Den pátý – koupání se želvami
Vstali jsme celkem brzo, protože jsme se chtěli jít podívat na další ze srílanských specialit – rybáře na chůdách. Přišli jsme tam trochu později, než jsme chtěli, takže na chůdách vysedávali už jen dva poslední rybáři (nebo pózéři pro turisty? Kdo ví…) Ale ranní procházka po pláži stála za to. Šumící moře, vlny tříštící se o kameny a omývající písek, palmy… Prostě ten největší kýč, který vám ale v tu chvíli přijde jako ráj na zemi. Poseděli jsme chvíli na kamenech, hledali mušličky v písku a šli na drink do hotelu, kde jsme potkali Medvídka, jak už jsem psala. Nevím, jak ostatní, ale mě vždycky potěší, když takhle v dalekých zemích potkám nějakého krajana z té naší malé české kotliny.
Odpoledne jsme vyrazili do Hikkaduwy, dalšího letoviska normálně plného turistů, leč nyní, v době znovu rozpoutaného konfliktu, zejícího prázdnotou. Rough Guide tuhle vesničku popisuje jako psychadelické místo, které je nyní zajímavé snad jen pochroumanými vlakovými vagony, které zde zanechali jako památku na neštěstí způsobené tsunami v roce 2004, a které si morbidní turisté jezdí fotit. Nicméně my jsme se sem vydali z jiného důvodu. Je zde totiž možné vidět volně plovoucí mořské želvy (třebaže jejich opravdová divokost je dosti diskutabilní. Mně přišly naprosto ochočené, ale kdo ví.). Stejně to byl super zážitek hladit si v moři obrovskou karetu po hlavě a plavat vedle ní. Prostě připadat si na chvíli v souznění s mořským světem. A šnorchlování tu taky stálo za to. Ty křiklavé barvy jsou někdy až k neuvěření.
Po návratu zpět šli holky s Michalem a Medvídkem na průzkumy okolní fauny a flory a já zkusila šnorchlovat v okolí Unawatumy, ale nic moc jsem neviděla. Večer jsme si dali poslední, rozlučkovou večeři v české hospodě, poznali při ní mírně oplzlé postarší české podnikatele, kteří staví v Unawatumě hotel s pokoji za 200 dolarů za noc a už si brousí zuby na ty miliony, co vydělají… No nevím, nevím, jestli jim to s nynější politickou situací na Srí Lance vyjde podle jejich představ. Tenhle konflikt trvá už 25 let a nevypadá to zrovna dvakrát nadějně, že by měl v dohledné době skončit. Ale tak snad jo – bylo by to dobrý pro všechny strany. Vždyť obyčejní Sinhálci a Tamilové si nepřejí nic jiného. To jen Tamilští tygři rozpoutávají boje a páchají teroristické útoky.
Naposledy noční koupel v moři a ráno už budeme uhánět k Sinharaji a kluci z Vizovic do Colomba, aby pak zase letěli zpátky do Indie. No jo, cesty se schází a zase rozchází…
