem protestoval, že jsem v pohodě a nic nepotřebuji, suše oznámila, že je to její práce. Dobře, proti tomu se nedá nic namítnout. Jmenovala se Ráchel a byla to Španělka. Prostřela stůl, no prostřela, tady je takový zvyk nedávat normální ubrusy, ale papírové, které se po jídle prostě zmuchlají a stůl je čistý. Objednávám si pizzu a k tomu půlku vínka, je trochu podivena, že chci červené, to se k pizze prý nehodí, ale přináší mi ho. Za chvilku zase pizza, jak kolo od vozu a prostě super, super. Hodinku sedím a potom si objednávám další vínko, tentokrát už bílé, takže je všechno v pořádku. Za hodinku začne fotbal a sakra, zrovna slyším moje jméno od baru. Tak se zvedám a přemýšlím, co je asi špatně, ale klid, to se jenom barman chce optat, jestli zůstanu na fotbal, aby mi mohl držet místo. Rozkošná služba. Zaplatil jsem v restauraci a ptám se Ráchel, jestli si můžu vzít zbytek vínka do baru. Jistě a k tomu fasuju čerstvou vodu. Usedávám k pultíku a objednal jsem si kávu, to by prostě bylo nemyslitelné, kdybych to opomněl.

U baru se pomalu scházeli sluncem unavení hosté. Dnes ale nehraje nároďák, ale Holanďani, tak jim budu fandit, proč ne? Jsem ale také dost unaven z toho sluníčka a další půlka vína mně dokonale uzemnila. Holanďané slavili postup na penalty a já už vesele chrupkal na pláži u takového vyplaveného stromu. Noc byla poněkud neklidná a ráno spadla snad tuna rosy, takže jsem mokrej, jako myš.

Jsou tady dva rybáři, takoví dědulkové, zkouším uplatnit několik italských slov, která znám a ejhle, oni mi rozumí. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že na těchto plážích je z loňského roku teplotní rekord, přes čtyřicetdva stupňů ve stínu. Darda. Dědulka říkal, že lidi z toho vedra padali, jako mouchy, což se nedivím. V tom nasedli na kolo a byli pryč. Chytil jsem první auto, co jelo kolem a už jsem byl opět na čerpací stanici, kam za asi 5 minut dorazili dědci a fakt se divili, jak jsem to stihnul. Koupili mi pivo, tak jsem si je za trest vyfotil.

