Stopařův průvodce Korsikou III.

Ráno, ráno, raníčko, zase svítí sluníčko. Vstávám trestuhodně až kolem deváté, ze spacáku se mi prostě nechtělo, protože mně bolí celej Michal. No ono se není čemu divit, s tím sportováním jsem trochu na štíru a u počítače, kde prosedím deset hodin denně, se toho moc nenaposiluje. Ovšem vzdálená vůně kávy mi říká, že se musím přinutit, abych nepropásl tuto darovanou šanci. Balím věci a zdá se mi, že jich je buďto víc nebo nějak ztěžkly. Nicméně, po půl hodině se dobelhávám k restauraci, kde snídaně teprve začíná. Jak jsem později zjistil, je to na Korsice normální a před devátou se téměř nic neděje, dokonce ani auta moc nejezdí.

Slíbená káva je mana nebeská, a protože jsem fakt debil zapomnětlivej, doslova si to užívám. Dostal jsem také čerstvou vodu a po desáté vyrážím na stopa.

Dnešní den mám v plánu zastávku na poušti Desert des Agriates a dorazit do přímořského městečka I´lle Rousse. Celkem příjemných 50 km. Šel jsem tedy na výpadovku z St. Florent a jak mi poradil majitel plážové restaurace, jdu přímo na jedno speciální místo, které je prý pro stopaře nejlepší. Sluníčko začalo vesele zvedat stupnici teploměru a já se po třech mávnutích vezu s frantíkem, který je v poušti na dovolené. Potřebuje mít klid a přelidněné pláže přímořských středisek ho prý nelákají. Tedy myslel jsem, že kecá, ale jak jsem po chvíli zjistil, nekecal. Vysadil mě na takovém kopci, odkud byl překrásný výhled na pustou, a to doslova, krajinu a zmizel mi z dohledu. Potom jsem myslel, že si jenom dělá prdel a zkouší, co vydržím sám na opuštěným místě, ale když jsem jeho auto viděl odbočovat na prašnou cestu asi 100 metrů ode mě, pochopil jsem krutou pravdu.

Umřeš, Pumpo.

Slunce pálilo jak o život a kvapem se blížilo poledne. Stín jediného stromu se krátil a moje voda v láhvi začala pomalu bublat. A ejhle, slyším nedaleko tekoucí vodu a nacházím pramen asi 50 metrů od mého stanoviště. To, že bych musel přelézt plot mě tak netrápí, ale řeším naprosto unikátní dilema. Buďto budu chvilku trpět na svém stanovišti popíjejíce teplou vodu a když budu šetřit, tak dvě hodinky vydržím a nepropásnu tím právě projíždějící auto, kterých, jak jste již sami poznali, není v poušti mnoho, a nebo se půjdu osvěžit jistě ledovou a chutnou skvělou vodičkou, ale propásnu zrovna projíždějící, jistě klimatizované auto. No a teď, babo raď. Rozhoduji se, že vydržím a dělám fakt dobře, protože mi za chvíli zastavuje vyjevený Švýcar, který, jak jinak, jede do I´lle Rousse. Jak po chvilce zjišťuji, je to malíř, který žije a pracuje kousek od I´lle Rousse a dneska se zrovna vrací z dovolené ve Švýcarsku. Jak příjemné. Třeba bydlet na Korsice a na dovolenou jezdit do Čech. Hm, tak to je dost utopie.

Zastavujeme kousek od místní kolonády a ještě jdeme na jedno pivko, točí tady kaštanové pivo Pietra a jako člověk, který má pivo rád, musím uznat, že je prostě výtečné. V rámci debaty jsem seznámen s báječnými malůvkami příjemného Švýcara. Tak tohle je fakt nářez, Jeho nová kolekce ještě není hotova, ale základy dávají tušit zajímavé finální pokoukání. Nedokážu asi docenit hloubku díla, ale dle laického oka hodnotím dílo, jako překrásné. U dalšího pivka se ještě bavíme o okolí a dostávám další informace o Korsice. Jsou mi mimo jiné doporučena další místa, jako například pláže Pallombaggio, které prý patří k nejkrásnějším nejen na Korsice, ale i Evropě.

Slunce přehodilo na odpolední svit a já se vydávám na místní trh, kde hodlám ochutnat a případně zakoupit nějakou tu místní specialitku. Mimo výtečného korsického vína, jsou vyhlášenými specialitami, různé úpravy masa a mnoho druhů sýrů. Na trhu panuje čilý ruch a mezi záplavou místních se proplétám s krosnou na zádech i já. Procházím kolem stánků a neodolávám obrovským černým olivám, které mám možnost samozřejmě ochutnat. Takhle to tady prostě chodí. Korsičané vědí, že jsem turista, což je patrné na první pohled, a tak mi nabízejí k ochutnání všechno možné. Nechci si ale splácat žaludek, tak zkouším olivy a sýr. Sýr „brocolli“ je fantastické chuti, ale řekl bych i nesmírně aromatický, mé čichové buňky se schovaly někam do paty, což kvituji s povděkem, protože ten smrad je fakt hustej. Chuť je ovšem výtečná. Byl jsem také poučen o olivách, dávají je snad do všeho a po důkladné ochutnávce si trochu směsky kupuji. Je to míchanice černých oliv, vyzrálého sýra a jakéhosi masa (dozvídám se, ze se jedná o nějakou divočinu, ale moje francouzština mi jaksi nedává víc šancí na bližší určení masa), to celé naložené do mírně pikantního láku. S čerstvou baketou, kterou dostávám grátis, je to příjemné pochutnáníčko, taková malá odpolední svačinka na pláži. Jsem na Korsice druhý den a slunce pálí, tak se stále mažu krémem se zaručeným faktorem 16. Ke klamavé reklamě se vrátím později.

