BLOG: Medvídek na cestách

17. den: 200 kilometrů rozpálenou Indií

indie

Kdybychom měli na pokoji kalendář, ukazoval by datum 11.1.2005 a náš harmonogram tomuto dni přisoudil výlet na skůtru přes městečka Old Goa a Ponda až k “Spice Farm” – malé indické botanické zahradě. Čekalo nás 200 kilometrů za řidítky a další horký den plný slunce. K tomu jsme zaplatili policistům pokutu a pohladili si slona.

Ráno jsme nezaháleli a pospíchali za řidítka našeho vozítka. Dojeli jsme si na snídani a hned vyrazili na dlouhou cestu. Nevím proč, ale ty indické silnice a vesničky nám připadaly všechny stejné a tak není divu, že jsme se tak trochu zamotali a vydali se nakonec po několika kilometrech na úplně opačnou stranu. Dojeli jsme tedy pomalu do vesnice Pernem a kvůli této zajížďce jsme přišli bezmála o jednu hodinu. Ale protože nás jizda na skůtru baví, nic nám to nevadilo.

Dnes jsme chtěli navštívit plantáže s kořením, které se podle průvodce Lonely Planet nacházejí za městem Ponda. Nic víc jsme prakticky nevěděli a tak jsme jen jeli podle mapy a ukazatelů podél silnice s nadějí, že přeci jen něco najdeme.

Cestou zpátky z Pernemu jsme dojeli na osudnou křižovatku a protentokrát zvolili správný směr. Číslíčka na kilometrovníku pomalu přibývala a tak jsme projeli Panaji (Panjim) – současné hlavní město Goa, a pokračovali směr Old Goa (neboli původní hlavní město Goa).

Oranžové betelové oříšky ve “Spice Farm”

S rozdílností pojmenování jednotlivých měst se pojily i zmatky, kdy jsme se snažili doptat na cestu. Například zmiňované Panaji má minimálně tři různé podobné názvy a když jedete po silnici, máte možnost během pár kilometrů vidět na cedulích všechny používaná pojmenování. K našemu překvapení ale někteří indové nerozuměli, kam se chceme dostat a my museli vyjmenovat všechny názvy, než tomu jednomu jejich rozuměli a ukázali nám cestu. No řekněte, když sám ind nezná používaná jména hlavního města, jak se v tom má orientovat chudák turista?

Ručička tachometru se často dostávala na nějakých 50 – 60km za hodinu a Terka sedící za mnou mě neustále šťouchala, ať prosím jedu pomaleji ;o) Není tedy překvapením, že jsme se brzy dostali do Old Goa. Tohle městečko je plné starých křesťanských památek v podobé kostelů, bazilik a katedrál. Vybrali jsme si několik z nich, které jsme si prohlídli. Jen z nájezdů turistů nám tu bylo trochu špatně. To, že by v kostele měl každý být potichu, aby tak dovolil mistním věřícím věnovat se modlitbam, turisty moc nezajímalo.

Nesmělé seznámení Terky se slonem

V Old Goa jsme ještě stihli oběd a pokračovali dál do vnitrozemí. Podle mapy stačilo projet městečko Ponda a někde za ním měly být ony “spice plantation”. Jeli jsme po pohodlné nové široké silni a jízda hezky ubíhala. Po chvíli na nás začali protijedoucí řidiči motorek a skůtrů ukazovat a naznačovali nám poklepem ruky do hlavy, že nám pravděpodobně chybí helma. A opravdu. Najednou všichni kolemjedoucí řidiči měli na hlavách helmy, které do té doby prakticky nikdo nenosil. Že by nás čekala policejní kontrola? Rozhodli jsme se pokračovat a opatrně jeli dál. Po chvíli se před námi přeci jen v zatáčce objevilo policejní auto a postavičky v uniformách dohlížející na hříšníky. Zastavili jsme asi 100 metrů před nimi a přemýšleli co dál. Buďto se vrátíme po několika hodinách jízdy a nebo to riskneme a pojedeme nenápadně dál. Volba padla na druhou možnost a tak jsme se blížili ke kontrole. Abych hrál opravdu nevinného turistu, přibrzdil jsem u policisty, který nás už stejně stavěl a s úsměvem jsem se zeptal, jestli jedeme správně do Pondy. Ani nám pořádně neodpověděl a už se zaměřil na chybějící helmu. Když chtěl vidět i řidičský průkaz, který jsme neměli, poslal nás na protější okraj silnice ke svému nadřízenemu.

Poslušně jsem přišel k policistovi ve středním věku a začal s úsměvem a zároveň lehce kajícně vše vysvětlovat. Policista často používal slova jako “Big problem” a já na ně reagoval, že to nebude tak hrozný a určitě je to “Small problem”. Chybějící řidičský průkaz jsem omluvil tím, že zůstal zapomenutý v hotelovém pokojí a na otazku, jestli je mezinárodní, jsem odpovídal, že samozřejmě je. No ale chybí nám helmy a tak že to prý bude 500Rs pokuty za osobu. Takže 1000Rs za oba dva. A když začal pan policista vypisovat nějaký formulář, bylo nám jasné, že bez zaplacení neodjedeme. Pořád jsme tvrdili, že tolik peněz nemáme. Policista se tedy zeptal: “A kolik máte”. “No jenom 300Rs,” reagovali jsme na jeho otázku. “Hm, ale za dva lidi je to 1000Rs, to je big problem”, kontroval policista. “My jsme ale studenti, pro nás je to hodně peněz”, zkusili jsme dát našim výmluvám na důrazu. “Studenti říkáte? Hm, big problem. Tak tedy zaplatíte 300Rs, ale příště koukejte mít helmu!” nechal se usmlouvat policista a Terka začala opatrně vytahovat peníze z kapsy, aby omylem nevytáhla pětistovku, kterou měla vedle drobných. Nakonec jsme zaplatili 300Rs a dostali jsme doklad o zaplacení pokuty, na jehož základě jsme do dnešní noci mohli klidně jezdit bez helmy. To už opět s úsměvem jsme se všichni loučili a my mohli pokračovat do Pondy.

