BLOG: Srí Lanka 2008

Den šestý – harcování se autobusem

Vstát, sbalit, vyrazit – typický rozvrh na cestách. Vyrážíme na autobus, abychom přes Galle a Akuressu dojeli do Deniyayi, vesničky poblíž Sinharaja Forest. Je to sice celkem asi jen 80 km, ale kodrcáme se tam pomalu celý den. V autobuse vám vždycky připadá, že jedete alespoň stopadesátkou, podle toho nadskakování, prudkého brzdění, při kterém byste vylítli alespoň dva metry dopředu, nebýt toho, že v autobuse není k hnutí a podle hluku motoru, který zní spíš jak startující letadlo. Myslím, že v Čechách si nemáme na co stěžovat. Zato za okny začaly krásné výhledy – rýžové terasy, čajové plantáže, kopce osvícené sluncem. Na každém přestupu dáváme v místních jídelnách výborné džusíky, po kterých se mi už teď dost stýská.

No konečně jsme někdy kolem třetí odpoledne v Deniyayi. Ubytováváme se v Sinharaja Rest, který není úplně nejlevnější, ale doporučuje ho Rough Guide a majitel má být dobrým průvodcem pro prales. Odpoledne se ještě vydáváme na procházku po okolí – mezi rýžovišti se plazila dva metry dlouhá užovka! Páni, takhle velkýho hada jsem v přírodě ještě neviděla. Vzbuzuje fakt respekt, i když není jedovatá. No a taky se poprvé setkáváme s pijavicemi. Respektive já se s nimi setkávám – jedna se mi přisosne na prsty u nohy. Asi jim nějak musí chutnat moje krev, protože i další dny na mě lezou víc než na ostatní (dle mého subjektivního pocitu). Slovo pijavice ve mně vždycky vzbuzovalo dost nechuť a představa toho, že mi pijou krev byla ještě horší. Ve skutečnosti ale nejsou tak hrozný. Jen je musíte furt sundavat dolů nebo se spokojit s tím, že pak budete mít krvavý kalhoty. Můžou se přisosnout i přes látku, ale kousnutí vůbec nebolí (alespoň mě teda nebolelo). 

Navštívili jsme také jednu z mnohých čajových továren, kde jsme poznali tajemství dokonalého čaje a šálek tohoto lahodného nápoje přímo v místě výroby ochutnali. Představte si tisíce kilogramů čaje kolem vás… a ta vůně! Čajová továrna má čtyři patra. V horních třech jsou obrovská síta, na kterých se studeným vzduchem suší čerstvé čajové lístky. Každá sběračka nasbírá denně v průměru tak 25 kg čaje, takže se tu celkově suší nějakých 16 tun, jestli si to dobře pamatuju. Lístky se suší 16 hodin, potom prochází několika stroji, které se nachází v přízemí továrny. Musí se rolovat, oddělovat nekvalitní části od kvalitních, fermentovat, sušit horkým vzduchem, aby se fermentace zastavila, pak se zase musí několikrát filtrovat, aby se nakonec získaly pytle toho nejkvalitnějšího čaje, pytle průměrného čaje a pytle nekvalitního čajového prachu, který pijeme my, Evropané, každý den v sáčkové podobě. Každý druhý den továrna vyexpeduje 7 tun čaje na trh v Colombu, kde se prodává za cenu 600 Rs (100 Kč) za kilo. A pak už se balí do těch lákavých obalů a transportuje se do všech zemí světa. Zázrak. Popíjíme čajík v kanceláři továrního vedoucího, sledujeme grafy vývoje cen čaje a jsme naprosto unešeni. Mimochodem, poptávka po cejlonském čaji nyní prý roste, protože Keňa, třetí největší vývozce čaje, má nyní se sebou také víc problémů než je zdrávo (asi ještě víc než Srí Lanka). 

Opojeni čajem, za který po nás ani nic nechtěli (což tady není úplně běžné, že by se turistům dávalo něco zadarmo) se vydáváme zpět na hotel, kde si dáváme k večeři ovoce a jdeme brzo do hajan, abychom na zítřejší pralesné průzkum byli svěží.

pošli na vybrali.sme.sk

Kategorie: Nezařazené | 22. 2. 2008 v 19.59 | myclick

Přidat komentář

Blog o naší cestě za krásami exCejlonu

Nejnovější články

© 2006 Cestovatele.com; Kontakt | ArmA: Combat Operations | O Cestovatele.com | Reklama