Stojím před rozhodnutím, kam dál. Přede mnou jsou nyní dvě možnosti. Buď vyrazím do horské vesnice Speloncato nebo budu pokračovat po pobřeží do Calvi. Při ptaní se na cestu, mi náhoda poslala do cesty domorodce, který mi poradil, abych vesnici navštívil až na zpáteční cestě z Haut Asco, protože z I´lle Rousse je do vesnice dost hustá cesta, kde moc auta nejezdí a měl bych tím pádem problémy se tam rozumně dostat. Je tedy rozhodnuto, mířím na výpadovku na Calvi, nečekaný to cíl dnešního dne. Mám dost času a nikam nespěchám, sluníčko příjemně pálí a tak u silnice rozbaluji odpočinkový stan a tak trochu líně stopuju. Na pár mávnutí mi zastavuje chlápek, který jede přímo do Calvi pro kámoše na letiště a po příjemné hodince jízdy jsem přímo na hlavní pláži.

Lidičky, tak tohle musíte vidět. Místo, jak vystřižené z prospektů cestovních kanceláří. Bílá pláž z jemného písku, mělká tyrkysová voda. Scenérii dotváří okolní hory, majestátně se tyčící do výše necelých dvou tisíc metrů s vrcholky pokrytými sněhem, to vše v mírném oparu, který mě dost sere, protože bez toho oparu by to bylo prostě dokonalý. Udělám několik povinných snímků a rozvaluju se na pláži s přítelem Fernetem. Trochu pokecáme a asi po hodince se balím a jdu hledat internet, abych poslal domů zprávu. Internetovou kavárnu nacházím prakticky po sto metrech, tak se usazuju do pohodlného křesílka a chystám se na to, ale ouha. Kdo jste ještě nikdy neviděl francouzskou klávesnici, tak to jste o něco přišli, protože to je fakt masakr a rozložení kláves překonalo moje nejdivočejší představy, po chvilce tréninku to ale už docela zvládám. Zaplatím 2 Eura a mířím k citadele, která je opravdu nádherná a majestátně se tyčí nad mořem ve výšce tak sto metrů. Na malém náměstíčku se asi něco bude dít, protože tady parta maníků staví pódium a připravuje hradbu zvukové aparatury. Kolem mě zrovna prošla partička místních, kteří míří na vrcholek kopce, tak jdu s nimi a přede mnou se najednou otevře nádherný výhled na citadelu z druhé strany. Prodírám se vzrostlou kvetoucí machií, místní to specialitou na odvážné turisty. Je to totiž pěknej hnus. Představte si směsici všeho možného píchavého a hustého a ačkoliv překrásně kvetoucího plevelu, který je útočištěm pro kousavé breberky. Scházím po cestě k moři a už vím, kam všichni míří. Je tady krásné místo na koupání, takže se rozhoduji, že zde už zůstanu a posléze přespím. Našel jsem si překrásné místo u takového placáku, který je nádherně rozpálen. Udělal jsem si perfektní ležení a mířím k vodě, poprvé vyzkouším svoje botky do vody a vzhledem k tomu, že jsem si vzal i brýle, koukám se hned na kraji do vody. A botičky se budou hodit, protože hned na břehu jsou mořští ježci, velcí jak tenisák. Voda je tady studená, protože se asi po metru skála propadá tak to pětimetrové hloubky, ale řeknu vám, je to super v tom parnu. Večer se těším na osvětlenou citadelu, to budou fajn záběry. Tma padá dost rychle, zatím jsem si uvařil polívčičku a chystám si nádobíčko na noční focení. Vtom se z citadely ozvou první jazzové tóny. Je zde totiž každoroční jazzový minifestival, takže mám celý večer až do noci co poslouchat. A vzhledem k tomu, že nahoře nehrajou žádný ořezávátka, je to velmi kvalitní poslech a ještě s prima zvukem. Od citadely jsem asi kilometr vzdušnou čarou. Kolem jedenácté se citadela rozjasnila pod náporem reflektorů umístěných na pobřeží, což je fajn, protože moje ležení je tak pěkně nasvícené. Trochu mi to sice hatí plány se snímky noční oblohy, ale to nevadí, protože na konec festivalu je parádní ohňostroj. Bohužel mám jen jeden stativ a dva foťáky a mám už otevřenou závěrku na jiné místo. Z ruky se ohňostroj fotit nedá. No, přežiju to. Noc je jak v pohádce. Moře jemně šumí a je klidné, okolo mě nikdo, usínám jak miminko.