O několik minut později před námi stála další policejní hlidka, která nás opět začala stavět. To už jsem ale jen vytáhl z náprsní kapsy doklad o pokutě a policista nás s úsměvem nechal pokračovat v cestě. Při této příležitosti jsem si všiml, že na dokladu bylo uvedeno, že jsme zaplatili jen 100Rs místo 300Rs. Není divu, že se při loučení policisté tolik usmívali, když 200Rs šlo do jejich kapsy ;)

Brzy jsme dorazili do Ponda, kde jsme se doptávali na “spice plantation” řady lidí a ti nás postupně směřovali až jsme nakonec měli pocit, že už jsme až moc daleko. V tom nás utvrdila jedna dobrá duše, která nás nasměřovala zpět. Bohužel žádné plantáže jsme nikde neviděli. Čekali jsme pohled na veliká pole plná koření, ale nic takového nikde v dohledu nebylo. Už jsme se pomalu smířili s tím, že pojedeme zpět do Arambolu, když v tom jsme podél cesty viděli zaparkované autobusy a nenápadný nápis “Spice Farm”.

Hned jsme sjeli ze silnice a zajeli po silnici do areálu hustě zarostlého stromy a jinou vegetací. Zaparkovali skůtr a pokračovali po cestě ke vchodu. Kdo by čekal bránu s pokladnou, hodně by se pletl. Kolem nás bylo několik přístřešků s dřevěnými lavicemi a stoly, kde řada turistů obědvala nebo se věnovala družnému rozhovoru s ostatními a odpočívali ve stínu vysokých stromů. Před námi byla menší brána z pnoucích rostlin a u ní nás čekalo uvítání. Na chvíli jsme si připadali jako na Hawai, protože jsme dostali na krk věnečky s navlečenými voňavými květy a další květy se na nás snesly poté, co je na nás uvítači hodili. S úsměvem jsme tedy vešly donitř a začali se ptát, kolik je vlastně vstupné. Dostalo se nám odpovědi, že za osobu je nutné zaplatit 300Rs. Docela dost, řekli jsme si, ale když už jsme tu, nepojedeme přeci domů. Ale kde je pokladna? Neměli jsme ani možnost se po pokladně pořádně porozhlédnout, když v tom u nás stála indka a nabízela nám drink na uvítání v podobě kokosu s brčkem. Prý zdarma na účet podniku. Tak jsme se posadili do stínu a vychutnavali čerstvou kokosovou vodu přímo z plodu. Ani jsme chvilku neposeděli a už u nás byl jiný ind, že prý právě začíná prohlídka a jestli se připojíme. Začlenili jsme se tedy do skupinky o nějakých patnacti turistech a vyrazili na cestu do nitra farmy. “No jo, ale kdy a kde máme platit to vstupné?” řekli jsme si. Zdálo se, že jsme se začlenili mezi organizované turisty, kteří zaplatili a tak už po nás ten den nikdo peníze nechtěl ;o)

Zapad slunce na pláži v Arambolu

Průvodce s námi procházel vyšlapanými cestičkami a zastavoval se u různych rostlin a stromů, kde nejprve zkoušel návštěvníky jestli poznají o co jde a následně vyprávěl zajímavosti o jednotlivých rostlinkách. Mělí jsme možnost vidět volně rostoucí vanilku, kešu oříšky, betelové ořechy, papaju, citronovou trávu, pepř, chlebovník a další zajímavé rostliny, které by ve volné přírodě evropan jen stěží poznal. Ke konci procházky jsme doputovali ke dvěma slonům, které tu chovají a se kterými jsme se mohli nechat vyfotit. Odvážnějším nic nebránilo slony pohladit, či se pomazlit s jejich choboty ;o)

Když prohlídka skončila, pospíchali jsme pryč pro případ, že by si někdo vzpomněl, že jsme neplatili vstupné a před námi byla dlouhá cesta domů, v jejímž závěru jsme ještě zajeli na pláž Sinquerim, která byla plná malých živých hvězdic a krabů. Protože jich bylo opravdu hodně a bylo těžké na ně nešlápnout, vydrželi jsme ve vodě jen chvíli abychom se po horkém dni osvěžili a hned pokračovali do Arambolu.

Unavení jsme strávili závěr večera u nás na pláži a už se těšili na středu, kdy jsme měli v plánu navštívit pravidelné trhy na pláži Anjuna.

pošli na vybrali.sme.sk

Kategorie: Indie 2005 | 17. 2. 2005 v 11.47 | medvidek

Přidat komentář

Zážitky z cest po Indii, Nepálu a jiných místech světa.

Nejnovější články

© 2006 Cestovatele.com; Kontakt | ArmA: Combat Operations | O Cestovatele.com | Reklama