Stopařův průvodce Korsikou II.

Divoká Korsika.
V Bastii se dlouho nerozhlížím a hledám výpadovku na město St. Florent, , kde se těším ,že si po dlouhé cestě odpočinu. No jo, sakra, kde ale ta výpadovka je? Po krátké chvíli konečně nacházím ten správný směr a s pomocí místních policistů se začínám šplhat do kopce, kam mě vede silnice. Po půlhodině toho mám plný kecky a zkouším prvního korsického stopa.
Abych tedy nezapomněl. Rozhodl jsem se Korsiku procestovat stopem, protože se mi nechce zbytečně utrácet Eura a hlavně, mám spoustu času. Slunce pálí jak čert, teplota se pohybuje kolem 30° C ve stínu a moje matonka v láhvi na boku krosny, je po chvíli dost horká. Vzpomněl jsem si na průvodce, kde se píše, aby turisté na Korsice nepodceňovali pitný režim, ale zase na druhou stranu, z Bastie do St. Florent je to přes kopec asi 35 km, to se dá vydržet.
Tak kecy, nedá. Sluneční výheň je dost pekelná, což mám s plnou parádou zjistit za několik dní, ale nebudu předbíhat sled událostí.Stojím tedy na svém prvním stopu a po chvíli mám kliku. Zastavuje mi mladej kluk a z auta se mu line (tedy řve) Bob Marley. Říkám si tedy, že dnešní den mi rastafarianskej stopařskej bůh pomáhá, Přejíždíme kopečky a já vnímám zvláštnosti korsické krajiny. Asi za půl hodinky zastavujeme na křižovatce, protože můj řidič jede dál jiným směrem, ale naprostá paráda, jsem 12 km od dnešního cíle, což se dá. Chvilku odpočívám a popíjím dost teplou a nestydím se říct horkou, matonku. Vtom v dálce slyším řev a děsnej hukot. To se ke mně blíží velký off road, který z ničeho nic, zastavuje u mne. Házím krosnu na korbu a soukám se do kabiny. Pyšná novomajitelka tohoto vozu se mi představuje jako Maria a naštěstí umí trochu anglicky, takže se domluvím. Těch pár slov, co umím francouzsky, mi totiž stačí na pozdrav a do obchodu, toť vše. Jedeme pomalu, protože řidička vlastní obrovský vůz asi hodinku, a jak sama říká, nemá v tom tu jistotu. Aby ne, silnička se plazí jako had a najit souvislou rovinku delší, než 50 m, je dost těžký. Po chvilce přijíždíme na křižovatku, kde je odbočka na černé pláže Nonza (15 km), ale jsem fakt unaven a těším se na moře. Po chvilce jízdy jsem na náměstí St.Florent, kde se s velmi milou dámou loučím. Už jen s vypětím sil si nakládám bágl na záda a plazím se úzkými uličkami směrem k maríně, kde jak doufám, najdu místo na odpočinek.
Městečko St. Florent je překrásné. Vévodí mu krásná citadela a dole v přístavu je množství rozkošných kavárniček a restaurací, kde jsou však jiné cenové relace, než cestovatelské. Co jsem však udělal, koupil jsem si baketu k večeři. Procházím kolem mola a hledám si nějaké místo a po chvilce vidím v dálce místní pláž, kam se konečně dobelhávám po útrpném posledním dnešním kilometru. Kdyby mě někdo pozoroval, tak si řekne, že jsem se asi zbláznil ,ale na pláži samou radostí předvádím válečné tance domorodců z Bali a shazuju ze sebe všechny věci, načež se vrhám do překvapivě teplého moře, tak, jak mně Bůh stvořil. Není se čemu divit, po té cestě jsem byl pastva pro různá bzučící individua a moje kulky vykazovaly první stádium…, no, však vy víte ,čeho. Pláž byla v tuto pozdně odpolední dobu již prázdná a i kdyby ne, sotva by mě to zastavilo. Cachtám se s ohromnou rozkoší a nasávám slanou vlhkost do mého dehydrovaného těla. Škoda, že nejsem velbloud, dva hrby by určitě nestačily.
Později si ještě několikráte uvědomím, jak drsná je to pravda na Korsice.

Po koupání rozbaluji hlavní stan přímo na pláži, protože mám pocit, že už neujdu ani deset metrů. Začínám připravovat první korsickou baštu, což je: dvojitá gulášová polévka v ešusu, doplněná kouskem českého salámku a zakousnutá pravou korsickou baketou. Jako desinfekční a stimulující doplněk je použit Fernet Drsoň, dodatečně tímto děkuji českému výrobci, užil jsem si s tím pitím moc srandy. A samozřejmě nesmí chybět horká matonka.
Tak si v klidu sedím na pláži, pojídám skvělou večeři a v tom, světe zboř se, slyším za zády české švitoření a mé otupělé smysly, pátrají po původci. Pár kroků od mého ležení jsou dvě mladé češky, tak na mě zavolám a za chvíli jsme v družném hovoru. Mám kliku, protože na rozdíl ode mě jim dovolená končí a tím pádem získávám velmi důležité informace, které mi později usnadní cestu. Ptám se hlavně na spaní a s radostí zjistím, že pláže jsou velmi bezpečné a dá se tam perfektně spát. Tak to jsem nadšen, protože ušetřím spoustu peněz. Dostávám také informace na místa, která určitě nesmím minout, což mi ovšem připomíná fakt, že by to chtělo někam zasednout a připravit plán. A ejhle, kousek ode mě se rozsvěcují světla plážové restaurace a jak později zjišťuji, také s velmi dobrými cestovatelskými cenami. No, stejně se dneska nikam už nechystám, a tak usedám k půlce bílého vína. Je ledové a silné.
Jak mi holky poradily, trochu pozměním trasu, protože některá místa, která se mi zdála jako zajímavá, prý za moc nestojí. Změna plánu mně tak zaměstnala, že si objednávám ještě půlku vína a osměliv se, oslovuji majitele, milého obtloustlého človíčka, který mluví německy. Za půl hodinky mám potřebné informace a ještě jsem pozván na ráno na kávu. To se prostě nedá odmítnout. Já vůl nechal totiž kafe doma.
První noc proběhla tak, jak měla. Litránek vína a dlouhá cesta udělaly své a během pěti minut si vesele chrupkám asi sto metrů od moře v nízké trávě.