BLOG: Srí Lanka 2008

Den druhý – Ayubowam, Srí Lanka!

Konečně ten vlekoucí se den utekl a my nastupujeme do letadla značky Condor, které nás snad bezpečně dostane na Srí Lanku. Rovnou jsme to zapili nabízeným Campari s džusem. Ale jinak teda nevím, co jsme to chytli za leteckou společnost, protože jsme si dokonce museli platit sluchátka! (teda my jsme si je nekupovali, stačil nám pohled na obrazovku, kde vysílali trháky jako “Flyrobick”, podle kterého cvičila nějaká nadšená Polka vedle nás a chuť sledovat video nás rychle přešla).

Deset hodin jakž takž uteklo a my jsme konečně tu! Vyvalil se na nás tropický vzduch a uklízečky na záchodcích žebrající o euro. To bylo naše první setkání s místní představou, že všichni běloši jsou milionáři. Hned jsme ze sebe shodili bundy a kalhoty a vyzbrojeni radami z Lonely Planet jsme vyrazili před letiště a zarputile odmítali tuk-tukáře (řidiče tříkolky, kterou v Indii nazývají motorikša), protože jsme se od nich nechtěli nechat ošidit. Naštěstí jsme natrefili na správný autobus (za nekonečného vyřvávání prodavačů lístků “ajaja, ajaja, ajaja” a “haťa, haťa, haťa” a tak podobně). Každý autobus má totiž svého prodavače lístků, který musí být neskutečně štíhlý (což tady zjevně není problém), aby se protáhl uličkou plnou namačkaných cestujících a vybral od nich peníze za lístky. Tenhle prodavač taky na každé stanici vykoukne z trvale otevřených dveří (vlastně z nich kouká po celou cestu, protože se nikam jinam než na schůdky do dveří nevejde) a vyvolává cílovou stanici, aby nalákal další cestující, kteří se k mému  nepochopení vždycky nějak do přeplněného autobusu ještě narvou.

Cestou do Colomba se nám za okny míhaly omšelé obchůdky, děcka v neuvěřitelně bílých školních uniformách a neustále troubící tuk-tuky a jiné dopravní prostředky. Občas se mezi tím vším mihla ještě kráva a místní kolorit byl dokonalý! Po asi hodině cesty jsme vysedli na špinavém, nepřehledním nádraží (jestli se tomu tak dá vůbec říkat), kde stály hromady tak 50 let starých, omšelých autobusů s jekajícími prodavači lístků, kolem nich se motá kupa cestujícíh, prodavači všeho možného, prašíví psi a u zdí se válí odpadky a spousta hnijícího ovoce.

Konečně nacházíme svůj autobs a usedáme na sedačky dimenzované pro malé, štíhlé Srílančany. Hrc, drc, rozjíždíme se a kličkujeme v hustém provozu za doprovodu zvuku klaksonů. Nechápu, jak v tomhle hluku a prachu může vůbec někdo žít. Doprava v Praze je proti tomuhle hadr. A kdo si stěžuje na přeplněnou MHD, neví, co to znamená přeplněný. Zdejší autobusy jsou tak plné, že si říkáte, že se snad ani nerozjedou a přesto do nich stále nastupují další a další lidé, takže nakonec polovina lidí stojí na jedné noze a velká část lidí vlaje ze dveří. No a mezi tím vším se protáhnou ti prodavači lístků. Neuvěřitelný.

Ani nevím, jak jsme to zvládli, ale nějak se nám podařilo vystoupit se vší tou bagáží ven a dokonce na správné zastávce. Po několikerém vysvětlování se nám i podařilo koupit srílanskou sim kartu a vydáváme se do ZOO. Zitka se Štěpánkou prý se zaměstnaneckými kartičkami ZOO Praha neuspěly a musely si koupit vstupenku, ovšem my se nenecháme odradit a zkoušíme je taky. Nejdřív je paní na kase neústupná, ale po několikaminutovém otravování, dokazování, že jsme delegace z Prahy, která jede zkontrolovat naše koně Przewalskéhoa hučení nás pouští. ZOO je na místní poměry fakt pěkná, tak tu trávíme 3 hodiny a relaxujeme po náročné cestě. Pak se chceme ještě podívat do Victoria parku na obrovské hejno kaloňů, tak si berem tuk-tuka, protože doprava colombskými autobusy je více než zmatečná. Nejdřív teda musíme usmlouvat cenu z 500 Rs na 250 Rs, ale pak už se usazujeme na zadní sedačku místního rikšy a vezeme se do parku.

Kaloni jsou fakt úchvatní – 1,5 m rozpětí, prostě jako když nad vámi přeletí Batman nebo Dracula. A jsou jich tu mraky. Chvíli se kocháme a pak se vydáváme neurčitým směrem do města. Na každém rohu stojí vojáci se samopaly. Mnozí z nich vypadají sotva na dvacet let a je tu i mnoho vojaček. Ať se anarchisti přijedou podívat, co je to policejní stát.

Měníme plán a vyrážíme rovnou busem do Ambalangody. Kupředu skok, cpeme se do přibržďujícího autobusu. Autobusy tu totiž většinou nezastavují, takže pokud chcete nastoupit či vystoupit, připravte se ke skoku. Cesta trvá nesnesitelné 3 hodiny, kdy stojím střídavě na jedné noze, zaseknutá mezi oplzlé místní chlapce a střídavě padám těm šťastnějším (sedícím) na klín. Mezi všemi cestujícími je jen jedna místní žena. Brzda – plyn, brzda – plyn, masa v uličce padá střídavě dopředu a dozadu. K tomu nám vyhrávají srílanské hity, no prostě paráda. Kolem desáté jsme tam, a protože guest house, který doporučují v Rough Guide nemůžeme najít, necháváme se přemluvit místním tuk-tukářem, že nás zaveze do hotýlku jeho kamaráda. Ten tam ale nebyl, takže jsme nakonec spali jinde, ale bylo to slušný a za 600 Rs, tak neberte to, v jedenáct večer. Konečně sprcha a pořádná postel po tom všem cestování!

pošli na vybrali.sme.sk

Kategorie: Nezařazené | 14. 2. 2008 v 23.57 | myclick

Přidat komentář

Blog o naší cestě za krásami exCejlonu

Nejnovější články

© 2006 Cestovatele.com; Kontakt | ArmA: Combat Operations | O Cestovatele.com | Reklama