Marocký deníček 2007: Východ slunce v saharské poušti
(5. den, 13.1.2007, sobota) Ranni probuzeni v pousti prislo v sedm hodin tak, aychom akorat stihli vychod slunce nad pisecnymi dunami. Terku po celou dobu v maroku boli chodidla a tak zustala u stanu, zatimco ja vybehl s fotakem vzhuru na nejblizsi a zaroven nejvyssi dunu. Trochu jsem sve sily precenil. S kazdym krokem do podkluzujiciho pisku ubyvalo mych sil a tak kdyz jsem se vyskrabal na vrcholek, mel jsem vazne dost.
Slunce pomalu vykukovalo zpoza nekonecneho pisku a jeho paprsky zacaly vytvaret pestre divadlo. Vychod slunce v pousti stal za to a ja se pomalu vydal dolu ke stanum. Po rannim caji prisel cas na rozlouceni s obema turisty i ostatnimi berbery, kteri pokracovali jeste hloubeji do pouste, zatimco my s Terkou nasedli na sve velbloudy a vydali se s jednim pruvodcem zpet do civilizace.
Slunce zacalo brzy palit a malokdo by hadal, ze je polovina ledna. Natahli jsme se na polstare pred berbersky domek, posnidali a uzivali slunce. Kolem poledne jsme vyrazili s Rashidem k nejblizsi komunikaci, kde jsme si stopli nejblizsi grand taxi a odjeli do Rissani na autobusove nadrazi.
Nas plan pocital s primou cestou z Rissani do Meknes nejblizsim busem. Bohuzel jsme se dozvedeli, ze jede jen nocni autobus, ktery jsme po prozitych zkusenostech nechteli opakovat. Nabidli nam alespon jizdenku do mesta Midelt, ktere se krci nekde v horach Atlasu na pul cesty do Meknes. Nezbyvalo nam nic jineho nez jet do Midelt a tam zkusit nejaky spoj do Meknes nebo v Midelt prenocovat a rano pokracovat dal do Meknes.
Do Mideltu jsme dorazili po sesti hodinach jízdy kolem sedme hodiny vecerni a nam bylo jasne, ze dalsi autobus do Meknes uz ten den nehrozi, stejne tak nase myslenka na stopovani projizdejicich aut za tmy moc nepripadalo v uvahu…
Rozhledli jsme se kolem sebe a vyrazili nahodnym smerem, kde jsme tusili nejaky hotel. Po kratke chvili nas mijel mlady kluk, ktereho jsme oslovili, jestli nevi o nejakem blizkem hotelu. Umel trochu anglicky a zminil se o nedalekem hotylku ktery pry patri jeho strejdovi. Rekli jsme si proc ne a poprosili jsme ho, jestli by nas do hotylku nedovedl. Po delsi nocni prochazce pred nami stal hotylek bez jedineho turisty nekde na okraji mesta. Uvital nas mily deda, ktery nas zavedl do pokoje, ktery patril mezi nejkrasnejsi, co jsme zatim v Maroku meli moznost vyzkouset. Cena byla 50dh (125Kč) za osobu a tak nebylo co resit. Kluk se nam predstavil jako Aradouan a prestoze jsme cekali, ze si kazdou chvili rekne o nejake penize, nic takoveho se nestalo a aniz bychom to cekali, zacalo se v tu chvili rodit nove pratelstvi a jeden z nejzajimavejsich zazitku naseho pobytu v Maroku, ale nepredbihejme.
Po nasem ubytovani nas Aradouan provedl nocnim mestem, ktere nas prekvapilo pomernou modernosti, jakou jsme dosud na jihu Maroka nevideli.
Kdyz uz jsme meli prohlidky dost, pozval nas Aradouan k sobe do rodiny na caj. Pozvani to bylo velmi mile. Doma jsme byli predstaveni bratrovi Abdullahovi (30) a jeho zene Latifah s malou trimesicni dcerkou Ouiam. Radouanove matce Fatime i jejich babicce Fatme, ktere je neuveritelnuch 105 let. Je jiz skoro slepa, ale stale vitalni. Potrasli jsme si s ni rukou a odebrali se na caj. Povidali jsme si po zbytek vecera s celou rodinou, povetsinou lamanou anglictinou, ale rozumeli jsme si.
V zaveru vecera, kdyz uz jsme byli unaveni a prisel cas louceni, dostalo se nam pozvani na druhy den na marocké jídlo kuskus a caj. Bohuzel, v poledne jsme chteli pokracovat z Mideltu do Meknes a tak jsme s diky museli odmitnout.
Aradouan (kterého Terka přejmenovala na českého Radovana) nas doprovodil do hotelu, kde se s nami rozloucil a domluvili jsme se, ze se sejdeme rano v 11 hodin a ze nam Aradouan pomuze se zakopenim jizdenek.
Do spacaku jsme zapluli unaveni ale plni zazitku z uplynuleho dne a pozvani na caj…
