Stopařův průvodce Korsikou IV.

Ráno se probouzím vyrušen zvukem motoru rybářské lodi, která proplouvá kolem pobřeží. Na vlastní oči vidím asi třímetrové černé delfíny, kteří skotačí před přídí lodi, ale než se dostanu k foťáku, jsou pryč. Tak si klidně balím a přemýšlím, co mi asi přinese dnešní den.

Citlivý čtenář jistě promine, ale posralo se všechno, co šlo, včetně mně. Poté, co jsem opustil překrásné místo u vody, jsem zašel na ranní kávu do kafeterie a vydal se na cestu. Měl jsem sice trochu bubláto v trenclích, potažno ve střevech. Chytře jsem situaci podcenil a vyrazil do kopce k takovému pomníčku, kde jsem chtěl stopovat. A pak se to stalo, měl jsem najednou pocit, že se mi roztrhnou střeva. V rychlosti jsem popadl krosnu a běžel jsem do nedaleké machie, kde se stalo asi tohle:

Odhazuji krosnu do porostu a moje střeva jsou mírně v pohybu. Odepínám ledvinku a začalo to být zajímavý, protože to bylo na krajíčku. Začínám zápasit s velkým uzlem na kraťasech a už si říkám, že každou vteřinou vybouchnu, což se pomalu začalo stávat krutou pravdou. Uzel naštěstí povolil, ale když jsem chtěl sundat plavky, ejhle další uzel, mrška jedna. Jenže to už se mi narovnala střeva a z prdele se stal vodovodní kohoutek, takže ačkoliv jsem předvedl velmi bojovný výkon, nic mi to nepomohlo a posral jsem se od hlavy k patě. Paráda. Nedá se nic dělat, musím porušit pravidla a přes soukromý pozemek (to se na Korsice nesmí) se ženu k moři. Po chvilce vidím spásné místo mezi útesy, je tam taková malá vana, sundavám bágl a tak, jak jsem, se vrhám do vody. Právě včas, protože střeva začínají řádit znova. Chladivá mořská voda je velmi příjemná a trochu pomáhá snášet to utrpení. Ještě ve vodě si svlékám všechny věci a na Adama vylézám ven. Myslím si totiž, že široko daleko není živé duše. Ihned zjišťuji, jak krutě se mýlím. Nedaleko ode mne leží na dece starší manželé a vyjeveně na mně koukaj. Trapas řeším pozdravem a úsměvem, nic jiného nejsem totiž schopen udělat. Ve starší dámě se asi probudily mateřské pudy a dost neochvěle se ke mně blížila, jestli nepotřebuji pomoct. Poprosil jsem drze o kafe, které jsem dostal do velkého hrnku a to tak velkého, že australský mug je proti tomu koflíček.

Začínám prát věci. Donutit mýdlo pěnit ve slané vodě, je poměrně těžký úkol, ale zhostil jsem se toho celkem v pohodě. Teď už jenom počkat, až věci uschnou, což se stalo skutečností kolem jedenácté hodiny. I když mám strach jít na cestu, přesto vyrážím. Jako na potvoru nic nejede a po dvou hodinách stopování se vydávám na cestu do ukrutného kopce. Je šílený vedro a radost z překrásného výhledu mi kazí fakt, že nejsem tak úplně ve formě a došla mi voda. Tak to je pekelný. Nahoře na kopci jsem našel trčet ocelovou trubku z takového náspu. Voda. Ledová voda. Nejledovatější suprovní vodička. A navíc chutňoučká vodička. Střeva jsou v klidu, tak si natočím celou láhev a jsem moc šťastnej. Je odtud překrásný výhled na skály kolem Calvi. V dálce vidím maják, ale tuším nepříjemnou štreku, což nechci riskovat, tak jsem tam ani nevyrazil. Došel jsem až na vrchol a hned za zatáčkou je vyhlídka, kde zastavuji, snad něco chytím. Po chvilce jede kolem takovej starej chlapík v ještě starším autě. A už se vezu, což mi připadá, jako malý zázrak. Proplétáme se korsickými silničkami, je mi dost na blití a mám hrůzu z tý divoký jízdy. Předjíždíme také auto s českou poznávací značkou, s klukem a holkou, tak na ně mávám, ale řekl bych, že mně mají za debila. Za chvilku jsem vysazen v pustině jmenující se San Quilcu, sotva patrné místečko na mapě. Jedna křižovatka a jedno stavení se spoustou vyjevených lidí, protože člověka s báglem tady nepotkávají asi často. Fasuju čerstvou vodu a kus ovčího sýra nevalného odéru a konzistence, ale vynikající chuti. Pokračuju v cestě a za chvíli jsem na prázdné pláži. Přede mnou je ještě cesta do vesnice Galéria, vzdálené asi 20 km. Rozhoduju se, že mírně posvačím a uvidím. V této končině stopa asi jen tak nechytnu, protože auto tady projede buď náhodou a i když, tak jednou za půl dne. Stavím se na takové krásné místo, na Korsice téměř nevídané a to, asi stometrová rovinka, přehledná a okouzlující svou majestátností. Přede mnou se tyčí tisícimetrové vrcholky, ze kterých jsem právě sjel a na druhou stranu pláž a moře. Není úniku, musím vpřed. Auto s českými turisty mě právě míjí a ačkoliv se můžu strhnout, jsem asi zase za debila. Radši vybalím sváču a najím se, nějak bude.