Dnes se chci dostat do Corte. Výpadovka je hned za rohem, tak jsem si koupil ještě jednoho lahváče a popošel asi kilometr na hlavní křižovatku, kde jsem se usadil do prachu cesty. Klídek a pohoda. Popíjím pivko a pozoruju romantické kopečky kolem mne a vtom zničehonic zastaví auto , z něhož se line příjemná hudba starého pana Mozarta. Tak to je hukot. A už jedu, sakra mám se jako v zámečku, ať to trvá věčně. Za hodinku už jsem na hlavní silnici v Corte, Přede mnou se tyčí jediná vnitrozemská citadela, je postavená na takovým majestátním šutru, kolem ty hradby, prostě paráda, dá se na to koukat. Já mám ovšem v plánu údolím Restonica nahoru do hor, odkud chci vyrazit na jezero Oriente. Vydávám se tedy nádherným údolím, kde se valí mezi obrovskými šutry horská bystřina a vytváří nádherné peřeje a peřejky, je na to radost koukat a hlavně je to pro mě super zábava, protože když už nemůžu, tak vytáhnu foťák a stativ, někam zamířím a tvářím se profesionálně, takže odpočívám a dělám nádherné snímky na dlouhý časy. Kolem mě jezdí auta s turisty, jednou nahoru, jednou dolů, vždycky přibrzdí, občas někdo vystoupí z auta a pátravě se pokouší nabrat směr foťáku, protože, „ten profík“ určitě ví, co tady dělá. Nicméně vydělávám na tom cestu off roadem nahoru k salaším La Grotelle. Tak tohle je nářez, malá chatička pro turisty s občerstvením, štrůdl turistů mířící do hor a nad nimi se tyčí majestátní skála, místy ještě pokrytá sněhem. Zkušeně se místního horského vlka vyptávám na cestu na jezero Oriente v domnění, že půjdu směrem, jako ta turistická housenka. Ale sakra, zase jsem si spletl cestu a minul jsem ukazatel na jezero, takže se musím vrátit po silnici zpátky. Mám kvanta času, a tak se zastavuju přímo u říčky v domnění, že hodím koupanec nebo tak. Nacházím krásné místečko, tak si tady v klidu rozbiju ležení, je tady překrásný výhled na Pic Lombardico a do toho říčka prodírající se mezi obrovskými šutry a vytvářející nádherné vany, ve kterých bude jistě nádherné koupání. No prostě kouzelné místečko. Oskar nahoře zase žhaví, tak se fakt do tý vody těším, ale nejdřív to chce kafíčko, protože si to musím vychutnat, zalehnu do jedné vany, s kafíčkem v jedné ruce a cigaretkou v druhé. Takto vyzbrojen a s ďábelským úsměvem zkušeného trempíka jsem vlítnul do již vyhlédnuté vany a v tom se ozval děsnej řev, který místní skály vracely v ozvěně další minutku. Spousta turistů v okruhu deseti kilometrů si určitě myslela, že legendární Yetti vtrhnul na Korsiku a začne je tam požírat, někdo určitě pocítil slabost v kolenou a svět kolem se zastavil. Yetti to samo sebou nebyl, to jsem byl já. Jak jsem totiž vlítnul do té vany, nastala doba ledová. Tělo mi okamžitě ztuhlo v podivné křeči a byla zima, opravdová třícentimetrová zima. Pánové vědí, o čem je řeč. A dámy koneckonců také. No bylo to něco příšernýho. Chlap ležící v horské bystřině s vytřeštěnýma očima, naprosto neschopen pohybu s očima přes celou hlavu s pomalu tlukoucím srdcem a s kafíčkem v ruce, jediným to zdrojem tepelné energie. Maminko. Vyhrkly mi slzy, které se ovšem hned měnily v kroupy. Kdyby tohle někdo točil na kameru, určitě vyhraje nějakou cenu v soutěži typu „Šílenec roku“ nebo „Jak jsou ti chlapi blbý“.

Po prvotním šoku a když se mi srdce zase normálně rozběhlo, to už pomalu začalo jít a já začal věřit, že uvidím labskou kotlinu a svého synka. Položil jsem hrníček s kávou do mělké proudící vody a šel pro stativ, abych mohl udělat nějaké snímky. Po půl minutce bylo kafe perfektně vychlazené. Ale snímky stojí za to. Tím, jak jsem ležel v tý vaně, tak jsem objevil vynikající perspektivu a jak jsem potom viděl doma, stálo to za to.

Hodinku jsem se rozmrazoval na sluníčku a otáčel se jako ještěrka. Nicméně pro procházející turisty jsem byl jistě zajímavá a nečekaná atrakce. Někdo si mně myslím i fotil. Trapas. Před polednem jsem se ovšem vydal směrem z kopce do stínu lesa, hledajíc cedulku s odbočkou na jezero. Po cestě jsem také našel vodu opět typu trubka čouhající z náspu. Tahle vodička byla fakt ledová a ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si pomyslím, jak jsem se v tom ráchal. Ceduli s odbočkou po chvilce nacházím a stojí tam, že jezero Oriente je vzdáleno 4 hodiny chůze. Masakr. Cesta ovšem vede z velké části lesem, a tak pln optimismu vyrážím na mé vysněné místo. Jsem odpočatý a pln sil, ovšem nějak v té euforii nevnímám varovné signály jdoucí z bot, což se později ukázalo, jako opravdu zásadní průser.