Trincomalee: Armadou kontrolovane uzemi
Trosku preskocim udalosti poslednich dni a rad bych sepsal neco malo o me ceste na severovychod Sri Lanky, odkud jsem se vcera vratil, dokud jsou vzpominky jeste cerstve. Dnesni psani bude o koncine, ktera je pod prisnou kontrolou armady, o miste, ktere se z tsunami asi jen tak nevzpamatuje a i o tom, jak me vojaci vezli armadnim clunem abych se mohl potapet mezi koraly na blizkem ostrove.
Trincomalee je zaprasena dira na konci sveta, respektive severovychode Sri Lanky (mapa). O 15 kilometru vice na sever je jeste mensi misto zvane Nilaveli. Drive velmi znama plazova destinace s krasnymi pisecnymi plazemi a koralovymi utesy plnymi barevnych rybek u prilehleho Pigeon Island a Coral Island.
Na cestu jsem se vydal z mesta Anuradhapura autobusem a kdyz jsem v poslednim prispevku vychvaloval upravene silnice tak nyni svuj nazor musim radikalne zmenit. Je videt, ze v rozvinutem a ekonomicky prosperujicim jihu jsou silnice upravene, na severu a severovychode, kde jsou nekonecne plane zelene dzungle a sem tam nejake mestecko, uz je to se silnicemi dost bidne. Tri hodiny jizdy behem ktere vam zadek casto vyskakuje i 30 centimetru nad uroven sedacky da slusne zabrat.
2.1.2008 oznamila sri lanska armada konec primeri Tamilskym tygrum dojednaneho v roce 2002 a zahajila vojenske akce na jejich potlaceni. Odpoved na sebe nenechala dlouho cekat a 16.1.2008 zemrelo pres 24 lidi pri explozi autobusu v provinci Uva nasledovane utokem na vojenske vozidlo. Vojenska pritomnost ve mestech se neda prehlednout, ale az cesta na sever, ktery je bastou Tamilskych tygru, ukazala armadu v plne sile. Jen pri jizde autobusem do Trincomalee autobus zastavil na sedmi vojenskych kontrolach pri ktere hlidky prohledavaly vsechna zavazadla, identifikovali kazdeho cestujiciho a kontrolovali kazdou moznou skrys. To se opakovalo snad kazdych 10 kilometru. Neustale jsme mijeli vojenske zakladny, zakopy obtazene ostnatymi draty a strazne veze. Kdyz jsem pak jel jeste dal na sever z Trincomalee do Nilaveli, kazdych sto metru stal podel silnice jeden vojak v helme se samopalem v ruce.
Ostatne, cesta z Trincomalee do Nilaveli byla zajimava. Na autobusovem nadrazi (zaprasene rozjezdene hriste) nebyl zadny autobus, ktery by me vzal dal do Nilaveli a tak jsem se rozdhodl pro tuk tuk. Domluva byla jasna: “Nilaveli Beach”, cena 350Rs. Bohuzel anglictina ridice byla mizerna, odvezl me do nejakeho hotylku pochybne kvality na pul cesty a ja ho s turistickym pruvodcem v ruce navigoval s jasnymi pokyny v podobe nazvu hotelu, ktere jsem neustale predcital znova a znova. Chudak ridic nemel tuseni kde je hledat, ptali jsme se i vojaku podel cesty az po chvili zacal argumentovat, ze cena uz nebude 350Rs ale 700Rs, zacli jsme se dohadovat a vse skoncilo tim, ze jsem si vystoupil, zaplatil mu 500Rs a vysel dal na sever pesky. S batohem na zadech, malym batohem na brise jsem si to kracel dal a dal a neustale jsem se bavil pohledy vojaku a mistnich obyvatel z prilehlych prostych domecku. Zadny autobus nejel, zadny tuk tuk nejel a ja sel dal a dal. Absurdni je, ze vse bylo jen kvuli 200Rs, ktere jsem odmital zaplatit. 32Kc. Castka, nad kterou se doma clovek jen usmeje. Slo ale o princip.
Takhle jsem usel asi 4 kilometry, kousek cesty me svezl jeden mistni chlapek na motorce a zbytek jsem zase sel. Ke konci me zase nabral jeden mistni na staricky skutr a nakonec jsme se domotali k levnemu hotylku, ktery jsem mel poctive vycteny z pruvodce. Pruvodce je vydani z roku 2004 s nekolika malo aktualizacemi z roku 2005. Modri uz jiste vedi, ze tsunami informace v pruvodci radikalne prepsalo. Hotylek Shahira byl zcasti v troskach a zbytek rozhodne nevypadal ze by fungoval. Dalsi poborene stavby v okoli a par mistnich domecku mi moc nadeje na ubytovani nedavalo. Jeli jsme tedy dal az jsme se dostali k hotelovemu komplexu Nilaveli Beach Hotel. Vyhlaseny a pomerne drahy resort (na pomery Sri Lanky). Jak se ukazalo, jediny ze dvou hotelu, ktere v teto oblasti nyni funguji.