Dobrotivý Bože, mám fakt prdelní kliku, kolem jede auto s Tunisanama, kteří jsou tady na dovolený a hádejte, kde jsou ubytovaný? No přeci v Galéria. Nádhera, protože poté, co jsme přejeli přes hory, sjíždíme zase dolů k moři, kde je taková malá zastrčená vesnička s asi tisícovkou domorodců. Dostávám od Tunisanů radu, kde si mám nakoupit, kde se nejlíp jí a kde mám přespat. Vyrážím kolem místního kostelíku k prodejně a dokupuji zásoby. Hned vedle je krásná hospoda s hostinským, který mi připomíná jednoho herce, sakra, koho mi to připomíná? Jo, vypadá jako Tommy Lee Jones. Po prožitém dnešním utrpení si povoluji jedno velké točené pivo Pietra, sice za nekřesťanský peníze, celých těžce doma vydřených 5 Euro, ale stojí to za to. Dávám si druhý a v tom vedle mě ukotví u stolu Belgičani, takový pár ve středních letech a dáváme se do řeči. Když zjistí, že jsem Čech, nezapomenou mě upozornit, že dneska večer je fotbal a že nároďák hraje s Holandskem. To dokonale mění plán dnešního večera a až si najdu místo na spaní, tak se sem večer vrátím. Místo nacházím kousek od silnice u takového velkého keře, kde rozbaluji hlavní stan a vařím si večeři. Začíná mi být podezřelá zima, ale přičítám to dnešnímu vypětí. Měl bych asi zvolnit tempo. Času dost.

Na sedmou jsem už v hospodě u Tommyho Lee a s hrůzou zjišťuji, že jsem se mírně přižahnul a docela jsem pěkně spálenej na krku i v obličeji. Dost šokézní pohled na ten obludnej do červena uvařenej ksicht, který na mně koukal ze zrcadla. Tak to bude asi dost na hovno. Večer v hospodě je fakt příjemnej, protože jsme udělali perfektní bandu a koukáme na fotbal. Ze začátku to nevypadalo, prohráváme s Holandskem dva nula a hostinský mi nese jeden Pastis. Tak do toho pití jsem se hned zamiloval. Chutná to jako pendrek, ale je to levný a osvěžující. Nechám tedy pivo pivem a jedu v Pastisu. V hospodě probíhají sázky, kolik to dneska dostanem, tak jsem mírně připrdlej řekl, že stejně nakonec vyhrajem. Belgičani vytáhli Eura a chtěli se vsázet, což jsem odmítnul, protože těch peněz nemám tolik. Nakonec jsme to dali jejich 40 proti10 mým a od hostinskýho jeden Pastis za každý gól na účet podniku. Češi nezklamali a hrdinsky vyhráli 3:2, takže bylo o zábavu postaráno. Řvali jsme jak tuři a vesele se pařilo hluboko do noci. A když jsem před chvilkou tvrdil, že Pastis je osvěžující, tak jsem kecal, protože jsem na šrot. Večer mně ale stál necelých 10 Eur a ještě jsem 40 vydělal. No vlastně jsem vydělal víc, protože když jsem chtěl odkráčet, tedy odplazit se, na místo mého noclehu, hostinský navrhnul, ať přespím v hospodě, že mě ráno hodí zpátky na hlavní. K noclehu jsem ještě dostal zbytek Pastisu a několik litrů ledové vody, a za chvilku jsem byl sirotkem v cizí zemi a v cizí hospodě a marně jsem přemýšlel, jestli jsem se s takovými lidmi někdy setkal. No to se ví, že ne, ačkoliv na posledním velkým vandru po Austrálii, jsem také poznal spoustu fajn lidí.. V noci byla trochu zimnice, ale přežil jsem to docela v pohodě. Musím si na to sluníčko dávat bacha. A na opalovací krém taky, reklama je ukecaná děvka.