Nilaveli Beach Hotel je maly resort na zapadni urovni. S bazenem, rucniky v koupelne i specialnim rucnikem na plaz, toaletnim papirem uhledne slozenym a koupelnou poctive dezinfikovanou. Cena tomu take odpovidala – 35USD za noc bez jidla, 45USD s jidlem. Na vyber ale moc nebylo, jiny hotel tu proste neni a tak jsem se ubytoval v prijemne chatce minutu od plaze.
Trochu jsem cekal, ze stejne jako v jinych castech Sri Lanky tak i tady se vetsina hotelu bude rychle opravovat, jenze prochazka po plazi me dost zaskocila. Jakmile jsem sesel z hotelove plaze tak hned vedle nas na miste puvodniho dalsiho hotelu zustaly jen trosky zdi zarostle mezi kere a travu. Tahle scenerie pokracovala dalsi tri kilometry. Po jedne ruce nadherne ciste more, pod nohama bily pisek a na druhe strane jen trosky, zrezivele cedule s nazvy hotelu a zase jen trosky utapejici se v zeleni, ktera je postupne pohlcuje. Nasel jsem tu jen jeden dalsi hotylek, ktery uz je skoro opraveny, take s bazenem, a otvirat se bude s prichodem sezony, ktera je na teto casti ostrova od dubna do rijna.
Nohy me donesly az do nekolik kilometru vzdalene rybarske vesnicky, kde stoji opet hezke, nove postavene, unifikovane domecky pred nimiz na plazi kotvi alespon dva tucty rybarskych clunu venovanych jednim italskym regionem jako pomoc obetem tsunami. Rybari si mi postezovali na pritomnost armady, ktera je velmi omezuje. Nocni lov vzdy prinasel bohate ulovky, od te doby co je tu postavena vojenska zakladna (hned vedle meho Beach Hotel) nesmi rybari vyplouvat po setmeni na more. Dalsi vec, ktera mistnim obyvatelum moc neprospeje. Rybarum nezbyva nez lovit pres den a vracet se s ulovkem, ktery jakz takz staci na obzivu.
Pro turisty tu byvala vzdy velmi oblibena kratochvile v podobe snorchlovani a nebo potapeni se mezi koraly a desitkami barevnych rybek na ostrovech Pigeon Island a Coral Island vzdalenych jen kousek od pobrezi. Pruvodce mluvi o tom, jak je velmi snadne domluvit se na plazi s majiteli clunu, kteri turisty doslova nadhani a lakaji je na vylet za koraly. Jenze dnes tomu tak uz neni. Zeptal jsem se v hotelu, jestli je mozne se na protejsi ostrov podivat, k memu prekvapeni jsem dostal nasledujici odpoved: “Vydrzte pane, pujdu se zeptat armady jestli dostaneme povoleni a jestli nam armada pujci clun.” Hotel, ktery mel vzdy sve vlastni cluny…
Povoleni na vylet mezi koralove utesy jsem nakonec dostal a tak druhy den rano priplul vojensky clun se tremi vojaky, kteri me za 2500Rs (400Kc) odvezli a ja si mohl uzit barevneho koraloveho sveta. Cestou zpet jeste jeden z vojaku nahodil do more vlasec s navnadou a behem dvou minut chytil hezkou rybu, kterou si chystali dat k obedu.
Prestoze tu neni prave sezona, tak me opet zaskocila prakticky nulova pritomnost turistu. Kdyz jsem v nedeli prijel, byli v hotelu jen dva turiste z Noveho Zelandu a na obed a trochu koupani si sem zajela skupina humanitarnich pracovniku svymi dvema terenimi vozy. Druhy den, kdyz jsem v poledne odjizdel jsem byl poslednim hostem hotelu, dalsi dva maji prijet o den pozdeji. Trochu se nedivim, dostat se sem je velmi namahave, silnice jsou v dezolatnim stavu a vojenske napeti spolecne s pamatkou po tsunami prilis turisty neprilaka. Bavil jsem se o tom s lidmi z hotelu. Pracuje tu v jeden okamzik 45 lidi a to i presto, kdyz tu neni jediny host. U bazenu hlidkuje plavcik, na jidlo dohlizi supervisor, ale hoste nikde. Sezona pry snad turisty priveze. Ostatne, ikdyz jsou to jiz tri roky od tsunami, Nilaveli Beach Hotel otevreli jako nove opraveny (postaveny) az teprve v zari 2007. Management pry chce byt pripraven a shodli jsme se, ze je rozumne rok az dva provoz hotelu dotovat, ale byt znamy tim, ze jsou prvnim hotelem, ktery je tu pro turisty pripraven s veskerym servisem, ktery muzou chtit.
Byly to zvlastni dva dny, ale dny, na ktere se jen tak nezapomene. Snad se tu situace brzy uklidni a turiste se budou moci brzy vratit a prinest tak penize do regionu, ktery to opravdu potrebuje.
